Ladislav Fuks Knihy

Šedesátá léta představovala v tvorbě Ladislava Fukse (1923–1994) nejproduktivnější dekádu, z níž Česká knižnice vybírá tři reprezentativní, čtenářsky velmi oblíbené prózy. Autorův literární debut Pan Theodor Mundstock (1963), v němž Fuks vylíčil úzkostný vnitřní svět duševně vyšinutého člověka vyrovnávajícího se s obludností nastupujícího fašismu, následuje panoptikálně hororový Spalovač mrtvol (1967), kterého proslavila filmová adaptace Juraje Herze, a doplňuje mrazivě groteskní Cesta do zaslíbené země (1969). Doprovodný komentář sleduje vývoj Fuksovy poetiky s důrazem na kontext druhé světové války a rozličné uchopení tematiky šoa.

Fuksova novela není pouhým detektivním příběhem. Autor před námi rozehrává psychologické drama, jež vyvěrá z konfliktů mezi otcem a synem. Odkrývá pohled na svět deformovaných vzájemných lidských vztahů. Viki, syn kriminálního rady, muže strohého, nesmlouvavého, ba až despotického, velmi trpí otcovou bezcitností. Příležitost vidí v dlouhém, bezúspěšném pátrání po vrahu dvou dětí, v němž se otec velmi angažuje. Ve své fantazii si představuje, že vraha vypátrá sám, a tak otce pokoří. Pečlivě studuje veškeré spisy týkající se případu (otec je má doma v pracovně), do plánu zasvětí i kamarády...

V řadě Fuksových próz představují Myši Natálie Mooshabrové (1970) první román, v němž spisovatel opustil židovskou tematiku a přesunul se k žánru grotesky a hororu. Nadále vyjadřoval svou existenciální úzkost, tentokrát ale své postavy s podivnými jmény a příběhy posunul do prostředí neskutečného a bizarního. Příběh sledující bezmocnost vůči lidské špatnosti a zlu však opět vyprávěl v každodenních a jakoby současných situacích. Vznikla suverénně vystavěná próza připomínající svou fabulí, napětím a tajuplností řešení kriminálního případu. Sledujeme starou paní Mooshabrovou, zraněnou pocitem ohrožení; marně se snaží čelit i době, jež je rovněž nejistá. Lidé kolem ní, upnutí k banálním radostem a svému trápení, se chovají téměř nevšímavě k hrozivým silám přesahujícím možnosti jejich jednání. Ladislav Fuks zde v mnohém využil postupů absurdní literatury. Z konfliktů člověka a osudu vyplývají kuriózní situace a černá komika – a tentokrát ústí do překvapivé pointy. Paní Mooshabrová, vdova po kočím z pivovaru, pronásledovaná strachem z „myší“, na něž nastražuje pasti, se v závěru představí jako osoba naprosto odlišná a významná, jakkoli stejně končí tragicky. V prvním svém hororovém příběhu Ladislav Fuks zaujal zejména sugestivním líčením z reality vymknutého světa, zvláštních postav a vyprávěním jejich nemilosrdných příběhů, v nichž pak pokračoval i příštím Příběhem kriminálního rady.

Autorův románový debut (1963) byl už ve své době oceňován jako mimořádný literární čin. Co hlavně upoutalo pozornost, byla originalita Fuksova životního názoru a způsob vyprávění. Až podivně působí titulní postava nenápadného, čestného, pasivního úředníka, lpícího na lidské důstojnosti a dobrotě a hledajícího postup, jak se ubránit a uniknout před blížícími se hrozbami. Osobitá je vypravěčova perspektiva, takže četba provokuje nejistotu, nakolik je realita absurdní a temná, nebo banální a obyčejná, a zvědavost, jestli je příběh bláhový a groteskní, nebo smutný. Ani nevíme, jestli román myslí na tísnivý obraz doby, anebo na docela osobní autorovu úzkost. Právě ze sugestivní tajuplnosti se rodila autorova sláva zasahující nejenom českou kulturu. Hned následovaly překlady do mnoha jazyků a dílo se tak obracelo k těm, kdo se trápili tragédií holokaustu a existenční nejistotou soudobého člověka. 3. vydání.

Novelka z prostředí východního Slovenska o chudém pasáčkovi. Je jednou z mála knížek, v nichž se autor umělecky vyslovujek poválečnému světu, a tento svět, náš svět, je v knize pochopen a umělecky vyjádřen ve své podstatě, v momentu, kdy se odvíjí první dějství jeho dramatické proměny a je uchopen básnicky silně a opravdově.

Román o životě chudého studenta debrecínské koleje za horthyovské éry. Citlivý chlapec je ponižován a vysmíván lépe situovanými spolužáky i měšťáckými profesory, žije v neustálém pocitu strachu a s provinilýmipocityčlověka,kterýse dostal někam, kam nepatří, kde je jen z milosti trpěn. Nakonec se však vzbouří jeho hrdost a on odchází ze školy.

Román je vrcholem Fuksových próz odehrávajících se těsně před válkou. Vypravěčem je uzavřený chlapec, marně hledající citový kontakt, kterého traumatizuje prostředí ovládané dominantním otcem, vysokým policejním úředníkem. Michal se formou zápisků zpovídá o školních letech, zklamaných kamarádstvích, o dopadu autority i o době poznamenané neblahými historickými událostmi - a především o stísněnosti a osamělosti. Jde o mimořádně sugestivní a dramatické čtení plné magie.

Rozsáhlý historický román, na nejž se Fuks dlouho připravoval, ba dokonce jej odkládal jako osudový námět. Rozhodl se pro odlišnou vypravěčskou perspektivu a našel si nečekanou masku: na prahu stáří jako by se transvestoval do dámy z nejvyšších kruhů a v nejlepších letech a poskytl jí hlavní roli. Titul však složil z divokého kontrastu ze setkání dvou zcela vzdálených osob, jako by je chystal pro frašku. Vévodkyně, jež šokovala rozhodnutím zařídit na okraji Vídně luxusní hotel, to jest projektem pro urozenou osobu tenkrát nemístným; a v závěru, když se plán podařil, znovu udivila tím, že na inzerát přijala výjimečnou kuchařku, aby vedla exkluzivní restauraci. S groteskní a smutnou fantazií připravil Fuks široce rozložené vyprávění umístěné do vznešených starých časů. Atmosféra Vídně a konce mocnářství je tu plasticky podána s duchaplnými i prázdnými okamžiky, pompézními hostinami i pohřby. Jde o jedinečným stylem podaný obraz reality a fikce, hororu a komiky, snu a naděje.

Doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě pořádané ke 100. výročí autorova narození v letohrádku Hvězda ve dnech 20.6.-31.10.2023.Zdroj: Národní knihovna ČR

Strhující příběh o patnácti bohatých vídeňských Židech, kterým je po anšlusu "dovoleno" emigrovat po Dunaji na vratké kocábce. "Nemáte průjezdní víza, loď nesmí nikde přistát..." Nejprve si cestu užívají, ale pak dojde k poruše motoru. Třikrát se pokoušejí s lodí s hákovým křížem přistát, třikrát jsou zahnáni zpět na řeku. Přistanou na liduprázdném slovenském břehu, opraví závadu ale mezitím klesne voda a loď je na suchu, nemají sílu ji dostat k vodě, hledají řeku, postupně ztrácí veškerou naději. Zbytky trosečníků nalezne slovenský kněz, přesvědčuje je ....aby se pokusili, nevdzali, zachránili .... Rabbi říká: Pořád někdo někoho pronásleduje a bere volnost, pořád někdo někoho viní, štve a bere mu život. Pořád někdo utlačuje jiné ve jménu pravdy....pořád někdo někomu brání jíst, spát, bydlet, hledat štěstí a žít. A Židé na to od počátku dopláceli nejvíc. Proto volají šalom, mír vzdáleným i blízkým, mír všem. Cesta do zaslíbené země vede už jen vzhůru. V den, kdy začala válka, volí dobrovolně smrt. Představuje vrchol Fuksovy povídkové tvorby. Motivem, kdy se ze ctihodných, slušných lidí během krizové situace velmi rychle stanou špinavé a jakékoli akce neschopné trosky, může poněkud připomínat Goldingova Pána much.