Péter Esterházy Knihy

Už sám titul vyznívá ironicky; prý „oprava“ nebo dokonce „příloha“ krátce předtím dokončené Harmonie caelestis. Autor (a syn) totiž až po jejím dopsání zjišťuje, že jeho hlavní hrdina (a otec) byl dlouhá léta agentem státní bezpečnosti. Péter Esterházy se s touto situací vyrovnává jako pravý spisovatel: osobní zhroucení, které mu toto tragické odhalení způsobilo, líčí a překonává originální románovou formou. Kniha je kolbištěm protichůdných emocí i racionálních úvah, lyrika se střídá s vulgárnostmi, sebelítost se zoufalstvím, pohrdání agentem s nepotlačitelnou láskou k otci... Opravené vydání unikátním způsobem dokumentuje dění v lidském nitru. Spolu s autorem dílo doporučujeme zejména čtenářům Harmonie, jejíž znalost je ale samozřejmě jen výhodou, nikoli podmínkou. Přeložil Robert Svoboda

Harmonia caelestis, to jsou dvě dějové linie: úvodní pestrá mozaika otců a tatínků a něco jako rodinná historie, jejíž hlavní postavou je rovněž otec. Péter Esterházy nijak zvlášť úzkostlivě nedbá na chronologii a o svých předcích či příbuzných se nevyjadřuje vždy nejuctivěji. Je Harmonia Caelestis nalezištěm kulturněhistorických hodnot, imaginárním muzeem nebo tablem z dějin jednoho rodu? V jejím inventáři každopádně figurují položky vysoké i nízké – zdánlivě bez ladu a skladu: vedle anekdoty báchorka, žánrový obrázek, zlomek, vidění, aforismus, novinová zpráva, legenda. Tím, že se v nich stěžejní role tatínka může ujmout kdokoli (cokoli), nás spisovatel upozorní jednak na neoddělitelnost rodové tradice od tradice vnější, na to, že konfrontace s otcovým světem vede ke konfrontaci se světem jako takovým, jednak – alespoň částečně – na mlhavost definice rodu (rodiny). Esterházy s oblibou vytváří velkou formu kladením malých forem vedle sebe a skládá z nich tak velkou rodinnou kroniku pojednávající o společenském deklasování „jednoho“ rodu Esterházyů.

Autorské vyznání Bohumilu Hrabalovi, ale zdaleka nejen to – Hrabalova kniha je současně vyjádřením sympatií P. Esterházyho (jednoho z nejvýraznějších současných maďarských spisovatelů, česky vyšla Malá maďarská pornografie, 1992) k české kultuře. V této knize nejde ani tak o vyprávění v klasickém slova smyslu, spíše o postřehy inteligentního, vzdělaného a přemýšlivého pozorovatele a náznaky možných asociací. Její strukturu pak tvoří souhrn jednotlivých zlomků, v nichž se zrcadlí jako středobod středoevropské dějiny. Hlavními aktéry jsou Pán, blues, spisovatel, jeho žena, Bohumil Hrabal a historie, kteří nabízejí čtenáři možná nezvyklý, ale o to hlubší pohled pod hladinu běžného dění současné Evropy.

Detektivní román drsné školy psaný perem holubím. Sándor Tar je jedním z největších maďarských spisovatelů. Ve svých magických textech často popisuje vize osamění v prostředí měst. Na tři sta stránkách tohoto románu nás očekávají mnohá překvapení. I přes ponuré ladění textu čtenář pocítí hřejivý pocit z existence všeobjímajícího vesmírného řádu.

Věčné téma manipulace, zneužívání moci, totalitarismu, to je základním námětem kratičké povídky postavené na autentické epizodě ze života autora (I. Kertész) při jeho cestě vlakem z Budapešti do Vídně. Na půdorysu „běžného“, zdánlivě nicotného konfliktu se státní mocí v osobě celníka je rozvinuta deprimující a pesimistická úvaha o tom, jak hluboce jsou v nás zakořeněny agrese i strachy, které jsme mylně přisuzovali jen podmínkám nedemokratických poměrů. Téma pak po svém způsobu přebírá Péter Esterházy a zneklidňující povídka Imre Kertésze v povídce druhého autora začne žít svým vlastním životem. Není zcela zřejmé, zda jde o hru, o literaturu v životě nebo o život v literatuře.

Vášnivé i ironické úvahy a útržky všední, společenské, etické či erotické jednoho z nejpřednějších středoevropských spisovatelů. Autor fenomenální rodinné ságy Harmonia Caelestis a obdivné knihy o Bohumilu Hrabalovi „rozpitvává“ pornografičnost a spatřuje v ní tragiku každodenní reality i vlastního života.

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí. „Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.

In ninety-seven short chapters Péter Esterházy contemplates love and hate, sex and desire, from the point of a view of a narrator who considers himself a great lover, a man who may (or may not) be in love with all the women in the world.