Gilbert Durand se v tomto souboru statí s bachelardovským podtitulem zabývá hermovským a hermetickým návratem ve vědách o člověku a ohledává cesty vedoucí ze slepé uličky scientisticky znetvořených perspektiv západního člověka znovuoživením jeho tradičního obrazu.
Gilbert Durand, Bachelardův žák, koncipoval své Antropologické struktury imaginárna jako antropologické rozšíření výzkumů započatých v Psychoanalýze ohně. Jeho kniha chce být jakousi „zahradou“ obrazů, uspořádanou na způsob Linného botaniky, inventářem uspořádaným okolo několika hlavních strukturálních schémat. Tento postup však dovádí čtenáře mnohem hlouběji: ústí do celkové teorie, jež vyvrací klasické pojetí obrazu, jaké rozvíjel Sartre, a překračuje teze Lacroze, Barthese a Malrieuho – jež všechny redukují imaginárno a podřizují jeho „pošetilost“ nějaké formě rozumu. Svým zkoumáním toho, jak imaginárno „funguje“, nás Gilbert Durand staví do srdce polemik vyvolaných strukturalismem, který nahrazuje časové procesy klasického diskurzivního vysvětlení explikativními procesy prostorovými, topologickými. Zatímco je však možné kritizovat strukturalismus Léviho-Strausse či Greimase pro jeho formalismus, struktury imaginárna, jež jsou z definice „figurativní“, nás vedou k tomu, abychom o struktuře uvažovali v termínech jejího dynamického obsahu.
Gilbert Durand, jeden z nejvýznamnějších Bachelardových žáků, je autorem mnoha knih věnovaných imaginaci a symbolice. V této průkopnické studii Durand nejprve shrnuje různé přístupy k symbolu ve 20. století, a poté zkoumáním čtyř úrovní symbolična: úrovně biologické, společenské, obecně lidské a konečně výsostně teofanické, jež obnovuje „rovnováhu kosmu“, vypracovává novou antropologii imaginárna, která by byla osvobozená od ikonoklastických tendencí západní kultury a uvědomovala si, že nejhlubším darem symbolické funkce je jeho podpora života vůči biologické smrti a z ní plynoucích neurotických stavů vedoucích k šílenství.