Péter Esterházy Knihy

Už sám titul vyznívá ironicky; prý „oprava“ nebo dokonce „příloha“ krátce předtím dokončené Harmonie caelestis. Autor (a syn) totiž až po jejím dopsání zjišťuje, že jeho hlavní hrdina (a otec) byl dlouhá léta agentem státní bezpečnosti. Péter Esterházy se s touto situací vyrovnává jako pravý spisovatel: osobní zhroucení, které mu toto tragické odhalení způsobilo, líčí a překonává originální románovou formou. Kniha je kolbištěm protichůdných emocí i racionálních úvah, lyrika se střídá s vulgárnostmi, sebelítost se zoufalstvím, pohrdání agentem s nepotlačitelnou láskou k otci... Opravené vydání unikátním způsobem dokumentuje dění v lidském nitru. Spolu s autorem dílo doporučujeme zejména čtenářům Harmonie, jejíž znalost je ale samozřejmě jen výhodou, nikoli podmínkou. Přeložil Robert Svoboda

Publicistika, fejetony, eseje z let 1988–1996.

Autorské vyznání Bohumilu Hrabalovi, ale zdaleka nejen to – Hrabalova kniha je současně vyjádřením sympatií P. Esterházyho (jednoho z nejvýraznějších současných maďarských spisovatelů, česky vyšla Malá maďarská pornografie, 1992) k české kultuře. V této knize nejde ani tak o vyprávění v klasickém slova smyslu, spíše o postřehy inteligentního, vzdělaného a přemýšlivého pozorovatele a náznaky možných asociací. Její strukturu pak tvoří souhrn jednotlivých zlomků, v nichž se zrcadlí jako středobod středoevropské dějiny. Hlavními aktéry jsou Pán, blues, spisovatel, jeho žena, Bohumil Hrabal a historie, kteří nabízejí čtenáři možná nezvyklý, ale o to hlubší pohled pod hladinu běžného dění současné Evropy.

Detektivní román drsné školy psaný perem holubím. Sándor Tar je jedním z největších maďarských spisovatelů. Ve svých magických textech často popisuje vize osamění v prostředí měst. Na tři sta stránkách tohoto románu nás očekávají mnohá překvapení. I přes ponuré ladění textu čtenář pocítí hřejivý pocit z existence všeobjímajícího vesmírného řádu.

Věčné téma manipulace, zneužívání moci, totalitarismu, to je základním námětem kratičké povídky postavené na autentické epizodě ze života autora (I. Kertész) při jeho cestě vlakem z Budapešti do Vídně. Na půdorysu „běžného“, zdánlivě nicotného konfliktu se státní mocí v osobě celníka je rozvinuta deprimující a pesimistická úvaha o tom, jak hluboce jsou v nás zakořeněny agrese i strachy, které jsme mylně přisuzovali jen podmínkám nedemokratických poměrů. Téma pak po svém způsobu přebírá Péter Esterházy a zneklidňující povídka Imre Kertésze v povídce druhého autora začne žít svým vlastním životem. Není zcela zřejmé, zda jde o hru, o literaturu v životě nebo o život v literatuře.

Vášnivé i ironické úvahy a útržky všední, společenské, etické či erotické jednoho z nejpřednějších středoevropských spisovatelů. Autor fenomenální rodinné ságy Harmonia Caelestis a obdivné knihy o Bohumilu Hrabalovi „rozpitvává“ pornografičnost a spatřuje v ní tragiku každodenní reality i vlastního života.

Harmonia caelestis, to jsou dvě dějové linie: úvodní pestrá mozaika otců a tatínků a něco jako rodinná historie, jejíž hlavní postavou je rovněž otec. Péter Esterházy nijak zvlášť úzkostlivě nedbá na chronologii a o svých předcích či příbuzných se nevyjadřuje vždy nejuctivěji. Je Harmonia Caelestis nalezištěm kulturněhistorických hodnot, imaginárním muzeem nebo tablem z dějin jednoho rodu? V jejím inventáři každopádně figurují položky vysoké i nízké – zdánlivě bez ladu a skladu: vedle anekdoty báchorka, žánrový obrázek, zlomek, vidění, aforismus, novinová zpráva, legenda. Tím, že se v nich stěžejní role tatínka může ujmout kdokoli (cokoli), nás spisovatel upozorní jednak na neoddělitelnost rodové tradice od tradice vnější, na to, že konfrontace s otcovým světem vede ke konfrontaci se světem jako takovým, jednak – alespoň částečně – na mlhavost definice rodu (rodiny). Esterházy s oblibou vytváří velkou formu kladením malých forem vedle sebe a skládá z nich tak velkou rodinnou kroniku pojednávající o společenském deklasování „jednoho“ rodu Esterházyů.

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí. „Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.

In ninety-seven short chapters Péter Esterházy contemplates love and hate, sex and desire, from the point of a view of a narrator who considers himself a great lover, a man who may (or may not) be in love with all the women in the world.

A ​kötet fontos tanúságtétele Esterházy mindennapok finom rezdüléseire figyelő emberségének, kétségkívül európai szellemiségének. A benne foglalt írások maradandóságát pedig mi sem bizonyítja inkább, mint hogy az utolsó munka, A Kékszakállú herceg csodálatos élete múlhatatlanul az Esterházy-univerzum egyik központi darabja – a szerzői felolvasások közönségének legnagyobb gyönyörűségére. „Ez a kötet tulajdonképpen A kitömött hattyú (1988) folytatása, az azóta írtakat gyűjtöttem össze, mindent, ami nem regény és nem elefántcsonttorony-cikk. Az utóbbi kéthárom évben szívesen voltam afféle alkalom szülte tolvaj (olykor önmagamé; ezeket úgy hagytam, nem retusáltam). Ennek lehetőségét az új szabadság adta, mozgató erejét pedig a remény és a félelem, a remény, hogy itt most végre lesz valami, és a félelem, az aggódás, hogy nehogy nagyon félre menjen ez az egész. Remény, félelem – jut is, marad is. De most nem gondolom, hogy itt elvadulhat a helyzet, és nem gondolom, hogy élni tudnánk, ahogy mondani szokás, a történelmi eséllyel. Ahogy senkinek a világon, nekünk, magyaroknak sincs elképzelésünk, látomásunk a jövőről. Nem leszünk a szabadság laboratóriuma. Inkább a szabadság cselédjei…” Esterházy Péter

Der erste Roman Péter Esterházys, neben Harmonia Cælestis und Einführung in die schöne Literatur einer der drei Grundpfeiler seines Werks. Als er 1979 in Ungarn erschien, schlug er wie eine Bombe ein und erlangte Kultstatus.

Das Drama eines ungelebten Lebens entfaltet sich in der fiktiven Provinzstadt Sárszeg, fernab der glanzvollen Donaumonarchie. Hier erleben die Eheleute Vajkay, nach langer Zeit wieder allein, einen unerwarteten Wandel. Ihre Tochter, liebevoll 'Lerche' genannt, verbringt die Sommerfrische bei Verwandten, was das gewohnte Dreigespann auf den Kopf stellt. Ohne die geliebte Tochter empfinden die betagten Eltern ihr Zuhause als öde und leer. Widerwillig entscheiden sie sich, ein Restaurant zu besuchen, und entdecken überraschend Freude an Essen und Gesellschaft. Dieses Experiment wird wiederholt, und allmählich tauchen sie wieder in das Leben der Kleinstadt ein, von dem sie sich lange abgeschottet hatten. Währenddessen verbringt Lerche, das unansehnliche Mauerblümchen, ihre Ferien mit dem Schreiben pflichtbewusster Briefe an ihre Eltern, ohne Freude am Leben zu finden. Mit feiner Ironie und präzisen Details schildert Kosztolányi den unerwarteten Aufbruch der Daheimgebliebenen. Für einen kurzen Moment erkennen die Eltern, wie sehr ihnen ihre Tochter zur Last geworden ist, und dennoch sehnen sie sich nach ihrer Rückkehr. Das Drama familiärer Abhängigkeiten wird schonungslos und zugleich mit Leichtigkeit dargestellt.

Als die Einführung 1986 erschien, bedeutete dies einen Wendepunkt in der ungarischen Literatur: Esterházy vollendete eine durch die Diktatur zerstörte Entwicklung der Moderne - schon das erste Wort des 900seitigen Buchs war eine Hommage an James Joyce -, und gegen die offizielle Ideologie brachte er eine neue Literatur in Stellung. Anfang 1978 sah ich plötzlich ein , Gebäude vor mir, ein , Texthaus, an dem ich bis 1985 arbeitete. Zuerst fing ich an, die einzelnen Räume zu schreiben, also die Zimmer, Säle, breiten Treppenhäuser, und so erschienen die Vor-Bände Indirekt, Wer haftet für die Sicherheit der Lady?, Fuhrleute, Kleine Pornographie Ungarns, Die Hilfsverben des Herzens. Als ich damit fertig war, begann ich das große Gebäude zusammenzustellen, baute Treppen, Querkorridore, Fenster, kleine Gesimse. Manchmal zeigte es sich, dass das Wort zu wenig war, dann verwendete ich Bilder oder , graphische Einheiten. Immer wieder hatte ich den Gedanken, das Ganze sei ein Hypertext, ein mehrdimensionaler Raum." (P. E.) Das Buch ist eine Art Enzyklopädie aus 21 selbstständigen Prosateilen, die Esterházy durch Zitate, Marginalien, Fotos, Zeichnungen und Symbolen derart untereinander und mit der Weltliteratur vernetzt, dass es sich zu einem offenen, unbegrenzten literarischen Raum weitet.

Die Frage „Was ist Literatur?“ würde er hier und heute ungern beantworten. So begann Péter Esterházy seine Vorlesungen als Tübinger Poetikdozent des Jahres 2006. Würde man diese „brave Frage“ aber folgendermaßen umschreiben: „Was zum Teufel ist Literatur?“, dann wäre es ihm nicht so fremd, über diesen „Teufel“ zu sprechen. In der für ihn charakteristischen unvergleichlichen Mischung von Witz und Ernst, von spielerischer Ironie und kritischer Schärfe, stellte der große ungarische Schriftsteller drei Abende lang dem faszinierten Publikum seine Poetik des modernen Erzählens vor. Die Geschichte des europäischen Romans und der Wirklichkeitsbezug der Literatur werden darin genauso behandelt wie sein persönliches Verhältnis zur deutschen Sprache und sein zitierender Umgang mit Lieblingsautoren wie Danilo Kiš und Deszö Kosztolányi. Über allem aber steht die Frage, wie die Sprache des 21. Jahrhunderts beschaffen sein muss, des Jahrhunderts, „in dem die Überlebenden des Holocaust sterben werden“ und uns, die Nachgeborenen, in einem „furchteinflößenden neuen Alleinsein“ zurücklassen.

Najnovší Esterházyho román, ktorý vyšiel v Maďarsku len v júni tohto roku, možno jednoducho označiť ako autorov náhľad na možnosti historického románu, ktorého dej je zasadený do 17. storočia, teda do čias tureckej nadvlády v Uhorsku. No nelineárny čas, dekonštrukcia zaužívaných románových postupov, prelínanie sa mien a postáv z histórie aj súčasnosti, alúzia na diela rôznych žánrov svetových dejín umenia a vedy rozličných historických období robí z tejto knihy nanajvýš vzrušujúce dobrodružstvo uvažovania o najpálčivejších otázkach bytia, ba vesmíru, okoreneného o autorov svojský ironický nadhľad.

Druhý diel z tušeného radu Esterházyho Jednoduchých príbehov vedie prostredníctvom románového rozprávania čitateľa do polovice minulého storočia, na vidiek, do domu bývalého kulaka, ktorý je nútený prijať do svojho príbytku vysídlenú rodinu z Budapešti. Cez rozprávača, ktorým je malý nemý chlapec, sa dostávame in medias res vzťahov medzi rodičmi, vnímame napätie plynúce z novej životnej situácie a najmä neustále konfrontácie s hľadaním Boha a otázkami viery. Na pozadí každodenných príhôd sa v texte konfrontujú rozličné interpretácie a chápania Boha filozofov a mysliteľov: Pascala, Schellinga, Wittgensteina, Imreho Kertésza a iných. Tento text, ktorý má na pohľad skôr podobu klasického románu, než na akú sme si u Eszterházyho zvykli, ponúka strhujúce čítanie prostého príbehu so zložitými témami.

Alle hier versammelten Autoren schreiben auf Deutsch, ihre Muttersprache ist jedoch eine andere. Gilt es zu feiern – in der Familie, mit Freunden, in religiöser Gemeinschaft –, so werden die Unterschiede zwischen den Kulturen und den verschiedenen Traditionen spürbar. Wie wandeln sich Feste und Feiertage, wenn in dem Land, in dem man lebt und dessen Sprache man erlernt hat, nur wenige auf gleiche Weise feiern? Darüber schreiben die Autoren, die für ihre Literatur alle mit dem Chamisso-Preis ausgezeichnet wurden, mit großer Lust am Erzählen und am Feiern.

A kötet az 1991 és 1994 tavasza közt született Esterházy-írásokat tartalmazza, mindazt, ami nem regény és nincs Kertész Imrének ajánlva. A szerző némiképpen önkényesen csoportosította a szövegeket, meghagyva egyben és időrendben az Élet és Irodalom-beli ,,kékharisnyákat", melyek így talán a (velünk) múló időt is mutatják. Az önismétléseket se nagyon gyomlálta ki, mutassák csak, hogy így rakosgat.

"Hahn-Hahn grófnőről a gonosz Heine tesz említést a nőírókról szólva, mondván: azok egyik szeme a papíron, a másik mindig egy férfin - kivéve Hahn-Hahn grófnőt, aki félszemű. A regény e nem létező (?imaginárius) szem pillantását irigyli el, evvel nézi a világot. A regény főhőse az Utazó, aki profi utazó, azaz egy gazdagabb úr vagy szegényebb ország kibérelheti, és akkor ő utazni kezd."Nemcsak a Duna ősforrásához - a regény eredetéhez is visszavándorol új művében Esterházy Péter. Hivatásos utazójának beszámolója a műfajban is kalandozás: a reneszánsz kori csavargóregények, útirajzok XX. század végi persziflázsa, a stílus jellegzetesen esterházys érzéki bájával, fény és árnyék, irónia és megrendülés felhőjátékaival.

Nach Harmonia Cælestis, dem großen Buch über seinen Vater, widmet Péter Esterházy Keine Kunst seiner verstorbenen Mutter. Nahezu jeden Tag sieht er sie, während er an diesem Roman arbeitet: Sie spricht mit ihm und erzählt Geschichten - über die fünfziger Jahre, über die ungarische »Wundermannschaft« von Bern 1954, ihre Freundschaft mit den Fußballgöttern Hedegkúti und Puskás, der ihr den Hof machte und dem es 1951 gelang, die Familie vor der Deportation zu bewahren. Fußball war ihr ganzes Leben. Dribbelnd, passend und fallrückziehend gelingt Esterházy eine wunderbare Hommage an seine Mutter.

Orte und Literatur - das sind zwei der großen Themen Esterházys. Hinter dem Hinübergleiten in Erinnerungen und Phantasien verbirgt sich ein kluger Beobachter all dessen, was unsere Gegenwart prägt. Einer, der sich einmischt und der etwas zu sagen zu Liebe und Verlust, zu Politik und Spiel, zu den kleinen Momenten des Lebens - und den ganz großen.

»Fancsikó und Pinta, der Produktionsroman, und Harmonia Cælestis sind Variationen über ein und dasselbe Bild, alle drei sind Familienromane.« (Péter Esterházy) Wer Harmonia Cælestis gelesen hat, glaubt zu wissen, was »die Familie« bedeutet. Wir erkennen die Mutter und den Vater in Fancsikó und Pinta, sie sind »meine Mutter« und »mein Vater«. Doch der Blick des jungen Autors bleibt uns unbekannt. Geschrieben zwischen 1972 und 1974, erschien das Buch 1976 in Ungarn als Debüt des damals 26-jährigen Esterházy. Die fünfziger und sechziger Jahre werden vertraut, doch die Perspektive ist neu. Kleine Erzählpartikel von ein bis drei Seiten ergeben ein Tableau, das den Vater mit seinen schönen Händen zeigt, die Mutter, die ihrem Sohn Waschanweisungen gibt, und die Eltern, die lachend zuschauen, während der Sohn mit Fancsikó und Pinta, den beiden ungezogenen Buben, ein Marionettenspiel aufführt. Die Titelhelden, altklug und dumm, könnten aus der Phantasie stammen oder real sein – eine irrelevante Frage, denn die Wörter existieren. Wo Phantasie und Wirklichkeit eins sind, liegt das Terrain der Unschuld. Das Buch ist, wie vielleicht jedes erste Buch, der Verlust der Unschuld.« (Péter Esterházy)

Der Erzähler dieses Markus-Evangeliums à la Esterházy macht sich nichts aus Worten. Er lässt seine Familie – Vater, Mutter, Stiefbruder, zwei Großmütter – in dem Glauben, er sei taubstumm. Und doch ist er der Chronist ihrer Geschichte. Als Volksfeinde gebrandmarkt, leben sie nach der Aussiedlung zusammengepfercht in einem einzigen Raum, aber Nähe gibt es nicht in dieser Enge. Alle sind sie einsam, sogar Gott. Der kann noch nicht einmal beten, zu wem sollte er? Eine Familiengeschichte mit allem, was dazugehört, auf jeden Fall Mord und Totschlag. Geschieht dies alles, auf dass die Schrift erfüllet werde? Aber welche? Nach diesen hundert Seiten Esterházy-Evangelium ahnen wir: Gott kommt aus Ungarn.

Es war wie Pornographie: All das, was im literarischen und politischen Leben unausgesprochen bleiben musste. Péter Esterházy benennt in diesem Buch die Obszönitäten und Unzumutbarkeiten im Alltag des realexistierenden Sozialismus. Er liefert ein Verwirr- und Vexierbild von der ungarischen Vergangenheit und zugleich eine äußerst elegante und intelligente Abrechnung über die verordneten Lebensweisen in den Volksdemokratien.

Was geschieht, wenn Péter Esterházy sich vornimmt, eine einfache Geschichte zu erzählen? Er schreibt einen historischen Roman: Kutschen rauschen, von Spionen verfolgt, durch ein Mitteleuropa avant la lettre – wir befinden uns in den Jahren der Rückeroberung Budas zur Zeit der Türkenherrschaft –, kein noch so geheimes Treffen bleibt unbespitzelt. Denn sowohl Pál Nyáry, der über die Geschicke von Ungarn verhandeln soll, als auch sein Vertrauter, Hauptmannn Mihály Bárány, haben ihre Herzen leichtsinnigerweise der Liebe geöffnet … Natürlich pfeift Esterházy auf das historische Genre und hält sich an die Gegenwart, natürlich nutzt er jede sich bietende Gelegenheit für Abschweifungen voll wunderbarer Einfälle.

Ez a kisregény egy könyvsorozat első darabja. Egyetlen mondat, függő beszédben. Az egyik legfontosabb felépítési módszere: a montázs. A könyv lapjairól kamaszok szabad világa tárul elénk, s ebben a világban nemcsak a hatvanas évek farmernadrágosai mozognak otthonosan, hanem Kosztolányi Dezső és Csáth Géza is.

Slovenský výber z esejistiky, publicistiky a príležitostnej tvorby Pétera Esterházyho v preklade Renáty Deákovej obsahuje texty, ktoré vznikli v rokoch 2003 až 2016 pri rozličných príležitostiach a pre rôzne časopisy. Niektoré boli pôvodne verejnými vystúpeniami na oficiálnych podujatiach, iné publicisticky reagujú na konkrétne témy maďarského spoločenského a intelektuálneho života, ale nájdeme tu aj rozsiahlejšie analyticko-reflexívne eseje venované otázkam tvorby. Esterházyho texty dokazujú, že ani postmoderný spisovateľ sa nemusí bezvýhradne vzdať reflexie kultúrneho a spoločenského diania a skryť sa do bezpečnej záhrady estetickej autonómie umenia. Slovenským čitateľom sú povedomé mnohé otázky a situácie, s ktorými sa v knihe vyrovnáva. Veď aj u nás je hovorenie o literatúre spojené s politikou, „ktorá všetkým preniká“. Aj u nás by sme mohli sledovať a pomenovať stratégie a metódy vylučovania jednotlivých názorových skupín tými, ktorí si v národnej kultúre nárokujú na reprezentatívne pozície. Samozrejme, pre Esterházyho ako človeka postmodernej plurality a kritika falošných autorít sú podobné tendencie vďačným terčom demaskovania a ironizovania. Kniha vyšla ako druhý zväzok stredoeurópskej esejistickej edície Dunaj.

Er war ein großer Europäer und ein scharfsinniger Kommentator dessen, was die angebliche Randstellung und die Umbrüche seines Heimatlandes Ungarn ausmacht, wer sie definiert und wie man sich ihnen gegenüber verhält. Alswortmächtiger postmoderner Romancier und Erzähler nicht nur seiner wechselvollen Familiengeschichte hat Péter Esterházy sich international einen Namen gemacht. Aber auch in weithin wahrgenommenen Zeitungsartikeln hat ersich als Intellektueller selbstbewusst »Aus dem Elfenbeinturm« über »Leben und Literatur« geäußert, Bücher - von Imre Kertész und Péter Nádas bis hin zu Per Olov Enquist und Umberto Eco - diskutiert und voller Witz »Problems of dö raiter tudej« erörtert. Dabei ergreift er auch das Wort zupolitischen Themen, bezieht Stellung gegen den aufkommenden ungarischen rechtskonservativen Nationalismus und die mangelnde Verarbeitung der kommunistischen Diktatur. Endlich auch auf Deutsch zu entdecken ist Péter Esterházy als Essayist, der brillant und eigensinnig, polemisch und differenziertfür die Wahrheit eintritt und schon vor vielen heutenoch virulenten Entwicklungen hellsichtig gewarnt hat.