Zdeněk Vonásek

Jeho druhým rodištěm je Mnichovo Hradiště. Mládí prožil právě tam, kde také čutal do míče, pinkal raketou, maloval první obrazy i kulisy, a týral svými výkony divadelní publikum. Zde si našel i svoji první ženu. Původním povoláním stříbrník (absolvent turnovské "Šperkárny" 1955). Musel se ale živit v komplikovaném světě nejednou jen pomocnými profesemi, někdy jako pomocný kreslič nebo pomocný projektant, jindy jako pomocný stavěč, ale také jako pomocný dělník, do kteréžto poloprofese ho vehnaly někdejší paragrafy o rozvracení socialistické společnosti. Jako disainér navrhoval škatule, tvarové podoby spotřebního zboží, reklamy, výstavy i výpravy k divadelním inscenacím. Krátký čas pracoval jako restaurátor, byl dělníkem v propagaci, několik málo let i bytovým architektem, což zvláště považuje za největší hlínu ve svých profesích. Několik vteřin byl také živnostníkem, aby posléze (a konečně) začal tvořit na volné noze svobodného povolání. Sloveso tvořit je třeba brát v tomto případě velkoryse. Krom malování se věnuje psaní. K jeho pracím patří inedita: My z Jiráskovy ulice -1985- (klukovské vyprávění deníkového charakteru z konce druhé světové války v Mnichově Hradišti provedené Českým rozhlasem jako pětidílná četba na pokračování), Z jedné strany nazí -1994- (s podtitulem Grafikon stříbrníka), čerpající tématicky ze šperkárenských studií a z ochotnických začátků v Mnichově Hradišti v časech měnové reformy v roce 1953, a poslední, rovněž nevydaná práce, s názvem Tanec na nestejně vysokých nohách, odehrávající se ve fiktivním městě Pomluvech nad Labem v současné době. (Dokončena v prosinci 1999). Autor má rozpracovanou další část této knihy s pracovním názvem Tanec pokračuje. Zdeněk Jizera Vonásek žije, vzteká se a pracuje v Pelhřimově, má tři syny, a vzpomíná na Český ráj. Občas vystavuje.