Richard Biegel Knihy

Kolektiv historiků umění z Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR přináší ucelený pohled na příběh barokního stavitelství v Čechách a shrnuje výsledky dosavadního bádání do velkoryse koncipované monografie. Autoři se věnují nejen tvorbě špičkových architektů, jakými byli Jan Blažej Santini-Aichel nebo Kilián Ignác Dientzenhofer, ale také dílu méně známých regionálních tvůrců, kterým dosud nebyla věnována patřičná pozornost. Výklad je zasazen do širších kulturních a společenských souvislostí 17. a 18. století. Publikace je vybavena bohatým obrazovým materiálem, který zahrnuje reprodukce dobových plánů, půdorysy jednotlivých staveb a především vynikající fotografie Vladimíra Uhra a Martina Micky.

Umělecký a kulturní transfer v otevřeném prostoru česko- saského Krušnohoří na prahu raného novověku.

Kniha zkoumá urbanistické a architektonické proměny historického centra Prahy, jak se město transformovalo z malebného souměstí na ambiciózní velkoměsto. Začíná romantickými zásahy, které přinesly nábřeží a promenády, a následuje období radikální asanace, jež vedla k demolici celých čtvrtí a vyvolala silnou reakci ochránců „staré Prahy“. Dále se zaměřuje na meziválečné proměny města v novém státě a na temné protektorátní období s megalomanskými urbanistickými plány. Po válce se objevují nové vize, ale také brzký nástup komunistické totality, jejíž urbanistické projekty navazovaly na protektorátní ideje. Kniha končí obdobím 1958–1970, kdy se vrací modernismus a diskutuje se o roli historického centra v moderním městě. Rychlé formování metropole zasáhlo vše, co město po staletí představovalo. Text sleduje zrod nových idejí a rostoucí vědomí památkové hodnoty, které vyvrcholilo prohlášením Prahy za památkovou rezervaci v roce 1971. Aktéři diskusí a ideových bojů přinášejí cenné pohledy na dobové postoje a dilemata, odhalující hlubokou kontinuitu, jež se ukazuje jako významnější, než by se na první pohled zdálo.

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, ažezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.

Publikace pojednává o architektuře 2. poloviny 18. století. Jejím hlavním cílem je nahlédnout architekturu v Čechách během tohoto složitého období v kontextu architektury evropské, bez předem určených slohových kategorií a nutnosti sledovat jejich "národní příběh". Kniha je členěna na tři části. První se zabývá reflexí tohoto období v odborné literatuře 20. a 21. století, druhá pojednává o evropské architektuře a třetí o tendencích a vlivech v architektuře české. Autor se zaměřuje především na Prahu mezi lety 1751 a 1790, tedy mezi smrtí K. I. Dientzenhofera, značící konec "velkého baroka", a úmrtím Josefa II., a seznamuje s bohatostí typů a idejí, která vyvrací zažitý obraz této doby jakožto doby úpadku.

Ústav pro dějiny umění FF UK byl prvním uměnovědným ústavem na české univerzitě. Jeho začátky souvisejí s budováním dějin umění jako plnohodnotného vědního oboru v českých zemích a meziválečná éra je spojena s působením takových osobností, jakými byli například Vojtěch Birnbaum či Antonín Matějček. Poválečné osudy ústavu pak ilustrují, jak na univerzity, a humanitní obory zvlášť, dopadaly vrtochy komunistického režimu. Století Ústavu pro dějiny umění FF UK proto není pouhým soupisem okrajové historie jednoho univerzitního pracoviště. Zachycuje proměny celého oboru i dilemata, kterým čelili humanitně zaměření intelektuálové v průběhu rozporuplného 20. století. Autoři zde pečlivě dokumentují vedle „zlatých“ dvacátých a třicátých let 20. století také období krize oboru v letech padesátých a úpadku tehdejší katedry na sklonku normalizace. Pozornost věnují i dosud přehlížené etapě německého Institutu pro dějiny umění, který na pražské Německé univerzitě existoval až do roku 1945. Kniha tak má ambici být nejen zprávou o jednom oboru, ale zároveň příspěvkem k poznání moderních českých dějin a role univerzit a vzdělanců v jejich proměnách. Devět obsáhlých syntetických kapitol doplňuje víc než padesátka biografických medailonů věnovaných důležitým pedagogům ústavu. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha a také seznam pedagogů ústavu a přehled absolventských prací, které zde byly od vzniku samostatného Československa obhájeny.

Kniha se věnuje historii zázračného obrazu, poutí k Panně Marii Přeštické a baroknímu poutnímu chrámu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Obraz Panny Marie oplakávající Krista právě sňatého z kříže, který zhotovil dobřanský malíř Matěj Pazourek, si snad v roce 1686 pořídila Alžběta, manželka přeštického prvního radního Jakuba Jiřího Hofmistra. Obraz měli manželé Hofmistrovi ve veliké vážnosti, dlouhou dobu se však nijak zvláštně neprojevoval. První zázrak na něm spatřila až jakási poutnice Ludmila Berrová, která kolem roku 1700 přespala u Hofmistrů v domě a v noci, když se před posvátným obrazem modlila, spatřila, že obraz bolestné Panny Marie je pokryt velkým množstvím potu... Netrvalo dlouho a k zázračnému obrazu Panny Marie Přeštické začali přicházet poutníci z míst blízkých i značně vzdálených a nacházeli zde útěchu, pomoc i uzdravení.

Od soutěžních návrhů po jednotlivé konstrukční prvky stávající podoby. Od urbanistických proměn místa po stávající architektonické řešení. Co všechno stálo za touto unikátní stavbou, která stojí po boku historické budově Národního divadla.