Dějištěm tohoto značnou měrou autobiografického vyprávění černošského autora je ostrov Martinique. Na osudech hlavního hrdiny, černošského chlapce, poznáváme ubohé živoření antillských domorodců, formálně sice zbavených otroctví, jejichž páni však, bílí, "si zachovali všechno to,co mělo připadnout černochovi jako odškodné za útrapy, které snášel v době obchodování s černochy. A tak mohou bez obav černochy dál odstrkovat, podrážet jim nohy, štvát na ně psy, týrat je po žalářích, neboť již déle než století udržují černochy v úmorném hladu a strachu, což obojí však nezpůsobuje rychlou smrt" (str. 293). Chlapcova babička pracuje do úpadu, aby její Jozé nemusil od dětství dřít v "dětských partách" na třtinovém poli. Matka má ruce zkrvavené, než udělá Jozé maturitu. Jozé, citlivý a přemýšlivý, poznal nespravedlnost kolonisačního vykořisťování: nikdy se "nestane krysou", nikdy se neodrodí svému lidu. Ačkoli Zobel "neukazuje svým černým krajanům jasné východisko z koloniál. útlaku", je jeho kniha "bojovnou, vášnivou kritikou vydřidušského panství francouz. kolonisátorů". (Z předml.)
Joseph Zobel Knihy
Zobelovo psaní se soustředilo na venkovskou chudobu koloniální Martiniku, drsné podmínky plantážnického systému a život pracující chudiny. Jeho dílo hluboce zkoumá koloniální systém a jeho dopady, přičemž se zaměřuje na zkušenosti utlačovaných. Prostřednictvím svých románů a poezie zachytil Zobel podstatu života na plantážích a nepřízeň osudu, ale také ukázal sílu a odolnost těch, kteří se s ním potýkali. Jeho literární odkaz žije dál v jeho pronikavém zobrazení sociální nespravedlnosti a v jeho vytrvalém důrazu na lidskou důstojnost navzdory drtivé nepřízni osudu.

