Miroslav Kunštát Knihy

Kniha - stejně jako ilustrace na její obálce - ukazuje, že věkovitá instituce papežství byla i v nedávné minulosti pro jedny ochranou a útočištěm před bouřemi moderního světa, pro druhé pak výrazem zastaralé instituce bránící pokroku. Toto napětí vyjadřuje ve svérázné umělecké zkratce i reprodukovaná iluminace pražských benediktinek ke svátku sv. Petra a Pavla z r. 1904: „koráb církve řídí Petrův nástupce Pius X., který je však atakován symbolickou flotilou nepřátelských člunů: pyšným racionalismem, francouzskou revolucí, tehdejší světskou mocí, Martinem Lutherem, svobodnými zednáři a dokonce i čertíkem začteným do liberálního vídeňského deníku Neue Freie Presse… Obě krajní pozice se však v 19. a první polovině 20. století značně vyvíjely, vzájemně ovlivňovaly, a i v českých zemích plnily funkci specifických kulturních kódů, do značné míry působících i v dnešní době. Tzv. ultramontanismus byl totiž důležitým fenoménem v procesu vytváření moderních evropských společností. Byl projevem nezanedbatelného vlivu římského papeže i „za horami (ultra montes, tedy za Alpami). Kniha soustavně analyzuje obraz papeže ve zdejším českém i německém jazykovém prostředí, a to jak v katolické církvi, tak v nekatolickém a občanském prostředí vůbec. Nezapomíná ani na související náboženské, kulturní a politické transfery se sousedy ve střední Evropě.

Třetí svazek publikační řady Stálé konference českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví představuje nejdůležitější, často souběžné a mnohdy i srovnatelné vývojové linie v dějinách církví a náboženských společenství v Československu / České republice a Rakousku a zároveň poukazuje na různé aspekty "náboženské proměny" v těchto zemích ve 20. století. Publikace se zabývá jak pnutím mezi náboženstvím a politikou (např. vztahem mezi církví a státem všeobecně, vztahem obou nástupnických států rakousko-uherské monarchie ke Svatému stolci aj.), tak i mezi náboženstvím a moderním národem. Tyto procesy jsou exemplárně představeny na proměně laických a kněžských identit a na vnitřní a vnější recepci nositelů "náboženského kapitálu" v konkrétních církvích a náboženských společenstvích. Současně jsou tematizovány související otázky náboženského vzdělání, resp. i markantní rozdíly mezi Československem / Českou republikou a Rakouskem v této oblasti.

Další svazek publikační řady Stálé konference českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví přibližuje na vybraných tématech, jak se Češi a Rakušané vyrovnávali s převratným vývojem posledních desetiletí. I když ještě v 80. letech byli rozděleni železnou oponou, nezadržitelný wind of change ve světové politice, charakterizovaný především sovětskou "perestrojkou" a koncem studené války zapůsobil pozitivně nejenom na vzájemné vztahy zemí s dosud odlišným společenským zřízením, nýbrž i na jejich vnitřní politický, kulturní a společensko-ekonomický vývoj. Zatímco pád komunistického režimu v Československu nastartoval bezprecedentní a často nepředvídatelnou transformaci prakticky všech oblastí života, i sousednímu Rakousku se otevřely nové perspektivy: staronová sousedství ožila, s nimi ale nejenom nové příležitosti, ale i letité problémy a negativní historické stereotypy. Oba státy se vydaly, byť asynchronně, cestou západní integrace a společného soužití v Evropské unii. V evropské perspektivě pak bylo nutné nově formulovat priority vzájemných vztahů a řešit jejich problémy, které vyvstaly např. v rozdílné energetické politice, v přístupu k ochraně životního prostředí či v souvislosti s migračními pohyby, vyvolanými nestabilitou, válkami a krizemi v různých částech světa. Celkově lze tedy identifikovat celou řadu důvodů, proč je nutno se k uplynulým čtyřem dekádám vracet a připomínat i některé pozapomenuté kapitoly česko-rakouských vztahů, a to nejenom v politice či hospodářství, nýbrž i v oblasti kultury a úsilí na obranu lidských práv.

Další svazek ze čtyřdílného cyklu k 650. výročí založení UK.

Svazek zahrnuje dokumenty z let 1929–1935. Vývoj na domácí i mezinárodní scéně byl v těchto letech ovlivněn především hospodářskou krizí a nástupem nacionálního socialismu v sousedním Německu. Vnitropolitický i mezinárodněpolitický systém budovaný ve dvacátých letech prošel v tomto období zásadními proměnami, které byly předzvěstí krize na konci 30. let.

Kolektivní monografie prezentuje komplexní problematiku německých vědeckých a vzdělávacích institucí v Čechách v 19. a první polovině 20. století. V tomto kontextu zároveň řeší obecný problém jejich centra. Zároveň se objevuje v tomto kontextu otázka širšího centra. Samozřejmě zde nadále hraje roli Praha, zároveň na tuto pozici aspirují další města - v prvé řadě to jsou Liberec, Ústí nad Labem a Cheb.

2. svazek publikační řady Stálé konference českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví se věnuje složitému a dramatickému období let 1933-1948 z česko-rakouské perspektivy: na jeho počátku bylo zřízení autoritativního „stavovského státu“ v Rakousku, na jeho konci pak převzetí moci komunisty v Československu. Zvláštní pozornost je věnována tehdejším bilaterálním československo-rakouským vztahům, postavení a roli obou států v mezinárodním prostředí a samozřejmě i jejich obnovení po roce 1945. Některé studie se věnují i kontroverzním tématům, která byla v obou zemích v nedávné době živě diskutována (politický režim v Rakousku po roce 1933, odboj a kolaborace v tzv. Protektorátu Čechy a Morava, vyhnání a nucené vysídlení Němců z Československa ve vztahu k Rakousku aj.).

ZTRÁTA STARÝCH JISTOT - RAKOUSKO 1986–2000. Kolektiv autorů: Ota Konrád, Miroslav Kunštát, Michal Dimitrov, Jakub Joza, Martin Landa. Kniha se zaměřuje na převratné společenské a politické změny, které charakterizují nejnovější dějiny Rakouska. Přibližně od druhé poloviny osmdesátých let minulého století se základní pilíře rakouské druhé republiky staly předmětem diskusí, reinterpretací a mnohdy též radikálního zpochybnění. Autoři vykreslují tento proces „ztráty starých jistot“ na příkladech pěti případových studií. Jednotlivé kapitoly knihy se tak zabývají diskusí o minulosti (teorie „oběti“), proměnami rakouské zahraniční politiky v nové Evropě, migrací jako silou, která si vynucuje nové porozumění kolektivním identitám, privatizačním procesem, jenž narušil tradičně silnou roli rakouského státu a politiky v hospodářství, a nakonec změnami v politice samotné, především v oblasti politické kultury a volebního chování. Překotný vývoj Rakouska ve sledovaném období vykazuje řadu paralel s transformačními procesy, kterými procházely ve stejné době i bývalé země socialistického tábora ve střední Evropě. Autoři tak chtějí obrátit pozornost i na „transformaci“ zemí „západní Evropy“, která dosud stojí ve stínu transformace jejich sousedů za bývalou „železnou oponou“.