Peter Handke Pořadí knih

Kniha představuje tři Handkeho divadelní texty (Nebe nad Berlínem, 1987; Podzemní blues, 2003; Zdeněk Adamec, 2020) z různých období tvorby, jejichž spojníkem je svět mezi samotou a láskou, ostychem z lidí a slávychtivostí, jazykem, filozofií a politikou, mezi snem a světem.

Bývalý brankář Bloch je patrně vyhozen z práce. Jde do kina. Policisté pátrají po zmizelém chlapci. Existenciální drama v kulisách rakouského pohraničí může začít. Mezi vnitřním životem Josefa Blocha a vnějším světem, který pozoruje, se otevírá propast, kterou jazyk, jak se zdá, nedokáže překlenout. Co znamenají slova, co předměty, co činy? Záleží na vraždě? Celek se rozpadá, zůstávají detaily. Co s nimi? Zneklidněný čtenář nepřestává bloudit. Přesto je třeba volit - situace brankáře při penaltě je metaforou člověka vystaveného volbě a symbolizuje zároveň i jeho životní šance. Na závěr se kope vršovický dloubák.

Kniha Pět her přináší průřez dramatickou tvorbou světově uznávaného a kontroverzního rakouského autora, žijícího dlouhodobě ve Francii, Petera Handkeho. Handke ruší divadelní mimesis, napodobení skutečnosti, ve svých textech vytváří realitu svébytného novodobého mýtu a vypůjčuje si přitom citáty z křesťanské, asijské či germánské tradice, od Goetha, stejně jako z německého romantismu, z libret Mozartových oper, ale i z hitů pop-music. Výbor přináší texty, tematicky i žánrově reprezentativní pro jednotlivé varianty Handkeho poetiky dramatu v časovém rozpětí od počátku 70. let po rok 2006: od básnivé kritiky kapitalismu a podobenství života jako hry v dramatu Nerozumní vymřou (1973), přes autobiografickou dramatickou báseň Přes vesnice (1981), putování sedmi poutníků do země zaslíbené ve Hře o ptaní (1989), až po lyricko-epickou fragmentární koláž Proč kuchyň? (2003) a epizující scénář Stopy zbloudilých (2007), jehož jedinou mluvící postavou je brechtovský komentátor, který čtenáři zprostředkuje veškeré scénické dění.

Nový román Petera Handkeho je jedním dnem v hlavě známého herce, který se vydává pěšky z okraje metropole do jejího centra, aby ve svém novém filmu ztělesnil postavu amokem stiženého vraha a zároveň převzal od prezidenta státní ocenění za svou práci. Setkání s kondičními běžci, bezdomovci, bizarními páry, knězem či policisty dává vzniknout příběhům, scénám, obrazům, jež v narážkách a náznacích výmluvně charakterizují současné společenské poměry a politickou situaci. Cesta lesem, která může být právě tak poutí jako křížovou výpravou. Místo na natáčení i u slavnostní tabule zůstane prázdné.

Hra P. Handkeho v roce 1966 působila jako jeden z největších skandálů evropského divadla, neboť v ní nabourává veškeré konvence správně napsaného dramatu i divadelních postupů, skryta je v ní silná kritika života šedesátých let. Cílem hry však není pouhá provokace, zkoumá především funkci divadla ve společnosti, pro kterou vzniká.

Vypravěčem Handkovy prózy je samotář provozující hostinec v někdejší klášterní zahradě. Příběh, odehrávající se v současnosti, začíná ve chvíli, kdy do hostince dorazí Don Juan – nikoli však takový, jak ho známe z literární tradice, nýbrž jako ten, kdo je na útěku, jako otec, který ztratil své dítě, a jako postava sice zcivilněná, přesto však magická. Svému hostiteli líčí příběh svých posledních sedmi dnů, které strávil postupně v Gruzii, Damašku, Maroku, Norsku, Holandsku a nakonec v nějaké zemi beze jména. Třebaže příběh je redukován na určité momentky, toto zdánlivé ochuzení na druhé straně dává celému vyprávění zvláštní přeludnost. Don Juan, jenž se bez vysvětlení, znenadání ocitá ve 20. století, je autorem „přeinterpretován“: nikoli svůdce, nýbrž spíše bloudící a hledající, jenž je nadán jasnozřivostí, kterou možná na okamžik propůjčuje i druhým. Vždy však stojí vůči druhým v odstupu, a to v takové míře, že mnohé by nakonec mohlo být i jen jeho představou, fikcí, iluzí – stejně jako iluzí by mohl být i Don Juan oné dlouhé kulturní tradice. Handkova próza nedává žádná řešení, odmítá odpovídat – stejně jako Don Juan sám – na otázky, ale právě proto je čtenářsky velmi vděčná: svůdnost Dona Juana přešla do nedořečenosti, která ho vytrhla z postavy modelu a vrátila mu nejednoznačnost.

Stylisticky brilantní novela o zvláštní ženě-levačce (do češtiny obtížně přeložitelný název originálu zní Die linkshändige Frau), jejíž předobraz autor, píšící dílo v Paříži, nepochybně vroucně miloval. Je málo známo, že v roce 1977 natočil Handke podle vlastního scénáře stejnojmenný film. Obvyklejší totiž v té době byla jeho spolupráce s Wimem Wendersem, pro nějž později napsal i klíčové, básnické promluvy postav do filmu Nebe nad Berlínem.

Ve své poslední knize (německy vydané v roce 1997) se Peter Handke znovu vrací k hrdinovi, kterému teprve putování odkrývá hloubku vlastního života a podobu současného světa. Na osudech obyčejného lékárníka, jehož traumatem je odchod syna, vrací se Handke ke svému ústřednímu motivu cesty, která je mu vyjádřením jak archaických, tak revoltujících stránek života, a současně všudypřítomnou perspektivou pohledu na život člověka unikajícího ze sevření současného salzburského sídliště „domů“ do Evropy. Handkův moderní vývojový román, jak je jeho kniha označována, rozvíjí některé předobrazy naznačené v novele Číňan bolesti. Německou kritikou je označován za dosavadní vrchol díla tohoto vynikajícího současného německého spisovatele a dramatika.

Dvě krátké novely spojující v sobě autorovu originalitu básníka, dramatika i prozaika toužícího svět beze zbytku popsat a uchovat.