Václav Řezáč

Václav Řezáč, původním jménem Václav Voňavka (5.5.1901 – 22.6.1956) byl předním českým prozaikem a publicistou. Psal knihy pro mládež i psychologické romány. V roce 1920 se Václav Voňavka seznámil s Emou Řezáčovou (1903-1997), která tehdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Karel Šolc. V roce 1923 se s ní oženil a převzal její příjmení. V manželství se narodili synové Ivan (1924-1977, hudební skladatel) a Tomáš (1935-1992, normalizační novinář).

Narodil se v chudinské čtvrti v Praze Na Františku. Jeho otec byl kočí a zemřel, když byly malému Václavovi dva roky. Matka pocházela z jihočeské vesnice a živila se jako pradlena, později domovnice. Podruhé se provdala za strojního zámečníka, jeho vztah s otčímem byl nedobrý, nenávistný a promítl se i do jeho pozdější tvorby (Větrná setba, Černé světlo). Za 1. světové války byl nevlastní otec na frontě a rodina upadla do těžké finanční tísně, neb žila jen z příjmů matky - pradleny a domovnice. Absolvoval v roce 1919 gymnázium a odborný kurs obchodní akademie. Po studiích pracoval v letech 1920–1940 jako úředník Statistického úřadu. Měl věčně problémy s uživením rodiny a tak přijal vedlejší zdroj příjmů - vydával literární a divadelní kritiku v časopisech Český svět a Eva. V nich publikoval i první povídky. V roce 1940 nastoupil jako redaktor Lidových novin.

Jezdil často na Kadaňsko, kde bydlel ve starém železničářském domku v Rudné u Nejdku a později v Kadani. Zdejší silná německá menšina zaujala Řezáče, který tu sledoval projevy hnutí Henleinovců a jejich prohitlerovské akce. Viděl jak se Henleinovci chovali před válkou, jak za války a jak po ní, a nalézal literární inspirace. Coby znalec místních poměrů byl po 2. světové válce pověřen ministrem informací, aby připravil zprávu o stavu pohraničí Československa. Podle Řezáčových článků byla snaha o zpětné ovládnutí těchto krajů od počátku sabotována místními Němci a odsouzena k záhubě. Odsun Němců proto považoval za nutnost, má-li oblast zůstat československému státu.

Ve 30. letech 20. století se stal úspěšným spisovatelem, jeho Kluci, hurá za ním vycházeli v roce 1933 na pokračování v příloze nedělních Lidových novin. Kritika jeho knihy přijímala příznivě. V období Protektorátu vydal svá vrcholná díla. Když v roce 1942 vyšla publikace Almanach české knihy, Lidové noviny jmenovaly Václava Řezáče na prvním místě mezi opomenutými členy „první gardy české literatury“. V letech 1940-1945 byl redaktorem Lidových novin, kde vedl dětskou rubriku a přispíval fejetony. Od roku 1945 pracoval spolu s Janem Drdou jako redaktor v deníku Práce. V poválečném období představovali komunisté Jan Drda a Václav Řezáč jedny z hlavních opor režimu ve spisovatelských řadách; oba byli místopředsedové Syndikátu českých spisovatelů. V květnu 1945 vedli tzv. revoluční výbor Syndikátu (nevolený), který vylučoval nejprve některé členy jeho výboru, později řadové členy. V únoru 1948 iniciovali obdobné vylučování téměř všech nekomunistických členů výboru. V pozdějším Svazu československých spisovatelů zastával Václav Řezáč funkci předsedy sekce prozaiků.