Viktor Kolář st. (1898–1971) byl doposud opomíjenou postavou české fotografie, přestože jeho dílo je nejvýznamnějším vizuálním svědectvím Ostravska od dvacátých do padesátých let 20. století. Díky své nadčasové kvalitě má ale platnost mnohem širší. Kolář zachytil několik prezidentů, politiky, umělce, zajímal se o sociální témata, lidskou práci, zaznamenával všední život. Předkládaná publikace představuje výběr z tohoto objemného konvolutu několika set fotografií a přibližně čtyřiceti tisíc políček negativů. Textem ji doprovodili historik umění Lukáš Bártl a historik Ondřej Kolář.
Monografie tatranského fotografa Vladimíra Koštiala (1912-2001), která je průřezem jeho zajímavé tvorby, zaměřená na reportážní, portrétní i krajinářskou fotografii. V knize najdete Tatry a lidi z Tater a z pod Tater, jak jich už dnes nemáte možnost vidět. Stejně tak poznáte tatranské osady, které dnes samozřejmě vypadají úplně jinak. Knihu sestavili čeští výtvarní teoretici Lukáš Bártl a Lucie Petrůjová a vydal syn autora, Vladimír Košťál s M.D.T. Poprad a Tiskárnou Helbich.
V roce 2016 uplynulo sto let od narození K. O. Hrubého, významného českého fotografa, pedagoga, teoretika, kurátora, lektora a organizátora. S jeho jménem je spojeno nejen mimořádné dílo, ale i mnoho dalších aktivit, které ve druhé polovině dvacátého století ovlivnily tehdejší vnímání a pozici média fotografie. Fotografie K. O. Hrubého jsou spjaty s dobou svého vzniku, reflektují autorovy osobní zájmy a témata, která jej zvlášť oslovovala, dobové názorové trendy i aktuální společenskou situaci. Jeho začátky jsou spojené s českou meziválečnou avantgardou, byl mu blízký jeden z výrazných uměleckých proudů poválečných desetiletí, obracející se k poetice všedního dne. Později se krátce věnoval i inscenované fotografii, poslední desetiletí jsou spojena s malbou obrazů poetického naivizujícího pojetí. Jeho oblíbeným námětem byla krajina, dokumentoval folklór a tradice venkovského prostředí, fotografie byla i jakýmsi deníkem jeho života. K. O. Hrubý zanechal rovněž výraznou stopu jako pedagog, k jeho odkazu se dodnes hlásí řada českých fotografů. Rozsáhlá třísetstránková monografie, která vychází u příležitosti výstavy Hrubého díla v brněnském Domě umění, tak poprvé komplexně postihuje autorovu fotografickou tvorbu a její význam v kontextu české i světové fotografie.
Kniha představuje svébytný proud české fotografie padesátých a šedesátých let 20. století. pro nějž se později vžilo pojmenování fotografie všedního dne či poezie všedního dne ve fotografii. Tyto snímky, většinou pořízené v nejrůznějších uličních zákoutích našich měst, okouzlily ve své době prostřednictvím tisku a obrazových publikací obrovské množství lidí. Jejich tvůrci pak měli neobyčejně velké divácké publikum a také popularitu, o níž se dnešním výtvarným umělcům, snad až na nemnohé výjimky, může jen zdát. Doba žila fotografií a žila všedností. Mnohá díla však uchvacují dodnes nejen svou řemeslnou kvalitou a rafinovaností, ale s odstupem času rovněž hutnou informací o této zajímavé době, viděné dnes již prizmatem určité nostalgie. Z nejpřednějších českých a moravských fotografů sledovaného období jsou v knize zastoupeni například Jiří Jeníček, Václav Jírů, Jan Beran, Karel Otto Hrubý, Marie Šechtlová, Erich a Milada Einhornovi, Miloš Budík či Pavel Dias. Publikace je uzavřena výběrovou bibliografií, jmenným rejstříkem a anglickým resumé.Vydáno jako doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě v Galerii výtvarného umění v Chebu, konané od 12. dubna do 17. června 2018
Adolf Rossi (1920–2000) patří k mimořádně zajímavým osobnostem české amatérské fotografie 20. století. Přestože jeho dílo se více méně uzavřelo před více jak padesáti lety, nevznikla doposud žádná autorova monografie, která by představila obrovskou šíři jeho tvorby. Rossiho dílo bylo totiž ovlivněno jak piktorialismem počátku minulého století, tak avantgardou, ale i dobově populární fotografií všedního dne.
Výjimečné místo v dějinách české fotografie má však Adolf Rossi z jiného důvodu. Od počátku totiž svoji tvorbu vztahoval spíše k zahraničí a k mezinárodním fotografickým salonům, které obesílal s nevídanou intenzitou a zápalem. Za dvacet let se účastnil více jak devíti set soutěží a dosáhl na nich mimořádných úspěchů. Rossiho fotografie, společně s pietně dochovanou sbírkou salonních katalogů a ocenění, tak poskytují mimořádně podrobný vhled do práce fotografa amatéra padesátých a šedesátých let 20. století.
Dějiny fotografie by mohly být zároveň dějinami zápasu o její uznání jako takzvaného vysokého umění. To přišlo velmi pozdě a se stejným zpožděním se na fotografii začalo nahlížet jako na sbírkový umělecký předmět hodný zájmu historiků umění. V domácím, ale i ve světovém kontextu byla jednou z prvních institucí, jež fotografii v tomto ohledu „vzala na milost“ Moravská galerie v Brně, kam do čela sbírky fotografie nastoupil v roce 1968 Antonín Dufek a jako emeritní kurátor zde působí dodnes. Z velké části to byla právě jeho činnost, která české (a slovenské) fotografii vytvořila pevné místo v rámci dějin umění a také dokázala českou fotografii zviditelnit a proslavit v zahraničí. Tato publikace je tak poctou osobnosti Antonína Dufka a jak jinak, je zcela věnována fotografii. Kniha obsahuje třináct studií předních historiků a teoretiků umění, které doprovází rozsáhlý rozhovor s Antonínem Dufkem a také jeho výběrová bibliografie.
