Ota Filip Pořadí knih

Soubor vzpomínkových próz českého prozaika a publicisty se zamýšlí nejen nad některými osudovými momenty novodobé české historie, ale i nad hořkými zážitky z jeho osobního života.

Události popsané v tomto sborníku se odehrály před téměř sedmdesáti lety a souvisejí s odsunem Němců z Brna, známým jako "brněnský pochod smrti". Tento tragický moment postihl dvacet tisíc lidí, převážně dětí, žen a starců, kteří na konci května 1945 museli opustit své domovy a vydat se na neznámou cestu. Mnozí z nich skončili v hromadných hrobech u Pohořelic. Vina za tento čin padla na ty, kteří byli nejzranitelnější, a to pouze za to, že mluvili jazykem poražených okupantů. Po více než čtyřiceti letech totality se o osudech těchto lidí nemělo vědět, a režim se snažil vymazat nevhodné vzpomínky. Dnes připomíná oběti pamětní kámen v zahradě augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí v Brně a černý kříž u Pohořelic. Sborník obsahuje esejistická zamyšlení čtyř spisovatelů, jejichž životy byly tímto tragickým pochodem ovlivněny. Čtenáři by měli očekávat spíše otázky než odpovědi, které zůstávají a pravděpodobně zůstanou. Tato kniha je uctěním památky všech obětí poválečného vyhnání Němců (nejen) z Brna a dotýká se křehkého tématu viny, odpuštění a paměti, která se nedá vymazat.

Když byl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců a politiků z doby třicetileté války Albrecht z Valdštejna ještě neznámým a chudým šlechticem, učinil z dnešního pohledu dva taktické kroky: přestoupil ke katolicismu a oženil se s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovou z Landeku, majitelkou vsetínského panství. Po pěti letech paní Lukrecie zemřela a Albrechtovi se podařilo získat její majetek jako dědictví. Jak k tomu došlo? Co se tenkrát ve Vsetíně odehrálo? Byl to klíčový moment pro Valdštejnovu budoucí kariéru? Takové otázky si kladl spisovatel Ota Filip v sedmdesátých letech minulého století, v prvním období svého exilu v Bavorsku. Kniha vyšla v roce 1979 německy a téhož roku česky pod názvem Valdštýn a Lukrecie v exilovém nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Nyní vychází po více než třiceti letech česky znovu, pouze s drobnými úpravami a pozměněným názvem.

Československo roku 1957. Vypravěči je dvacet sedm let, když nečekaně dostane dopis s fotografií a dozví se z něj, že jeho babička, která údajně zemřela roku 1915, ve skutečnosti žije. A také že je od roku 1915 provdána za majora Caetaniho de Sermonte, po jehož boku dosud prožívá klidné dny v Toskánsku. Když se odváží zeptat svého mlčenlivého dědečka, bývalého důstojníka rakousko-uherské armády a konstruktéra tehdy nejmodernějšího děla ráže 48 centimetrů, na slavnou pěvkyni, s níž byl oficiálně sezdán, dostane se mu jen strohé odpovědi: „Byla to zrádkyně a špiónka. Kdyby nespáchala sebe­vraždu, zemřela by mojí rukou." Po vypuknutí války mezi Rakousko-Uherskem a Itálií v květnu 1915 přitáhne děda se svým dělem do Alp na frontu a zažívá tam absurdní příběhy. Autor napsal a vydal román německy v roce 1979 pod titulem Der Großvater und die Kanone (S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main), později román vyšel ve dvou překladech. Po více než třiceti letech se autor rozhodl Dědu a dělo česky převyprávět, tedy nepřekládat svou původní německou verzi, ale obohatit ji o české příhody a motivy z dědova nevydařeného válčení v Alpách.

Memoáromán Autobiografický román popisuje hrdinův život, jeho boj o přežití během padesátých let, morální poklesek, se kterým se musel vyrovnávat během svého života až do dnešních dnů. Autor řeší především své morální provinění. V padesátých letech neunesl tíhu závažné situace a svěřil se svému strýci od policie s plánovaným útěkem přes hranice. Díky tomu se ocitl u PTP a několik jeho přátel šlo do vězení. Během vynucené vojenské služby se setkává ve vlaku se svou budoucí ženou, která je mu v následujícím životě velkou oporou. Tragédie pro hrdinu totiž zdaleka nekončí, největší ho teprve čeká.

Román o velké, ztroskotané lásce a vzniku abstraktního malířství Literární románová fikce zachycuje úsek ze života velkého ruského abstraktního malíře Vasilije Kandinského v letech 1908-1914, kdy žil v Mnichově. Román je prezentovaný jako průběh neklidného milostného vztahu Kandinského a německé malířky Gabriely Munterové. Oba umělci žili šest let společně v bavorském městečku Murnau a jejich rozporuplný vášnivý vztah byl přes všechna trápení zároveň silným zdrojem inspirace pro jejich uměleckou tvorbu. Bohémský život obou hlavních protagonistů a řady jejich tehdejších přátel z uměleckého světa se soustřeďoval v malé vilce v městě pod Alpami, kde v této době vznikly skutečné základy evropského abstraktního malířství. Autor, třebaže v základu vychází ze studia dostupné literatury, využil faktografie jako rámce vášnivého milostného příběhu dvou výrazných osobností, jejichž prostřednictvím se pokouší o zachycení kulturního klimatu prvních desetiletí 20. století.

Román s autobiografickými prvky vypráví z pohledu českého spisovatele, který v 70. letech emigroval do Německa, nejen o sousedských vztazích a životě v exilu. Oskar Měšťáček, český spisovatel, emigrant, který již přes třicet let žije v Německu, se před pěti lety přistěhoval do malebného bavorského městečka. V místní slepé uličce prožívá zdánlivě běžné sousedské tahanice, ale postupně odhaluje i mnoho temných či smutných tajemství, zvláštností a neřestí, které se skrývají za maskami spořádaných občanů alpského letoviska. Najdeme zde bývalého (i současného) fašistu, falešného hraběte, bláznivou pěvkyni či vysídlené sudetské Němce a mnoho dalších sousedů. A právě odtud se odvíjí řada tragických či tragikomických příhod, vyprávěných s mírně ironickým, ale i sebeironickým odstupem, které dohromady vytvářejí podmanivý příběh s nečekanou pointou.

Autobiografický román vypráví o 40. a 50.letech v Čechách a je odezvou na autorovo obvinění ze spolupráce s STB. Děj románu se odvíjí od září r.1939, kdy otec, jenž se "dal k Němcům" násilím odvádí svého devítiletého syna do ostravské německé školy. Konec války už prožívá mladý Ota v Praze. Protlouká se životem s pomocí svého strýce, finančně podporuje svou rodinu, když je otec odsouzen za kolaboraci. Po maturitě nastupuje jako redaktor v Mladé frontě a v r. l951 je odveden na vojnu k tzv. "černým baronům", kde je zapleten do pokusu o útěk na Západ a vykoupen podpisem spolupráce s STB. Na pozadí barvitého líčení "velkých dějin" se odehrává osobní příběh dospívání a zrání mladého muže, jeho vyrovnání s rodiči, prvními láskami i nepřející dobou. Silné osobní angažmá činí z románu zajímavou četbu, která nešetří nikoho, nejméně pak hlavního "smutného hrdinu".

Idylické vyprávění o životě ve Slezsku a zejména v Ostravě od 30. let do r. 1968 je svázáno s postavou typického "malého" člověka.

Pikareskní román, který na příbězích potomka údajné pobělohorské šlechty zachycuje běh našich dějin 20. století s tragikomickou nadsázkou. Prostor mezi kavárnou Slávií, Karlovým mostem a Malou Stranou je jevištěm, po němž se v různých maskách pohybuje Mikuláš Belecredos, kavárenský povaleč s bujnou fantazií, který pozoruje dějinné události kolem sebe jedním krátkozrakým a druhým dalekozrakým okem. Jeho vidění historie od návštěvy Lenina v Praze až po okupaci 1968 je groteskně deformované, bláznivé a poetické.