Radovan Krátký

Radovan KRÁTKÝ, * 29. 10. 1921, Stará Hlína (u Třeboně), † 30. 4. 1973, Praha. Prozaik, dramatik, autor literatury pro děti.

Narodil se v rodině učitele. Vystudoval reálné gymnázium v Třeboni (maturita 1941), potom pracoval jako dělník, půl roku byl hercem v Pražském dětském divadle Míly Mellanové, poté úředníkem sociální péče. 1942 byl totálně nasazen v Linci. V letech 1945–49 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy češtinu a latinu a současně působil jako časopisecký a nakladatelský redaktor: roku 1946 v časopise Lidová kultura, od roku 1947 v nakladatelství Evropský literární klub (ELK) a poté od roku 1949 v Československém spisovateli (pro autory tohoto nakladatelství organizoval mj. též besedy se čtenáři po celých Čechách i Moravě); v letech 1951–57 byl redaktorem Dikobrazu. Od roku 1957 působil jako spisovatel a překladatel z povolání, s výjimkou let 1961–62, kdy byl dramaturgem v Divadle Spejbla a Hurvínka.

Přispíval do periodik Mladá fronta (1946), Lidová kultura, Práce, Dikobraz, Roháč (Bratislava), Kultura, Světová literatura (překlady), Literární noviny. Napsal texty písní pro hru Ende Vésziho Poslední dobrodružství Dona Quijota (1958, překl. Sándor Kosnar), pro překlad hry Rolfa Hochhutha Náměstek (1966, překl. Marie Liehmová) přebásnil v textu vedenou píseň. Spolupracoval s Československým rozhlasem (celoroční cyklus pohádkových příběhů pro děti Vrabčák Pepík, s Milanem Šedým), je autorem katalogu k výstavě Otakara Štembery (1954). Napsal technický scénář k filmu Bláznova kronika (1964, režie Karel Zeman, scénář Karel Zeman, Pavel Juráček), spolu s Karlem Zemanem se autorsky podílel na scénáři filmu Ukradená vzducholoď (1966, prem. 1967, režie Karel Zeman, námět podle románu Julese Verna Dva roky prázdnin). Podle jeho knihy pro děti Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel vznikla volná dramatizace Strašidla a bubáci (CD, interpreti Jiří Lábus, Simona Stašová, Jiří Stivín). – Užíval šifry R. K. Radovan Krátký byl satirikem a humoristou, dramatikem, autorem literatury pro děti a mládež i knih populárně naučných; bohatá byla rovněž jeho činnost překladatelská a editorská. Na počátku 50. let vydal příručku formulující požadavek socialistické satiry (Pojďte s námi dělat satiru) a několik souborů satirických próz, v nichž svůj smysl pro slovní vtip, ironii a aforistickou zkratku dal do služeb dobového výsměchu tomu, „co brzdí budování nové společnosti“: „pozůstatkům maloměšťáctví, náboženství a pověrám“ (Pásek, Abeceda hlouposti menší i větší, Jedenadvacet senzací). Zejména v jeho pozdější beletrii a populárně naučné tvorbě pro děti a mládež je přitom zřetelný rozpor mezi autorovou stálou fascinací historickými, náboženskými a mytologickými tématy, pověstmi i starou literaturou a způsobem, jakým svou inspiraci zpracovával. Snaha přinést informaci, schopnost zábavně fabulovat a vyprávět se totiž u něj často střetávala se zjevnou tendencí oficiálního světového názoru (Tajuplnosti, mámidla a kejkle; Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel). V druhé polovině 60. let didaktický tón Krátkého tvorby ponenáhlu ustupoval (Báje, žerty, pohádky a dobrodružné zkazky o putování na Měsíc). V téže době se těžištěm jeho literární práce staly také parafráze textů a literárních kuriozit staré pokleslé literatury. Zdroj humoru nalézal především v naivní fantazii kalendářů a snářů a v jejich neotřele působícím starobylém jazykovém projevu. Jako editor a překladatel z latiny, italštiny a francouzštiny se Radovan Krátký obracel jak ke zdrojům z profánní literatury, vyznačující se hravým přístupem k jazyku (Písně žáků darebáků, Galantní poezie, Košilaté epopeje), tak k esteticky náročným a jazykově vytříbeným dílům (Marcel Aymé).