Ota Konrád Pořadí knih

ZTRÁTA STARÝCH JISTOT - RAKOUSKO 1986–2000. Kolektiv autorů: Ota Konrád, Miroslav Kunštát, Michal Dimitrov, Jakub Joza, Martin Landa. Kniha se zaměřuje na převratné společenské a politické změny, které charakterizují nejnovější dějiny Rakouska. Přibližně od druhé poloviny osmdesátých let minulého století se základní pilíře rakouské druhé republiky staly předmětem diskusí, reinterpretací a mnohdy též radikálního zpochybnění. Autoři vykreslují tento proces „ztráty starých jistot“ na příkladech pěti případových studií. Jednotlivé kapitoly knihy se tak zabývají diskusí o minulosti (teorie „oběti“), proměnami rakouské zahraniční politiky v nové Evropě, migrací jako silou, která si vynucuje nové porozumění kolektivním identitám, privatizačním procesem, jenž narušil tradičně silnou roli rakouského státu a politiky v hospodářství, a nakonec změnami v politice samotné, především v oblasti politické kultury a volebního chování. Překotný vývoj Rakouska ve sledovaném období vykazuje řadu paralel s transformačními procesy, kterými procházely ve stejné době i bývalé země socialistického tábora ve střední Evropě. Autoři tak chtějí obrátit pozornost i na „transformaci“ zemí „západní Evropy“, která dosud stojí ve stínu transformace jejich sousedů za bývalou „železnou oponou“.

Staletí sousedství a více než tři sta let společného státu spojují Čechy a Rakušany – jeden lid dvou jazyků, nebo spíše nepřejícné bratrance? Publikace přináší zamyšlení nad historií vzájemného soužití, odcizení, nezájmu a konfliktů uplynulých dvou století. Dvacet sedm historiků z obou zemí zkoumá ve dvanácti kapitolách, co Čechy a Rakušany spojovalo a co je dělilo. Nejde o souběžné příběhy národních dějin, ale o to, jak se určité fenomény zapsaly do společnosti. Po „jaru národů“ a revolucích let 1848/49 následovalo odcizování během společného státu. Poslední desetiletí v habsburské monarchii a během první světové války lze charakterizovat jako společně zažité, avšak rozdílně prožité. Vztah Československa a (Německého) Rakouska po roce 1918 byl poznamenán konkurencí, nezájmem i spoluprací. I přes příslušnost k jiným státům a blokům existovaly společné rysy. Po roce 1989 a pádu „železné opony“ se však dialog zaměřil na konfliktní témata jako „Temelín“ či „Benešovy dekrety“, i když hospodářské, politické a kulturní kontakty byly nejúžeji propojené od roku 1918. Kniha iniciovaná Stálou konferencí českých a rakouských historiků přispívá k vzájemnému poznání a porozumění.

Monografie se zabývá kulturními dějinami fyzického násilí během první světové války a následné poválečné obnovy v českých a rakouských zemích a Jižním Tyrolsku. Kniha je rozdělena na tři části, které se věnují násilí kolektivnímu, individuálnímu a sexuálnímu. Kulturní dějiny násilí zde slouží jako prostředek porozumění proměňujícím se mentalitám širokých lidových vrstev, vývoji expertního vědění a mediálního diskursu proměnám lokálních komunit v důsledku ničivého válečného konfliktu. Kniha tak podává inovativní pohled na dějiny rozpadu a rekonstituce středoevropského regionu v důsledku první světové války.

Svazek zahrnuje dokumenty z let 1929–1935. Vývoj na domácí i mezinárodní scéně byl v těchto letech ovlivněn především hospodářskou krizí a nástupem nacionálního socialismu v sousedním Německu. Vnitropolitický i mezinárodněpolitický systém budovaný ve dvacátých letech prošel v tomto období zásadními proměnami, které byly předzvěstí krize na konci 30. let.

Kritická edice – svazek II/1 obsahuje dokumenty týkající se československé zahraniční a vnitřní politiky let 1918–1928. Materiál pro tento svazek byl čerpán v českých a zahraničních archivech. Kromě archivních dokumentů obsahuje rozsáhlou úvodní studii, ediční poznámku a jmenný rejstřík.

Jaké byly vztahy mezi Československem a Rakouskem v meziválečné době? Co je ovlivňovalo a jak je vnímali aktéři těchto vztahů – politikové a diplomaté na obou stranách? Těmto otázkám se věnuje kniha Nevyvážené vztahy. Československo a Rakousko 1918-1933. Ve třech hlavních kapitolách jsou zkoumány dezintegrační procesy, vedoucí k ustavení dvou suverénních států, formování vzájemných vztahů počátkem dvacátých let a nakonec rozdílné představy o střední Evropě a o vlastním místě v tomto regionu a v Evropě obecně. Přestože mezi politickými elitami obou států sotva existovala jazyková či kulturní bariéra, přes řadu společných zájmů i přes řadu kontaktů, schůzek a rozhovorů se nikdy nepodařilo vytvořit skutečné spojenectví mezi oběma zeměmi. Kniha názorně ukazuje, že důvodem byly rozdílná pojetí státu, mocenská nerovnováha, odlišné zahraničněpolitické styly a rétorika i odlišná pojetí střední Evropy.

Kniha představuje poprvé v ucelené podobě vývoj nejvýznamnějších humanitních oborů na Německé univerzitě v Praze v období první republiky a za německé okupace. Na základě archivních materiálů, odborné literatury a interpretace dobových textů historiků, germanistů a slavistů působících na univerzitě zkoumá autor dějiny těchto oborů v kontextu vědeckého, politického a kulturního vývoje českých zemí v první polovině dvacátého století i v rámci vývoje této vrcholné vědecké a kulturní instituce Němců v českých zemích. Kniha se tedy hlásí k široce pojatým dějinám vědy, které si všímají nejenom institucionální a personální stránky vývoje jednotlivých oborů, ale i jejich tematických a metodologických proměn v širších historických souvislostech. Autor dospívá k závěru, že již od poloviny třicátých let nabýval na univerzitě na významu nacionalistický a nedemokratický model vědy a jejích širších společenských úkolů, zatímco slavistika, která byla zaměřena na česko-německou spolupráci a reprezentovala spíše otevřené pojetí sudetoněmectví, se dostávala do stále větší defenzivy.

Podtitul: Rakušanství, němectví a střední Evropa v rakouské historiografii mezi válkami. Po rozpadu Habsburské monarchie muselo německojazyčné dějepisectví v Rakousku znovu promyslit a interpretovat původní koncepce rakouských i německých dějin. Právě proto představuje historiografie v Rakousku v meziválečném období zajímavé a důležité téma výzkumu: Neodkryjí se při něm zřetelně přístupy, koncepty i strategie při tvorbě dějepisu? Nebude snad možné sledovat vznik historického narativu takříkajíc ve stavu zrodu, a to právě proto, že tehdejší rakouští historikové museli nejenom popsat historický vývoj svého národa a státu, ale teprve vůbec tento subjekt dějinného vyprávění konstituovat? Právě na tyto otázky se tato kniha zaměřuje. Diskurs rakouské meziválečné historiografie je zkoumán jak z hlediska základních obsahových témat a koncepcí dějin, tak i z hlediska (často nesystematických) úvah historiků o tom, co jsou to dějiny, co je jejich předmětem či kdo je (pravým) historikem.