Vítězslav Sommer Knihy

Kniha se zabývá vývojem stranické historiografie mezi lety 1950-1970 v kontextu proměn československého komunismu. Stranické dějepisectví vzniklo na počátku padesátých let jako zvláštní historiografický projekt fungující v rámci aparátu komunistické strany, jehož úkolem bylo zpracovávat minulost KSČ a dělnického hnutí. Mělo být novou historiografií, která se odřízne od tradic takzvané buržoazní historické vědy a stane se dějepisectvím odpovídajícím nárokům probíhající socialistické revoluce. Vývoj stranické historiografie jakoby kopíroval vývoj československého komunismu.

Publikace se věnuje problematice vědní a vzdělávací politiky KSČ v letech 1945–1960, s přesahy jednak směrem k předválečným intelektuálním zdrojům komunistického diskurzu, ale i k návazným společenským zdrojům reformy roku 1968. Přináší širší pohled na kontury politického vývoje v oblasti vědy, kultury a školské politiky a na vývoj stranické historiografie a činnost Ústavu dějin KSČ v 50. letech v souvislosti s formováním linie závazného výkladu československých dějin a jejích pokrokových tradic. Další část se soustřeďuje na analýzu hlavních vzdělávacích trendů nově založených vysokých škol (Vysoké školy politických a hospodářských věd, resp. Vysoké školy politické při ÚV KSČ) orientovaných na výchovu tzv. ideologických kádrů.

Politiku jako střetávání odlišných pohledů na fungování společnosti a hospodářství je podle technokratického myšlení možné nahradit chladně racionální ekonomickou kalkulací. Stát a společnost se tak stávají jedním velkým podnikem, který spravují nepolitičtí odborníci. Hospodářská výkonnost a odstranění politických sporů jsou cestou k blahobytu a stabilitě. Ačkoliv ideální technokracie nikdy nevznikla, myšlenka, že je nutné řídit stát jako firmu, našla vlivné stoupence v různých politických a regionálních kontextech. Československo v době vlády KSČ nebylo výjimkou. Tato kniha ukazuje, že technokratický socialismus, který se prosadil v Československu po roce 1968, nebyl negací pražského jara. Naopak, „normalizační“ důraz na vládnutí prostřednictvím expertů a na hospodářskou výkonnost byl pragmatickým navázáním na technokratické tendence přítomné v reformním komunismu šedesátých let.