Erich Kästner

Na počátku nacionálně socialistické diktatury byl jedním z mála intelektuálních a zároveň prominentních odpůrců nacismu, jež zůstali v Německu, i když jeho díla byla na seznamu knih, které byly na režimem ovládaném území zakázány a v květnu 1933 páleny jako „neněmecké“. Kästner byl v Berlíně jediným z autorů, který byl přítomen, když byly jeho knihy páleny. Navzdory různým represím se dokázal ekonomicky zabezpečit z prodeje svých knih v zahraničí a rovněž jako pod pseudonymem skrytý autor scénářů několika filmových komedií. Od konce druhé světové války se mohl Kästner opět svobodně věnovat novinařině. V letech 1951–1962 byl prezidentem západoněmeckého PEN klubu. Jako přesvědčený pacifista v 50. a 60. letech několikrát kritizoval Adenauerovu vládu, mimo jiné v souvislosti s remilitarizací, jaderným zbrojením a aférou kolem týdeníku Der Spiegel. Kästner se stal populárním díky svým knihám Emil a detektivové (1929), Kulička a Toník (1931), Létající třída (1933) a Luisa a Lotka (1949), jakož i díky svým někdy zamyšleným, někdy humoristickým, často však satirickým básním, epigramům a aforismům. Jednou z jeho nejznámějších básnických sbírek, jež byla v roce 1936 vydána švýcarským nakladatelstvím Atrium, je Lyrická domácí lékárnička doktora Ericha Kästnera. V českém prostředí byl spisovatel od třicátých let 20. století hojně překládán, filmové adaptace od režiséra Vladimíra Slavínského se roku 1936 dočkal román Tři muži ve sněhu. Erich Kästner se narodil v Drážďanech v Königsbrücker Straße 66. Vyrůstal v rodině, která žila v podmínkách nižší střední třídy ve čtvrti Äussere Neustadt. (Vnější Neustadt). Nedaleko na náměstí Albertplatz se dnes nachází Muzeum Ericha Kästnera, které sídlí v přízemí vily, jež patřila jeho strýci Franzi Augustinovi. Jeho otec Emil Richard Kästner (1867–1957) byl sedlářským mistrem zaměstnaným v továrně na kufry. Matka, Ida Kästnerová rozená Augustinová, byla služebnou a domácí šičkou, ve svých třiceti letech se stala kadeřnicí. Kästner měl se svou matkou neobyčejně intenzivní vztah. Již jako dítě silně prožíval její lásku, která se vztahovala výlučně k němu, neboť jiná osoba v jejím životě vlastně nehrála žádnou roli. Během svého pobytu v Lipsku a Berlíně jí každý den posílal dopisy a pohlednice. Motiv milující matky lze také stále znovu hledat v jeho románech. Později se v kästnerovské sekundární literatuře objevily nikdy nepotvrzené zvěsti, že jeho biologickým otcem měl být židovský rodinný lékař Emil Zimmermann (1864–1953). Od roku 1913 Kästner navštěvoval někdejší Fletcherovský učitelský seminář v ulici Marienallee v Drážďanech-Neustadtu, ale o tři roky později studium učitelství krátce před dokončením přerušil. Mnoho podrobností ze školních let obsahuje pozdější kniha Létající třída. Své dětství popsal Kästner v autobiografické knize Když jsem byl malý kluk, vydané v roce 1957. Začátek první světové války zde komentuje slovy: „Začala světová válka, a skončilo mé dětství.“ Do vojenské služby byl povolán roku 1917, přičemž absolvoval výcvik roty jednoročních dobrovolníků u těžkého dělostřelectva. Brutalita tohoto výcviku učinila z Kästnera rozhodného antimilitaristu. Kromě toho od té doby kvůli bezohlednému drilu svého cvičitele Wauricha trpěl celoživotní srdeční slabostí. Waurichovi věnoval kritickou báseň „Sergeant Waurich“. Po skončení první světové války absolvoval Kästner závěrečný kurz na Strehlenově učitelském semináři. O rok později pak absolvoval s vyznamenáním Gymnázium krále Jiřího a získal zlaté stipendium města Drážďan. Na podzim roku 1919 začal Kästner studovat historii, filosofii, germanistiku a divadelní vědu na Lipské univerzitě. Jako student bydlel od roku 1922 v podnájmu v lipské čtvrti Musikviertel v Hohe Straße 51. V důsledku inflace v letech 1914–1923 se dostal do obtížné finanční situace, takže byl nucen si přivydělávat jako prodejce parfému a sbíral rovněž cenné papíry pro jednoho bookmakera. V roce 1925 předložil svou disertační práci Friedrich der Große und die deutsche Literatur : die Erwiderungen auf seine Schrift „De la litterature allemande“ germanistovi Georgu Witkowskému, načež byl promován doktorem filosofie (Dr. phil.). Studium v té době již financoval z vlastních příjmů coby novinář a divadelní kritik v listu Neue Leipziger Zeitung. Stále kritičtější Kästner dostal výpověď v roce 1927, když byla jeho erotická báseň Nachtgesang des Kammervirtuosen ilustrovaná Erichem Ohserem označena za frivolní. V témže roce se přestěhoval do Berlína, odkud pokračoval jako nezávislý kulturní korespondent pro Neue Leipziger Zeitung pod pseudonymem „Berthold Bürger“. Později publikoval pod mnoha dalšími pseudonymy (např. „Melchior Kurtz“, „Peter Flint“ nebo „Robert Neuner“). V letech 1926–1932 vyšlo v rodinném časopise Beyers für Alle vydávaném lipským vydavatelstvím Verlag Otto Beyer téměř 200 článků, básní, hádanek a malých fejetonů pod pseudonymy „Klaus“ a „Kläre“, jejichž autorem je podle současného stavu bádání Kästner. V červenci 1927 začal psát své první větší dílo Klaus im Schrank oder Das verkehrte Weihnachtsfest. V témže roce poslal finální verzi několika nakladatelům, kteří však dílo odmítli jako příliš moderní. Kästnerova berlínská léta od roku 1927 do konce Výmarské republiky v roce 1933 jsou považována za jeho nejproduktivnější období. Během několika mála let se stal důležitou intelektuální postavou berlínského života. Publikoval básně, glosy, reportáže a recenze v různých periodikách německé metropole. Pravidelně psal na volné noze pro různé deníky jako Berliner Tageblatt a Vossische Zeitung, jakož i pro časopis Die Weltbühne. Od roku 1928 pro něj pracovala soukromá sekretářka Elfriede Mechnigová, která mu zůstala věrná 45 let.Hans Sarkowicz a Franz Josef Görtz, vydavatelé Sebraných spisů z roku 1998, v doslovu ke Kästnerově publicistice zmiňují více než 350 ověřitelných článků z let 1923–1933, skutečné číslo však bude pravděpodobně vyšší. Mnoho článků se patrně ztratilo, když v roce 1944 vyhořel Kästnerův byt. V roce 1928 spisovatel vydal svou první knihu Herz auf Taille, což je sbírka básní z doby působení v Lipsku. Do roku 1933 vyšly další tři svazky jeho poezie. Se svou užitou lyrikou se stal Kästner důležitým hlasem nové věcnosti. Dne 15. října 1929 vyšla jeho první kniha pro děti Emil a detektivové. Tento detektivní příběh byl vytvořen na popud nakladatelky Edith Jacobsohnové. Knihy se pouze v Německu prodalo přes dva miliony svazků a doposud byla přeložena do 59 jazyků. Pro tehdejší dětskou literaturu s jejími „aseptickými“ pohádkovými světy bylo dosti neobvyklé, že se tento román odehrával v současném Berlíně. V následujících letech napsal Kästner dvě další dětské knihy ze současnosti Kulička a Toník (1931) a Létající třída (1933). Důležitou roli v úspěchu těchto knih hrály ilustrace Waltera Triera. Filmová adaptace Gerharda Lamprechta Emil a detektivové měla v roce 1931 velký úspěch. Kästner však nebyl spokojen se scénářem, který napsali Lamprecht a Billy Wilder. Po této zkušenosti proto začal pracovat jako scenárista pro studia v Babelsbergu. Kästnerův román Fabian – příběh moralisty, publikovaný v roce 1931 je psán téměř filmovou technikou s užitím rychlých střihů a montáží. Odehrává se v Berlíně na počátku 30. let a na příkladu nezaměstnaného germanisty Jakoba Fabiana je v něm popsáno tempo doby, shon i úpadek Výmarské republiky. V postavě Fabiana se odráží rovněž spisovatelova zkušenost s psaním reklamních textů.Od roku 1927 do roku 1929 žil Kästner v Prager Straße 17 (dnes patrně č. 12) v Berlíně-Wilmersdorfu, poté do února 1944 v Roscherstraße 16 v Berlíně-Charlotenburgu. Na rozdíl od téměř všech jeho kolegů, kteří kritizovali nový režim, Kästner po uchopení moci nacionálními socialisty 30. ledna 1933 neemigroval. Bezprostředně poté sice na krátkou dobu odešel do Merana a do Švýcarska, kde se setkal s kolegy, kteří emigrovali, ale potom se vrátil do Berlína. Tento krok Kästner zdůvodnil tím, že chce být kronikářem událostí v místě dění. Ve skutečnosti shromažďoval materiál z této doby a dělal si rozsáhlé poznámky v tajném deníku pro budoucí román o „Třetí říši“ v gabelsberském těsnopisu. Tuto modře vázanou knihu si vzal s sebou do protileteckého krytu, a proto se po výbuchu bomby – na rozdíl od čtyř tisíců svazku jeho knihovny – zachovala. Dalším důvodem, proč zůstal, bylo to, že nechtěl opustit svou matku. V epigramu Nutná odpověď na zbytečné otázky (in: Kurz und bündig) poskytl také následující odpověď: Nacionálně socialistické vedení nenávidělo Kästnera jako populárního představitele kosmopolitní velkoměstské „asfaltové literatury“. Několikrát byl vyslýchán gestapem a byl také vyloučen ze Svazu spisovatelů. Jeho díla „odporující německému duchu“ byla pálena 10. května 1933 (Goebbels jmenoval Kästnerovo jméno na třetím místě), což sám zblízka pozoroval. Kästnerova žádost o přijetí do Říšské literární komory byla zamítnuta kvůli jeho „kulturně-bolševickému postoji k literatuře před rokem 1933“, což se týkalo hlavně jeho podpisu „Naléhavé výzvy“ Mezinárodní socialistické ligy z června 1932. To se rovnalo zákazu publikování v Německé říši. Kästnerův spřátelený nakladatel Kurt Leo Maschler převzal všechna práva od berlínského nakladatelství Williams & Co., načež knihy vycházely ve Švýcarsku v nakladatelství Atrium, které Maschler založil. Navzdory tomu, jak sám spisovatel a jeho životopisci referují o jeho práci během nacionálního socialismu, Kästner úspěšně psal pod pseudonymy. Podle Hermanna Kurzkeho byl na vrcholu své produktivity a zásoboval zábavní průmysl „Třetí říše“ divadelními texty a různými filmovými scénáři (částečně jako spoluautor). Obzvláště úspěšné bylo Celoživotní dítě, uváděné v zahraničí a v poválečném období jako kniha, popř. film Tři muži ve sněhu. Se zvláštním povolením dodal Kästner v roce 1942 pod pseudonymem „Berthold Bürger“ scénář pro prestižní jubilejní film studia UFA Münchhausen. Kästnerův podíl na scénáři Bobbyho E. Lüthgeho a Helmuta Weisse pro film Heinze Rühmanna Ich vetraue Dir meine Frau lze dnes stěží odhadovat.V roce 1943 musel Kästner opustit svůj městský byt kvůli evakuaci civilního obyvatelstva v důsledku náletů. Tehdy odešel k přátelům v Neubabelsbergu, zatímco jeho byt v Charlottenburgu byl zničen bombami roku 1944. Dne 7. března se mu podařilo odcestovat s 60členným filmovým týmem k údajnému natáčení v Mayrhofenu v Tyrolsku, kde čekal až válka skončí. Toto období zaznamenal v deníku Notabene 45, jenž byl vydán v roce 1961. Po skončení druhé světové války se Kästner přestěhoval do Mnichova, kde se ujal vedení sekce fejetonů v novinách Die Neue Zeitung a zároveň byl pozorovatelem zahájení Norimberského procesu. V Mnichově rovněž vydával časopis pro děti a mládež Pinguin a věnoval se také stále více literárnímu kabaretu. Pracoval pro kabarety „Die Schaubude“ (1945–1948) a „Die Kleine Freiheit“ (od roku 1951) a psal pro rozhlas. Během této doby vznikla řada čísel, písní, rozhlasových her, řečí a esejů, které se mimo jiné zabývaly nacionálním socialismem, válkou a poválečnou realitou ve zničeném Německu. Kästnerův poválečný optimismus se však postupně měnil v rezignaci, zvláště v souvislosti se západoněmeckou měnovou reformou a nastupujícím ekonomickým zázrakem. Kromě toho se brzy objevily snahy o remilitarizaci. Spisovatel zůstal věrný svému antimilitaristickému cítění, vystupoval proti zbrojení a později se také rozhodně obrátil proti válce ve Vietnamu. Odmítal také vládní opatření, v kterých spatřoval omezení svobody tisku. V roce 1952 protestoval proti „Zákonu o šíření spisů škodlivých nezletilým“ a roku 1962 byl jedním z prvních intelektuálů, kteří se postavili proti domovním prohlídkám v souvislosti s aférou kolem týdeníku Der Spiegel. V roce 1954 přednesl projev připomínající atentát na Hitlera z 20. července 1944, v němž Clause Schenka von Stauffenberga označil za vzor pro současnou mládež. V padesátých a šedesátých letech byl vnímán a oceňován hlavně jako autor knih pro děti. S poválečnou literaturou se nesžil a publikoval stále méně, k čemuž přispěl i jeho rostoucí alkoholismus. Znovuobjevení jeho literárního díla z doby Výmarské republiky začalo až v 70. letech, román Fabian byl ku příkladu zfilmován až v roce 1980. Nicméně Kästner byl velmi úspěšný. Jeho dětské knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, zfilmovány a získaly řadu ocenění. V letech 1951–1962 zastával funkci prezidenta západoněmeckého PEN klubu, v roce 1965 byl zvolen čestným předsedou. Byl také jedním ze zakladatelů Mezinárodní knihovny pro mládež v Mnichově. Kästner zůstal po celý život svobodný, měl však některé dlouholeté milostné vztahy a aféry. V roce 1957 se narodil jeho syn Thomas. V letech 1964–1969 žil spisovatel se synem a s jeho matkou Friedel Siebertovou (1926–1986) ve vile v Parkstraße 3a v městské části Berlín-Hermsdorf am Waldsee. V této době střídavě pobýval v Berlíně a v Mnichově, kde žila jeho životní partnerka Luiselotte Enderleová. Mnoho času strávil také pobytem v sanatoriích. V roce 1969 oslavil v Berlíně své 70. narozeniny. V stejné době se Friedel Siebertová se synem Thomasem odstěhovala do Švýcarska. V roce 1977 byla vydána sbírka Dopisy z Ticina, které Kästner psal svému synovi a jeho matce v 60. letech. Pro Thomase také napsal své poslední dvě dětské knihy Der kleine Mann a Der kleine Mann und die kleine Miss. Kästner byl častým recitátorem svých děl. Již ve dvacátých letech natočil na šelakové gramofonové desky své kritické básně. Ve filmových adaptacích svých dětských knih byl několikrát vypravěčem, pro společnost Deutsche Gramophon natočil výběr svých básní a epigramů. V neposlední řadě pořádal různé literární večery a četl ze svých děl pro rozhlas, např. z knihy Když jsem byl malý kluk. Po roce 1965 se Kästner téměř úplně stáhnul z literárního provozu. Krátce před svou smrtí dal svolení k tomu, že po něm byla pojmenována Dětská vesnička Ericha Kästnera. Kästner zemřel na rakovinu jícnu 29. července 1974 v klinice Neuperlach a po svém zpopelnění byl pohřben na hřbitově v Mnichově-Bogenhausenu.