Lenka Kalinová Knihy

Studie zkoumá sociální dějiny do roku 1989 s přesahem do prvních let transformace. Pojetí tématu jako integrálních sociálních dějin, s širším časovým záběrem, se začleněním do mezinárodních, společenských a ekonomických souvislostí potvrdilo zvláštnosti sociálních dějin. Vzhledem k dlouhodobému vývoji sociálních institucí a jejich sepětím s bezprostředními zájmy obyvatelstva se v nich uplatňuje dlouhodobá kontinuita. První část knihy se zabývá masovými protesty obyvatelstva, zvláště dělnictva, odborů a mládeže proti obnově starých pořádků, souvislostmi jejich útlumu v dalších letech a rozvoje opozičního hnutí. Hlavní část práce obsahuje kritickou analýzu sociálních poměrů „normalizované společnosti“ v oblasti pracovních a příjmových vztahů, způsobu života, sociálního zabezpečení, zdravotního a vzdělávacího systému. Změny vnějších podmínek a jejich ideová reflexe v 80. letech, politická krize uvnitř země a v sovětském bloku urychlily erozi systému a jeho pád. Ovlivnily i charakter přechodu k demokracii a první kroky ekonomické transformace. V této době se potvrdilo, že sociální reformy nebylo možné provést „šokovou terapií“. Připravované projekty a pokusy o jejich realizaci proto tehdejší pragmatická vládní politika z obav před sociálními otřesy měnila a odložila na pozdější dobu.

Autorka předkládá stručnou sociologickou a ekonomickou analýzu stavu české společnosti v letech 1945-1948. Dokládá, jak byl poválečný ekonomický a sociální vývoj v Československu poznamenán zážitky hospodářské krize třicátých let, druhé světové války a osvobození sovětskou armádou. Ukazuje, jak byly v československém prostředí reflektovány ekonomické teorie prosazující zásahy státu do tržní ekonomiky a snahy o zajištění sociální spravedlnosti. Blíže se pak věnuje okolnostem vzniku hospodářských a sociálních částí Košického vládního programu, úloze odborového hnutí a náladám ve společnosti v letech 1949-1948.

Určeno především pro posluchače národohospodářské fakulty VŠE.

Studie rozšiřuje pohled na zkoumané období o podrobnější anatomii fungování společnosti z hlediska vztahu mezi mocí a občany. I přes mobilizaci souhlasu a manipulaci s obyvatelstvem existoval rozdíl mezi chtěnou a skutečnou kontrolou moci. Po druhé světové válce zůstaly naděje obyvatelstva na demokratické uspořádání nenaplněné, což otřáslo legitimitou vládní moci. V důsledku sociálních protestů a obav z napětí byla politická reprezentace po roce 1953 nucena přejít k ekonomickým a sociálním kompromisům. Odpovědí na neorganické zásahy do sociálních systémů a omezení suverenity sociálních institucí byla kritika a neposlušnost jejich aktérů. Monopolní moc musela reagovat politickými ústupky. Nejvážnější reakcí na neudržitelnost centrální regulace a změny ve složení obyvatelstva bylo formování reformního projektu v 60. letech. Široká podpora reforem občanským hnutím a vznik konsenzu mezi vedením a společností umožnily rozvinout reformní program do podoby nového systému. Porážka občanského hnutí ukončila experimentování se socialismem, po němž bylo možné systém měnit pouze zvláštní, „revoluční“ cestou.