Lubomír Martínek Pořadí knih

Kniha Lubomíra Martínka, má zřetelně bilanční charakter. Autor rozdělil život protagonisty do pěti barevných období: bílého, černého, modrého, červeného a žlutého. Jim předchází „soukromý pravěk“, tj. část dětství, na které si člověk neuchoval vlastní vzpomínky. Závěrečná část stojící mimo barevné spektrum, je tvořena objevy, které hlavní postava, do značné míry alter ego autora, v průběhu putování učinila. Na tomto relativně přehledném půdorysu Martínek vybudoval konstrukci v podobě stručných, často vyloženě fragmentárních „epizod“, z nichž postupně skládá portrét - mozaiku. Jednotlivé fragmenty odkazují ke klíčovým okamžikům života protagonisty, cosi na způsob křižovatek, na nichž byl průběžně nucen se rozhodovat, jakým směrem pokračovat, případně svrhnout ze sebe tíži rozhodování a uchýlit se do bezpečí některé z četných forem fatalismu. Při objevování vlastních možností i hranic mu napomáhají postavy, s nimiž se průběžně setkává. Před čtenářem tak v náznacích defilují osoby zcela neznámé, osoby známé pouze zasvěceným i osoby známé z veřejného prostoru. Vzhledem k tomu, že hrdina dobrovolně, ale i z nutnosti vynucené předchozími zkušenostmi, prošel řadou naprosto odlišných prostředí, vznikl kaleidoskop, jehož zamýšleným cílem je naznačit absurditu, paradoxnost, rozporuplnost a nepochopitelnost různých přístupů k realitě. Otázky, na které protagonista hledá odpověď, jsou existenční, etické a existenciální povahy. Znějí zhruba takto: Co je protagonista ochoten snášet a co v něm vzbuzuje takový odpor, že je ochoten s vzbouřit? Čím se živit, není-li ochoten dělat ponižující kompromisy? Jak hluboko je schopen proniknout do života lidí, s nimiž se v životě potkal? Je možné znát druhé lépe než sebe sama? A je vůbec možnaé splnit příkaz „poznej sám sebe“?

Rozpravy, polemiky a úvahy o důstojné náplni života a obhajoba práva rozhodovat o vlastním bytí i na jeho konci, když člověk ztrácí možnost ukončit život vlastními silami, tvoří jádro textu. Autor se v českém prostředí roku 2019 zabývá ožehavým tématem eutanazie, přičemž se pokouší vymezit složitý pojem prostřednictvím dialogů a osobních úvah. Kniha naznačuje různé aspekty tohoto tématu, které mohou sloužit jako výchozí body pro vlastní úvahy čtenářů, a to bez ohledu na jejich postoj k dané problematice. Chronologický přístup autora začíná popisem loučení se zesnulým přítelem, po němž se postupně rozpravy mění v úvahy o důstojnosti života. Toto pátrání se proměňuje v obhajobu práva rozhodovat o náplni vlastního života, i když autorovo stanovisko k tomuto závažnému rozhodnutí je jasně deklarováno. Přesto se nevyhýbá nejistotě a složitosti spojené s tímto tématem. Kniha také nabízí pohled na opačné názory, vycházející z různých premis a argumentů, což obohacuje diskusi a umožňuje čtenářům zvažovat různé perspektivy.

Francie od 19. století vítala zahraniční přistěhovalectví, a obyvatelé českých zemí nebyli výjimkou. Každý migrační proud do francouzských měst a venkova přinášel jedinečné sociální vztahy mezi imigranty. Mezi původním domovem a novou zemí, kde hledali nový život, vznikalo napětí. Fyzický přesun byl jen vnějším projevem změny existence, zatímco skutečné přemísťování součástí původního domova probíhalo v myslích migrantů. Kniha se zaměřuje na neviditelné přesouvání českého domova do francouzského prostředí a na zpětné vazby na domov v české kotlině. Analyzuje motivy a smysly přesídlení jednotlivců a zkoumá kulturu obou domovů, dospívajíc k tezi o bipolaritě touhy po svobodě a zodpovědnosti za osudy těch, které migranté nechali za sebou. Text se dotýká moderního českého exulantství, reprezentovaného Josefem Václavem Fričem, a zmiňuje jednotlivce zahraničního odboje během první světové války, jako rivalitu mezi Františkem Kupkou a Edvardem Benešem, či blízkost Kupky k T. G. Masarykovi a J. S. Macharovi. Uctívá také sochaře Ottu Gutfreunda, který unikl trestu smrti, a věnuje se dalším osobnostem, včetně básníka a výtvarníka Jiřího Koláře.

Román Lubomíra Martínka Zpoždění nabízí pohled do různých společenských kultur a konfrontuje jejich názory a zvyky s úpadkem klasických hodnot. V první části, „Stín pochybnosti“, se protagonista Bartoloměj Kubizňák ocitá na makasarském letišti, kde s ostatními cestujícími čeká na nejasně zpožděný let. Tato situace vyvolává rozmanité reakce lidí různých národností a povah, což vede k napětí a dočasným spojenectvím. Zvláštní pozornost si Kubizňák zaslouží od Xaviera Lebigra, jehož klid a nadhled v těžkostech vzbuzují sympatie, ale i ostych. Přátelství se formuje až při loučení na frankfurtském letišti. Druhá část, „Smrt nerozchodíš“, se odehrává o několik let později, kdy Kubizňák a Lebigre cestují Tureckem a Balkánem. Během tříměsíční cesty vedou dialogy o válce, historii a utrpení. Jako dospělí muži různých národností – Čech a Francouz – ukazují drobné rozdíly v pohledech, přestože mají společné východisko. Knihu uzavírá epilog, který zachycuje Lebigrovo umírání a jeho vnitřní úvahy o smyslu a naplnění lidského života.

Vypravěč třinácti krátkých próz, které svou formou volně navazují na Martínkův úspěšný povídkový soubor Olej do ohně, je pozorným svědkem výjevů, dějů a osudů, jejichž aktéři se z pohodlného lpění na předsudcích či z marnivé touhy vyhovět očekávání svého okolí zaplétají do sítí sebeobelhávání a dobrovolně se tak vzdávají vlastní svobody a důstojnosti.

V autobiografické próze, která je pásmem záznamů a úvah inspirovaných putováním do Indonésie, se Lubomír Martínek mimo jiné soustavně vymezuje vůči životnímu stylu založenému na těkavě povrchní konzumaci zážitků. Jeho Muškátový oříšek tak není jen osobitým, "antituristickým" cestopisem, ale také polemicky zahrocenou esejí o "běžných povinnostech člověka", který se rozhodl na svých cestách vzdorovat myšlenkovým stereotypům a kulturním předsudkům. Vzor kázně v myšlení a stylu, která je předpokladem takto vedeného zápasu o neodvozený výraz, Martínek nachází zejména v románové tvorbě Josepha Conrada a Roberta Musila, již v textu průběžně reflektuje.

Psaný rozhovor spisovatele Lubomíra Martínka a výtvarníka Karla Halouna obsahuje kritické úvahy o normalizaci i současné společnosti a kultuře. Zajímavý dialog dvou osobností vyhraněných názorů přináší reflexi normalizačního období i polistopadového vývoje. Oba dva nonkonformní protagonisty spojují ostře negativní postoje jak ke komunistické totalitě, tak ke společnosti konzumu a požitkářstí. Martínek navíc obohacuje publikaci svými zkušenostmi z emigrace. Vedle politického vývoje se Martínek s Halounem ve svých úvahách a vzpomínkách vyjadřují ke své umělecké tvorbě, kultuře, společenské atmosféře či proměnám morálky uplynulých čtyřiceti let. Knížka vznikla na základě dlouhodobé elektronické komunikace obou autorů.

Proč lidé tolik odmítají vidět? Odpověď na tuto otázku hledá autor prostřednictvím Lynkea, Argonauta proslulého svým ostrozrakem. Autorův zástupce, jehož předobraz se plavil po vlnách, brázdí široká pole vědění a poznatků, z nichž se snaží dobýt porozumění, proč slepota světem vládne. Záznam jeho pouti za pochopením se čtenáři podává v podobě hutného knižního eseje.

Psychologické příběhy nejrůznějších emigrantů a uprchlíků, zoufale hájících svou nezávislost, se odehrávají v blíže neurčeném přístavu ve svobodné, ale nemilosrdné zemi. Všechny povídky spojuje jedno dějiště - nevlídný přístav v nejmenované zemi, který je útočištěm zoufalců a běženců z celého světa. V tomto zhuštěném prostoru předkládá autor rovněž zhuštěné příběhy, v nichž se zamýšlí nad problémy emigrace a lidské individuality vůbec. Jeho hrdinové přežívají a udržují si nezávislost a lidskou důstojnost pomocí osobitých životních postojů, které se jim zároveň v kritické situaci často stávají osudnými. Jejich poznamenání z domovských zemí jim často zabraňuje udržet normální partnerský vztah či obstát v tvrdé konkurenci, zásady, které jim doma pomáhaly udržet jakžtakž rovnou páteř, se ve svobodné zemi mohou stát překážkou. Povídky jsou velice jemnými psychologickými sondami, někdy až na hranici eseje, zároveň jsou však velmi dramatické, gradované a výrazně vypointované.