Cvětan Todorov byl francouzsko-bulharský historik, filozof a literární teoretik. Mezi jeho nejvlivnější práce patří teorie fantastična, nevšedna a zázračna. Jeho dílo se zaměřuje na literární teorii a filozofii, zkoumá povahu vyprávění a hranice mezi realitou a fikcí.
Ve své knize z roku 1991 se autor pokusil o formulaci základů nové morálky po zkušenosti totalitních táborů všeho druhu. Zamýšlí se nad tábory jako extrémním mikrokosmem extrémního výhonku evropské společnosti 20. století a vyvozuje závěry současně varovné i inspirující pro celé lidské společenství. Je to vysoce aktuální kniha s neskrývaně moralizujícím vyzněním, která přitom svého účinu dosahuje bez mentorského tónu a mimo jakoukoli konfesijní rétoriku zatažením čtenáře na jedinou loď lidství.
Francouzský sémiotik Tzvetan Todorov zvolil formu "příkladné historie" k analýze vztahu "já" a "druhého". Jako Bulhar žijící ve Francii od roku 1963 se zabývá otázkou "jinakosti" nejen odborně. Pro toto téma si vybral historický materiál, který je základem moderní doby – objevení a dobytí Ameriky, konkrétně Střední Ameriky. V knize z roku 1982 se v čtyřech oddílech (Objevit, Dobýt, Mít rád, Poznat) odvíjí příběh komunikace a tragického nedorozumění mezi dvěma civilizacemi na počátku novověku. Todorov ilustruje své úvahy autentickými texty, deníky a dopisy objevitelů a dobyvatelů, kteří se stávají postavami napínavého příběhu. Od Kolumba po Cortése a aztéckého vládce Moctezumu, protagonisté 16. století reprezentují širší dramata komunikace a vnímání odlišnosti. Španělská conquista, jako největší genocida v historii, formovala identitu moderního člověka, přičemž homogenizace hodnot a masakrování ve jménu nadindividuálních ideálů paradoxně utvářelo moderní morální pozici. Dobytím Ameriky svět získal i ztratil, a kniha nám nabízí cenné poučení o těchto ziscích a ztrátách.
Svazek Poetika, francouzského literárního vědce bulharského původu Tzvetana Todorova, představuje významný příspěvek k literární teorii, který přeložili Libuše Valentová a Jiří Pelán. Skládá se ze dvou textů z šedesátých let: metodologické stati Poetika a souboru esejů, kde Todorov aplikuje své teoretické závěry na konkrétní literární díla, jako jsou Odysseia a Srdce temnoty. Tento svazek se liší od jeho novějších prací, které mají antropologičtější zaměření a odklánějí se od přísného strukturalismu. Todorov usiluje o teorii literatury, která by stanovila zákonitosti literárního diskursu, aniž by se opírala o vnější fenomény. Vymezuje se vůči interpretaci a ideologickému marxismu, přičemž zdůrazňuje, že studium poetiky musí vycházet z textů samotných. Zkoumá aspekty jako "rejstříky promluvy" a "narativní syntax", čímž navazuje na ruské formalisty a soudobé bádání. Kniha je cenným dokumentem o strukturalismu a metodologickým náčrtem studia literatury, přičemž Todorovův důraz na analýzu literárních textů je v současném kontextu více než aktuální. Upozorňuje na nutnost, aby literární analýzy byly kvalitní a patřily příslušným vědám, nikoli pouhému literárnímu komentáři.
"Musíme-li bránit demokracii, je nanejvýš potřebné, abychom se nenechali ovládnout strachem a strhnout k násilným reakcím. Minulost nás učí, že léčba může být v takových případech horší než sama nemoc," píše ve svém nejnovějším knižním eseji známý francouzský sémiotik Tzvetan Todorov. Autorova mimořádně inspirativní úvaha nad obecným problémem sváru kulturního relativismu a racionalistického absolutismu a aktuálními tématy "střetu civilizací" a "války proti terorismu" se nejprve ohlíží do evropské historie ve snaze o definici barbarství, civilizace, kultury a kolektivní identity, aby se posléze pokusila nalézt odpovědi na celou řadu palčivých otázek stojících před moderní západní civilizací. Jak autor přesvědčivě argumentuje, základním východiskem pro reakci Západu na problémy dnešního světa musí zůstat hodnoty demokracie a lidských práv: snaha o řešení situace vojenskou silou s sebou přináší nejen riziko zneužití této síly, ale i probuzení našich vlastních násilných sklonů, jež se v evropských dějinách již tolikrát ničivě projevily.
Úvod do fantastické literatury je jednou ze zásadních knih Tzvetana Todorova, francouzského literárního vědce bulharského původu, významné osobnosti francouzského strukturalismu druhé poloviny 20. století. Hlavním přínosem díla, které je od vydání v roce 1970 stále považováno za jakousi příručku fantastického žánru, je definice fantastična. Podle Todorova je jeho zdrojem naše nerozhodnost, kterou coby čtenáři zakoušíme před událostí jevící se byť jen zdánlivě nadpřirozenou; podmínkou přitom je, že se neuchýlíme k básnické a alegorické interpretaci textu. "Fantastično se zakládá hlavně na váhání čtenáře - čtenáře, který se ztotožňuje s hlavní postavou -, pokud jde o povahu podivuhodné události. Toto váhání se může vyřešit buďto tak, že připustíme, že k události skutečně došlo; anebo tak, že rozhodneme, že je výplodem představivosti nebo dílem iluze; jinak řečeno, můžeme rozhodnout, že událost se buď stala, nebo nestala." Žánr fantastické literatury autor posléze blíže vymezuje ve vztahu k podivuhodnému a zázračnému, na toto vymezení navazuje charakteristikou fantastického diskursu a témat s ním spojených. V závěru knihy pak jako odpověď na otázku ?Proč je fantastično?? předkládá analýzu společenské a literární funkce nadpřirozena.
"Depuis deux siècles, l'homme moderne a conquis sa liberté : celle de choisir ses normes et de connaître le monde sans se soucier de ce qu'en ont dit les Anciens. Mais n'y aurait-il pas un prix à payer pour cette liberté? Et s'il veut la conserver, l'homme moderne ne devra-t-il pas renoncer aux valeurs communes, à la vie en société, au moi cohérent et responsable? Dès lors, que faire? Face à ce choix cruel, plusieurs stratégies ont été esquissées. Celle des humanistes consiste à garder la précieuse liberté sans abandonner pour autant les valeurs, la société et le moi. Tel est du moins, leur pari, et c'est lui que j'expose ici, en prenant appui sur la pensée des grands humanistes français, de Montaigne à Constant, en passant par Rousseau. L'existence humaine y ressemble à ce "jardin imparfait" dont parle Montaigne: ni entièrement déterminée par les forces qui la produisent, ni infiniment malléable par la volonté des puissants. Elle est ce lieu où nous apprenons à fabriquer de l'éternel avec du fugitif. Où le hasard d'une rencontre se transforme en nécessité de vie."
Poslední práce autora, který jako italský žid prošel koncentračním táborem Osvětim.
Set against the backdrop of Nazi concentration camps and the Soviet gulag, the book explores the complexities of human morality in extreme conditions. Tzvetan Todorov utilizes a diverse range of documents to portray the behaviors of both oppressors and victims. Contrary to the belief that moral life ceased in such dire circumstances, he reveals a nuanced moral landscape characterized by small acts of dignity, compassion, and solidarity, highlighting the resilience of the human spirit amidst suffering.
