Kardinál Martini byl biblický a teologický učenec, který napsal více než 40 knih. Byl známý svým hlubokým porozuměním Písma a svou schopností zpřístupnit složité teologické myšlenky širšímu publiku. Jeho práce se vyznačují pečlivým výzkumem a jasným, poutavým stylem.
Knižní titul Dramata víry spojuje Martiniho tři publikované tematické celky (věnované lidem dobré vůle), jejichž pojící myšlenkou je hledání „živého Boha“. Přes postavy apoštolů, Ježíšovu matku Marii a ženy blízko Ježíše, proroka Elijáše zve kardinál Martini posluchače k živé účasti na procesu zrání víry, aby s námi Bůh mohl prožívat detaily všedního dne.
Rozjímání o Kristově utrpení. Kniha nám díky svému klidnému a rozjímavému stylu může pomoci přemýšlet o odlišnostech čtyř vyprávění evangelistů, o vzájemně se doplňujících způsobech všestranného zkoumání, v němž každý z nich klade důraz na něco jiného. Jde o ztotožnění se s osobami, které se svými skutky staly svědky Ježíšova utrpení a smrti.
Teologická reflexe pro ty, kterým je svěřeno předávání Božího slova. Pokušení k dvojakosti anebo k povrchnosti jsou způsoby, jak ze sebe můžeme (nakrátko) setřást odpovědnost za svědectví ryzí víře. Milánský kardinál nás ovšem nemíní nechat pouze "pootevírané" v problému našeho nedostatečného vnitřního sjednocení, či v problému hledání identity. Poukazuje totiž, jak náš život žil ten, který toto všechno tak důvěrně zná. On sjednocuje vnitřní a vnější, tužby i realitu.
Hluboké a meditace kardinála Martiniho, milánského arcibiskupa, přednesené na duhovních cvičeních pro řeholnice miláské diecéze. Kardinál ve svých meditacích skrze evngelijní obrazy en, pohlíží na některé postavy že v církvi ve světle Boží Matky Marie.
Výsledkem rozhovorů Georga Sporschilla s kardinálem Martinim je mimořádně poutavá a osobní kniha, určená především mladým lidem, ale i všem ostatním, jimž ještě zůstalo otevřené „ucho učedníka“. Tazatel v ní klade mnoho palčivých otázek, které sesbíral u mladých lidí: V co věří nevěřící lidé? Co mají společného a v čem se rozcházejí různá náboženství? Jak jednat s lidmi jiné víry? Jak se projevuje pravá láska? Proč církev tak často hovoří o hříchu? Hledá církev nové a pozitivní odpovědi k tématu sexuality?Jakou budoucnost mají v církvi mladí lidé? Kdo může za to, že je církev jako instituce tak slabá? Jaké jsou její vyhlídky do budoucnosti? Kdyby Ježíš žil dnes, o co by usiloval nejnaléhavěji? Bude Ježíšova zvěst účinná i v budoucnu? Carlo Maria Martini odpovídá jako ten, kdo v Ježíši Kristu nalezl perlu svého života a naučil se milovat všechno a všechny, na nichž Kristu záleží. Prožil svůj život v nesnadné době a v nelehkém poslání, čímž dozrál do nevšední moudrosti. Promlouvá k nám jako člověk protříbený, prozářený Boží dobrotou, jako služebník vyhlížející svého Pána, jemuž se dá věřit.
Milánský kardinál ve svých exerciciích živě v deseti rozjímáních osvětluje nesnadnou a namáhavou duchovní cestu na biblických postavách Mojžíše a Petra. První byl povolán Bohem žít s vyvoleným národem a druhého pak povolal Ježíš. Jejích společným údělem je „být pro druhé a s druhými“, být svědomím i utrpením svého lidu.
Úvahy známé osobnosti katolické církve o víře a zrání na křesťanské duchovní cestě.Křesťanská víra není něco předem daného či triviálního. Je to cesta naslouchání Bohu a zároveň vědomé rozhodnutí. Víru doprovázejí pochybnosti, rozpaky, chyby i křehkost. Víra je i odvahou udělat krok do neznáma a riskovat.Kardinál Martini ukazuje na apoštolu Petrovi, jak mocná a zároveň křehká může víra být. Tak jako Petr následujeme a milujeme Ježíše – a stejně jako on si mnohdy nevíme rady, jsme zkroušeni nebo bojujeme s „ateistou v nás“. Síla víry je v tom, že zapojuje celého člověka – naše srdce, mysl i ducha.Knížka, napsaná formou biblické meditace pro účely duchovních cvičení, je určena zejména těm, kdo v církvi vedou druhé – kněžím, jáhnům a dalším osobám působícím v pastoraci – aby si stále připomínali jediný zdroj své víry: Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného.
Úvahy o Jóbovi. Příběh tohoto tajemného člověka, který nepatřil k vyvolenému národu a bydlel ve vzdálené zemi, koloval zřejmě ústně jako jedno z orientálních vyprávění už koncem roku 2000 př. Kr. a hebrejsky byl zpracován mnohem později. Jób, který byl a zůstával spravedlivý je zkoušen a o všechno připraven. Také Židé v babylónském vyhnanství ztratili všechno, a tak zakolísala jejich víra ve spravedlnost Boha, u kterého, jak se domnívali, mají privilegia. Když se snažili pochopit skrytý smysl utrpení, které postihuje ty, kdo jednají před Bohem správně, pravděpodobně četli a zpívali Jóbovy nářky. Může člověk žádat, aby mu Bůh skládal účet ze svého jednání? Básník odpovídá záporně, není třeba se ptát Boha na jeho důvody, ale věřit v jeho spravedlnost, v jeho nepochopitelnou moudrost.
Rozjímaní o II. vatikánském koncilu. Milánský kardinál a autor zasvěcených biblických komentářů a se zamýšlí nad duchovním významem II. vatikánského koncilu. Rozebírá nejvýznamnější koncilní dokumenty a na pozadí biblických textů vysvětluje jejich závažnost a smysl pro život církve. Publikace vyšla ve spolupráci s nakl. Vyšehrad v Praze v edici Dialog.
Autor na základě biblického příběhu Mojžíše ukazuje, jak Bůh vede člověka, když člověk se svěří jeho ochraně a péči, jak Bůh pomáhá člověku na jeho životní cestě a důvěra člověka Bohu je mu oporou.
