Martin Skýpala Knihy

Příběhy Příběhů písmen Martina Skýpaly (1976) vzešly, jakoby přirozeně, z šedi ostravské periferie plné panelákových domů, v nichž žije většina obyvatel tohoto, jak zmiňuje fotograf Viktor Kolář, jediného amerického města u nás. Čtenář Skýpalovy nové knihy se ocitá v příbězích snadno zaměnitelných písmen, v jakési bezvýchodnosti, rozšiřující se neustále do větší šíře a postihující stále víc a víc náš dnešek. Verše jsou psány úsporným, objektivisticky chladným, téměř technickým jazykem, avšak za tímto suchým popisem lze tušit nesmírné drama, to, že písmena mají pojednou stejnou šanci, že tuto vesměs tragikomedii (písmen?) nelze příliš soudit, jen ji popsat.

Ve své nejnovější sbírce přivádí Martin Skýpala do své poezie novou postavu – Jakuba Bukaye, člověka-palindrom, muže bez konce a začátku. Bukayův otisk, fyzicky zastoupený v útlém, volně přiloženém zinu, je ale výraznější, než by se mohlo zdát. Zatímco takový Kilián Nedory pro Filipa Topola znamenal takřka čirou temnotu a vykořenění, ve Střídavé péči představuje ze dvojice Bukay – Skýpala tu světlou stranu (tedy lidství, vůli k životu a ochotu prožívat všechno to šílenství) právě Bukay.

Sbírku Noc je na prodej emblematicky a zároveň skrytě ztělesňuje fotografie stínu, jediného pozůstatku člověka po výbuchu atomové bomby. Umocněný průvan nicoty prostupuje nocí skrze zdi i kosti, ale sama noc je na prodej, samo bolestné sdělení autorského subjektu je ustavičně znehodnocováno lacinými gesty, ironií, skepsí, vědomím své jednoznačné nedostatečnosti, vizí konečné prohry. Působivost Skýpalovy sbírky proto může čtenář ocenit skrze její „zvnitřnění temných krajin“ lidské duše.

Sbírka sarkasticky zabarvených veršů je nelichotivou reflexí současného odlidštěného přetechnizovaného světa, v němž jsou devalvovány tradiční hodnoty ve prospěch konzumu a unifikace.

Ruční práce nejsou básnickým debutem Martina Skýpaly, publikoval svou poezii již v několika periodikách. Kdo však od ní očekává poetiku přístupnou či poddajnou, ten asi bude zklamán. Jako „ruční práce“ se označují některé dovednosti jako paličkování, drhání, zkrátka zhotovování rozmanitých krajkových či jiných vzorů. V zásadě v těchto činnostech jde o proces podobající se tkaní. Ruční prací tak lze označit kromě oblíbené (auto)erotické činnosti především samotný proces vzniku těchto básní, jejich neustálé překvapování, autorskou hru s proplétáním stylů, témat, motivů a vyjadřovacích prostředků.