Pavel Růžek Knihy

"Co jsem to vlastně za generaci – co my máme, abysme tomu mohli věřit? Leda sami sebe" (Cesta snů a skutečností). Žádné množné číslo, autor je ve vzpomínkách sám za sebe. Za jednoho z vynechané generace narozené kolem roku 1950. Vzpomínání je sice sunarem historie, ale na rozdíl od většiny jiných prozaiků v tomhle případě neplatí retušování obrazu, tohle je spíš ostrá syrovátka. Takže nejen bahno a kal normalizace, ale i vlastní severočeské kalové laguny, ve kterých však i přesto pulsuje život. Americkou literaturou poučené, chronologicky řazené texty, do kterých jsou písmena vehnána pod tlakem, aby si sama vyhloubila koryto, jímž bude ke čtenáři přiváděn chemicky neupravovaný pramen českého jazyka. Osvobozeného. Všechno je zdeformováno silou energie opravdovosti, a ta bolí a vůbec není krásná. Možná vás napadne, zda platí úměra mezi industrializovanou krajinou a (industrializovaným) člověkem v ní. Růžkova kniha není vrypem do štuku české literatury, ani sprejerovým podpisem na ní. Je spíš bez ostychu namlácenou kramlí…

Dychtivost. Žárlivost. Umanutost. Zběsilost… To je ono. Zběsilost v srdci. Ale na rozdíl od Lynchova filmu, který je šílený, a přesto romantický, v Růžkových textech šílenství číhá v umně zamaskovaných úkrytech za větami, ale romantika se vytrácí, mizí, a na konci máte pocit, jako by nikdy neexistovala. Snad kromě Ludvíka Vaculíka žádný český literát, píšící o sobě, není tak otevřený, tak obnažující se, až exhibicionistický jako Pavel Růžek. Po knize Bez kůže, temné zprávě o životě učitele v době normalizace v industrializované krajině, nakládá v další knize na čtenáře své hříchy vrchovatě a pak je pošle na pochod s tou plnou polní do děsivé krajiny rozpadajícího se manželství. Do země rozpadu. Bez růže. To není ztráta jedné kytičky jak v televizní soutěži, ve které dál můžete pokračovat. To je ztráta absolutní, definitivní. Všechno je přitom logické a jasné, když není možné věci napravit, tak další snažení je už spíše křečí, karikaturou. Ale manžel Růžek i spisovatel Růžek dál zběsile věří…

Sága o pliocenním exilu díl 2 V roce 2110 více než 100 000 lidí opouští civilizaci ovládanou Galaktickým Milieu v touze po svobodě jednosměrným časovým tunelem do minulosti Země, do doby šest miliónů let před Kristem. Ale většina z nich se dostává do rukou Tanu, humanoidní rase, která byla vyhnána z vlastní galaxie jako trest za své barbarské zvyklosti a doletěla až na pliocenní Zemi. A nyní jsou Tanu díky lidem silnější než Firvulagové, jejich degenerovaní bratranci a rituální protivníci... A rozhodující střetnutí se blíží...

Soubor povídek Bez tebe navazuje na Růžkovy knihy Bez kůže (dybbuk, 2010) a Bez růže (dybbuk, 2011). Autor zde opět provází čtenáře drsnými a drásavými peripetiemi svého osudu.Vzpínáme se marně osudu, tomu hroznému industriálu okolní krajiny i své duše. Vzpínáme se, tunu neutáhneme, musí nám stačit metrák. Jak hledat smysl v tom prohraném, posraném životě? Možná pomocí alkoholu. Tím, jak alkohol v člověku mění vědomí, v něm spouští mechanismus prozření, který mu umožňuje vidět věci jinak — aspoň u někoho. Je ale nutné mít aspoň smysl pro humor. Nejsme bohužel střízlivě romantičtí, buď se propadáme, nebo se vznášíme. Chodíme s nosem nahoru a s očima dolů, uzavřeni v sobě jako v tmavé láhvi. Když píšeme, nečerpáme přitom z nějaké čiré studánky, abychom po dopsání museli čekat, než se pramen zase naplní. Máme žumpu pořád plnou.

Jako líný prám proplouvá světem student Bomba Boural. Nic neruší jeho klid a pohodu, nic s výjimkou maličkostí, které představují přednášky, zkoušky, semináře či sliby, jejichž znění by měl dostát. Soukromý ráj lenosti se však hroutí, zvolna a neodvratně. Po řadě nepříjemností, ztrát a nedorozumění stojí náhle zkrachovalý vysokoškolák Bomba sám, s povinností postavit se čelem k vlastní existenci, bez pózy bohémství a nezúčastněného nadhledu. S nadšením, z větší části však z nevědomosti, ničí hrdina příběhu hodnoty a vztahy, jejichž smysl začíná chápat ve chvíli ztráty. Tápavě hledá Bomba svoje místo, v němž nebude k smíchu ani k pláči, místo, kde bude brán lidmi jako rovnocenný partner. Ubírá se nová cesta správným směrem? Určitou odpověď nenalézá v této chvíli ani u sebe, ani v nejbližším okolí.