Juliet Grey Pořadí knih

V závěrečném díle trilogie provázíme Marii Antoinettu obdobím, kdy pro ni bylo nejtěžší uchovat si důstojnost. A možná i zdravý rozum… Marie Antoinetta už ve Francii zažila mnohé – bojovala se svazující etiketou, intrikami dvořanů i liknavostí vlastního manžela. Z frivolní nezodpovědné dívenky se zálibou v přepychových radovánkách postupně vyzrála v odpovědnou ženu, oddanou matku a zdatnou političku. Nic ji však nemohlo připravit na budoucnost, neboť po dobytí Bastily se ocitla ve víru událostí, které by si nepochybně dříve ani nedokázala představit. Králova nerozhodnost přinutila Marii Antoinettu převzít aktivitu a bojovat ze všech sil za zachování monarchie. Přes veškerou snahu však zůstala v izolaci, neboť Ludvík cele rezignoval, většina stoupenců musela uprchnout do zahraničí a těm, kteří zůstali, nebylo radno věřit. Když se k útěku konečně odhodlal i král, bylo již pozdě. Navzdory přestrojení byli členové královské rodiny rozpoznáni a potupně posláni zpět do Paříže. Boj o záchranu monarchie se začal přeměňovat na boj o holý život, ovšem brzy bylo zjevné, že i ten je předem prohraný. Marie Antoinetta stanula před poslední výzvou svého života: navzdory krutému ponižování si uchovat důstojnost a smířit se s nevyhnutelným koncem.

Co zůstalo skryto za okázalou garderobou a výstředními účesy? Když Marie Antoinetta roku 1774 usedla po boku manžela na francouzský trůn, bylo jí pouhých osmnáct let. Mnozí hodlali jejím prostřednictvím získat nemalý politický vliv, avšak jejich naděje záhy zašly na úbytě. Od francouzské královny se totiž očekávaly pouze dvě věci: půvabný zevnějšek a následník trůnu. V naplnění druhého, zásadnějšího poslání Antoinettě bránil panovníkův liknavý postoj k manželským povinnostem - a možná právě proto se upnula k povrchním kratochvílím. Hedvábné toalety, výstřední účesy, oslnivé šperky či nekonečné karetní večírky však jen zastíraly bolest duše týrané podlými intrikami a nepřetržitými zákulisními boji o moc. Královnin trpký úděl nakonec nedokázal zmírnit ani příchod vymodlených potomků. Mateřské radosti kráčely ruku v ruce s bolestí a žalem. Ludvík XVI. sice svou choť zahrnul přátelstvím, nikoli však opravdovým něžným citem, a proto hledala oporu u své tajné lásky, švédského hraběte von Fersen. Během neblaze proslulé aféry s náhrdelníkem vyšlo najevo, že Versailles ani Francie nikdy nepřijaly někdejší rakouskou arcivévodkyni za svou. Nespokojení poddaní rádi uvěřili štvavým pamfletům, které Antoinettu líčily jako zpustlou a rozhazovačnou madame Defi cit. Blížil se den, kdy královna bude muset začít bojovat nejen o dobrou pověst, ale také o osud celé monarchie, bourbonského rodu… a životy svých blízkých.

Nejmladší dcera císařovny Marie Terezie byla od raného dětství vychovávána k tomu, aby pokorně naplnila politické ambice své matky. Netušila ovšem, jak záhy onen obávaný den nastane: francouzskému následníkovi ji zaslíbili již v deseti letech, a tímto aktem pro ni skončilo dětství. Versailleský dvůr měl o nevěstě budoucího panovníka velmi přesné představy, a tak se budoucí královna Marie Antoinetta učila jinak myslet, mluvit, líčit, oblékat a dokonce i chodit. Když se pak jako čtrnáctiletá dívka vydala v oslnivé ekvipáži na cestu k francouzským hranicím, provázely ji matčiny striktní pokyny stran manželské poslušnosti. Ve Versailles mladá princezna brzy zjistila, že pod vší okázalostí, pozlátkem a svazující etiketou se skrývá svět rafinovaných intrik a mocenských bojů. Dvořané vykazovali překvapivě odtažitý vztah k hygieně, stárnoucí král upřednostňoval milenku před vládnutím a novomanžel věnoval veškerý čas lovu, řemeslu a jídlu, takže na plnění dynastických povinností se mu už nedostávalo sil. Houževnatá princezna se však nevzdala a krůček po krůčku se jí podařilo získat pozici první dámy francouzského dvora, jež jí právem náležela. Byla to však pozice nadmíru křehká…