Ladislav Fuks

Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevilo v několika jeho knihách. Největší životní krizí ale prošel Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomil svou homosexualitu. Krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožíval citelněji, jelikož sám trpěl silným pocitem ohrožení – v koncentračních táborech tehdy mizí nejen Židé a Romové, ale také homosexuálové. Mnozí literární kritici[kdo?] si později často kladli otázku, jak je možné, že se Ladislav Fuks, jako nežidovský spisovatel, dokázal tak vžít do pocitů židovské menšiny a věnovat tomuto tématu značnou část svého díla. Odpovědí je právě jeho pocit sounáležitosti s tragédií tohoto národa, ale také úzkost z ohrožení, kterou po celý život on sám pociťoval. Tímto jeho silným duchovním poutem s pronásledovanou židovskou menšinou je inspirován také název jedné jeho knihy – Mí černovlasí bratři. Po dokončení gymnázia pracoval Ladislav Fuks za války na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce pokračoval ve studiu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se věnoval filosofii, psychologii a dějinám umění. Studia zdárně ukončil v roce 1949. Poté pracoval řadu let jako úředník v papírnách a v polovině padesátých let se stal zaměstnancem Státní památkové péče na zámku Kynžvart. Sbírka kuriozit, která na tomto zámku zůstala po knížeti Metternichovi, Ladislava Fukse natolik nadchla, že on sám později vytvořil něco obdobného v pokoji bytu v Bubenči, kde bydlel, a tento jeho nesourodý soubor morbidních bizarností se stal už za jeho života legendou. Od roku 1959 byl Ladislav Fuks zaměstnancem Národní galerie a v roce 1963, tedy až ve svých čtyřiceti letech, vydal konečně svou první knihu – Pan Theodor Mundstock. Tento jeho vstup na pole literárního umění byl doslova bleskem z čistého nebe a z Ladislava Fukse se stal během velmi krátké doby jeden z nejuznávanějších spisovatelů nejen tehdejšího Československa, ale i Evropy. Koncem šedesátých let nicméně podlehl Ladislav Fuks politickému tlaku a stále zřetelněji se stavěl na stranu vládnoucího komunistického režimu. Poskytl spoustu rozhovorů do novin, v nichž chválil socialistické zřízení, stal se členem normalizačního Svazu spisovatelů a jeho servilita vůči mocným komunistickým funkcionářům byla mezi jeho literárními kolegy pověstná. Dopouštěl se také literárních poklesků, z nichž asi tím nejznámějším je Návrat z žitného pole. Tím vším si zřejmě Ladislav Fuks zajišťoval možnost žít si po svém. To, jak viděl tehdy on sám sebe, nejlépe dosvědčuje právě Návrat z žitného pole, v němž se objevuje scéna, kdy kůň, kterému propůjčil autor své jméno Fuks, dostává nový chomout. Dva z jeho románů (Myši Natalie Mooshabrové, Oslovení z tmy) jsou zařazeny do literatury science fiction.V roce 1978 obdržel titul zasloužilý umělec. Ladislav Fuks prožil většinu svého osobního života v osamění nebo ve společnosti mladíků s často kriminální minulostí, kteří se většinou živili prostitucí. Jen jednou se pokusil z této společnosti vymanit – a to když se v roce 1964 překvapivě oženil. Jeho ženou se stala bohatá Italka Giuliana Limiti a svatba proběhla v bazilice Santa Maria Maggiore v Miláně. Blahopřání k sňatku tehdy zaslal jak papež Pavel VI., tak i předseda Italské komunistické strany Palmiro Togliatti. Ladislav Fuks však na svatební hostině svedl rumunského číšníka, s nímž ze svatby uprchl a patrně i strávil noc. Když se poté dostal do Prahy, nechal se hospitalizovat na psychiatrii, aby unikl před svou rozezlenou novomanželkou. Je možné, že kromě „lásky na první pohled“ byl Fuks ke svatbě puzen také náhlým nápadem emigrovat do Itálie.V sedmdesátých a osmdesátých letech stále vydával další knihy a stále ho pravidelně navštěvovala tajná policie. Fuks si vedl deníkové záznamy svých rozhovorů s příslušníky StB, které ale po jeho smrti beze stopy zmizely. Posledním jeho velkým dílem byl obsáhlý román Vévodkyně a kuchařka. Ladislav Fuks zemřel 19. srpna 1994 ve svém pražském bytě. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.