Prokop Brož Knihy

Společným záměrem dvousvazkové publikace "Krize a kairos" je reflektovat aktuální a mnohorozměrné téma krize z hlediska křesťanského myšlení. První svazek publikace přistupuje k danému tématu v širší teologické perspektivě. Jeho úkolem je tázat se po tom, jaký význam nabývá krize ve světle Božího zjevení přítomného v Písmu svatém, v nauce církevních otců, v církevních tradicích a v magisteriu. V perspektivách různých oborů, jako je biblická teologie, patristika, systematická či pastorální teologie nebo církevní dějiny chce poukázat zejména na to, že krize může být mnohdy chápána i jako kairos a čas milosti. Jednotícím prvkem druhého svazku publikace "Krize a kairos" je snaha křesťansky reflektovat téma krize v jeho konkrétních podobách. Náplň svazku je zároveň určena snahou o interdisciplinární přístup, proto je téma krize sledováno v perspektivě různých, zejména humanitních věd. Jednotlivé kapitoly přistupují k tématu např. z hlediska historie, ekonomie, etiky, psychologie či náboženských nauk. Jejich cílem není popsat všechny zásadní a důležité krize současného světa. Mají spíše poukázat na to, že palčivé problémy a otázky týkající se jednotlivých součástí lidského života či kultury nemusí zůstat bezvýchodné, ale mohou se stát novou výzvou a časem příhodným pro potřebné změny. Mohou být tudíž uchopeny i jako kairos. Autorský kolektiv tvoří: Jarmila Bednaříková, David Bouma, Prokop Brož, Vojtěch Brož, Jan Hojda, Vladimír Juhás, Jan Hojda, Veronika Kuříková, Aleš Opatrný, Jiří Pavlík, Tomáš Petráček, Ctirad V. Pospíšil, Karel Sládek, Petr Štica, Jakub Trojan, Monika Ulrichová, David Vopřada

Kniha o teologii církve Johanna Adama Möhlera (1796-1838) nás přivádí do období osvícenství a romantismu, jež tvoří myšlenkové předpolí duchovního vývoje 19. a 20. století. Na tomto švábském teologovi, který patří ke generaci zakladatelů tzv. katolické tübingenské školy, a v jeho širším kulturním a myšlenkovém kontextu je možné sledovat budování základů současné ekleziologie. Monografe předkládá rozbor Möhlerova díla v jeho vývoji. Raná práce Die Einheit in der Kirche (1825) promýšlí pojetí církve v teologii církevních Otců prvních staletí i v kategoriích teologického romantismu. V pozdějších pracích, především v Symbolik (1832), se Möhler pokusil srovnat koncepce církve různých křesťanských tradic. Möhler vychází ze svého původního zaměření církevního historika: jeho teologická refexe je dějinně poučená, navíc doceňuje dějinný charakter Zjevení, podobně jako to činí jiný veliký teolog 19. století J. H. Newman. Jeho dílo nestojí jen u zrodu dnes významné teologické tradice, ale ovlivnilo též teologii tzv. římské školy a bylo přijato ofciální naukou I. i II. vatikánského koncilu. Český čtenář se tak může poprvé důkladně seznámit s autorem, který je důležitým klíčem k pochopení současné ekleziologie a jehož práce se staly nedílnou součástí teologie 19. i 20. století (A. Š. Chomjakov, G. Perrone, V. S. Solovjov, P. Evdokimov, J. Ratzinger, W. Kasper, M. J. Himes, B. Forte).

Podtitul: Existence a život církve ve světle II. vatikánského koncilu / II. vatikánský koncil zůstává nejdůležitější událostí života církve 20. století a v posledním půlstoletí zásadním způsobem nadále utváří život křesťanů žijících v církvi, i těch, kteří se s církví a jejím působením setkávají. Lidské dějiny jsou v pohledu víry dějinami spásy, a historické události se tak v teologické reflexi stávají okamžiky kontaktu s Božím tajemstvím v Kristu a jeho evangeliem. Tato společná kniha, která vzešla z plodného setkání při teologické konferenci na půdě Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, přináší čtverý pohled na význam II. Vaticana, jak jej vnímají současní světoví i domácí teologové. Nejprve je koncil zasazen do evropského kontextu, dále je představena jeho dobová recepce v československém prostředí. Třetí část přesouvá pozornost k podnětům II. vatikánského koncilu pro církev dnes a nabízí perspektivy pro pokračování koncilní reformy. Poslední oddíl se pak věnuje vztahu pokoncilní církve ke světu

Od zasedání II. vatikánského koncilu nás dělí již padesát let, během nichž se o identitě církve napsalo hodně. Publikace navazující na konferenci, již uspořádala Katolická teologická fakulta UK v Praze, by chtěla ukázat, jak dnes církev o sobě přemýšlí. S ohledem na širším způsobem vedenou diskusi o církvi je třeba upozornit nejen na ty stránky života církve, v nichž se její život spojuje s každodenním pragmatickým průběhem života společnosti, nýbrž je třeba odhalit také témata, která skutečně vedou k hlubšímu pojetí identity církve. Autoři zastoupení v předkládané publikaci, v této souvislosti sledují základní linie současného chápání církve, jak ji formuluje učení II. vatikánského koncilu: církev má zásadně extrovertní povahu (Canobbio), přičemž zůstává stále ve svém jádru pokorná (Repole), a formou společenství se tak otevírá všem způsobům existence lidí (P. Brož). Základním cílem odůvodňujícím existenci církve je spása lidí a světa (Tück). Už od prvních let existence církve je možné sledovat tento její soteriologický rys (J. Brož), jenž se v dalších staletích – staletích církevních otců – nadále propracovával (Červenková, Ambros). Publikace nás dále seznámí s několika současnými sondami do sebepojetí církve (Mohelník, Novotný, Fipili, Juhás, Laiti, Ventura).