Jakub Fojtík Pořadí knih

V předchozích dílech publikace byla představena řada výchozího modelu Suchoj Su-27 a dále námořní speciál Su-27K/Su-33 a bitevní Su-34. Posledními členy rodiny jsou letouny verzí Su-30 a Su-35, které jsou ve výrobě dodnes. Ty lze považovat za vůbec nejvýkonnější představitele rodiny vzešlé ze Su-27. Su-30 vznikl na základě modernizačního projektu Su-27M, který již nestihl být dokončen před rozpadem SSSR a potkal jej typický porevoluční chaos. Velmi nadčasové zadání z osmdesátých let ale znamenalo, že na Su-27M byla ověřena řada nových technologií, které se staly základem pro novou verzi Su-30 a které byly dále doplněny možností integrace nových prvků ze Západního světa. Výsledný model Su-30 je proto exportně nejúspěšnějším zástupcem celé rodiny, který slouží ve stovkách kusů v Rusku, Indii, Číně a mnoha dalších zemích Afriky, Asie i Jižní Ameriky. Protože letouny slouží často i k velení a řízení vzdušných operací, jsou všechny Su-30 dvojmístné. Následný Su-35 je pak finálním typem vzešlým z verze Su-27M, který se ale vrací k jednomístnému uspořádání, neboť roli druhého člena posádky měla u tohoto letounu zastat pokročilá plně digitální avionika. Řazen je ve svém posledním standardu ke 4,5 generaci (či generaci 4+), což má jasně ukazovat na odstup od rodiny Su-27. U Su-35 výrobce očekával enormní obchodní úspěch, kdy se tento letoun měl stát náhradou dosluhujících Su-27 první generace, ale i západních typů jako byly letouny F-4 a další. Jenže k tomu nikdy nedošlo a zatím je služba Su-35 omezena na Rusko a Čínu a posledním uživatelem se měl stát Írán. Pro Rusko je, jak se zdá, potenciál Su-27/30/35 prakticky vyčerpán, protože i tradiční zákazníci jako je Čína a Indie mají zájem spíše o následující generaci víceúčelových strojů a mnohé menší státy se od Ruska odklonily po zahájení války na Ukrajině. A pokud tak neučinily, obyčejně jde o chudší země nemající rozpočet na pořízení podobných letounů. Tempo výroby letounů klesá a pokud Rusko pro své vzdušné a kosmické síly znovu neobjedná další letouny, může dokonce dojít poprvé i k přerušení výroby. Rodinu Su-30 a Su-35 čeká ze všech verzí spolu se Su-34 nejdelší služba. A jejím popisem se symbolicky uzavírá osud celé rozvětvené rodiny vzešlé z na svou dobu extrémně nadčasového Su-27.

V předchozím díle publikace ( AERO č.104) byla představena řada výchozího modelu Suchoj Su-27, která se posléze stala základem pro široké množství variant a subvariant. Z původního modelu Su-27 vychází přímo palubní letoun T10K (Su-27K), v sériové podobě zvaný Su-33, který je detailně představen v tomto díle. A cestou reverzního inženýrství se klonem původních exportních Su-27SK i jednoho ukořistěného prototypu T-10K stal i čínský palubní letoun J-15, na jehož vývoji se ruský výrobce nikterak nepodílel. Shodnou cestou se technologie a draková skupina z původního modelu Su-27UB staly základem pro čínský letoun J-16, který tento díl uzavírá. V této publikaci jsou rovněž popsány dvoumístné varianty se sedadly vedle sebe. Tou úvodní byl námořní projekt T10KUB-1 vycházející z palubního modelu T10K (Su-27K), od nějž si ostatně první a jediný létající prototyp vypůjčil i podstatnou část drakové skupiny. A i když následný útočný model T10V (v sérii Su-34) konstrukčně představuje zcela nový typ, v mnohém na T10KUB-1 odkazuje. V této publikaci jsou proto rozepsány všechny modely, které konstrukčně vycházejí z původní řady Su-27 a Su-27UB. V závěrečném třetím díle pak budou popsány modernizační projekty, které sice v mnoha případech spoléhají na drak odvozený od Su-27UB, avšak co do výbavy těží z řešení připravovaných či dokonce vyvinutých pro modernizační projekt Su-27M a v mnohém se původní variantě Su-27 vzdalují. Ty nesou označení Su-30 a pomyslným vrcholem je soudobý typ Su-35, který bývá řazen ke generaci 4,5. Již jen z výčtu verzí je zřejmé, jak složité je pochytit genezi modelu T10 ve všech jeho variantách. Jde totiž o jeden z nejúspěšnějších víceúčelových letounů historie, který co do počtu verzí představuje pravděpodobně nejroztříštěnější rodinu na světě. Důvodem je, že na rozdíl od na Západě obvyklých blokových úprav čekaly uživatele Su-27/30/33/34/35 modernizace a verze specificky orientované na jednotlivé zákazníky.

Publikace podrobně popisuje vývoj, zkoušky a zavádění všech verzí F-35 do vzdušných sil USA, jejich službu v letectvech spojenců včetně nových čekatelů na jeho zařazení do výzbroje, kde patří i naše republika, která plánuje zakoupit 24 strojů. Víceúčelový letoun Lockheed Martin F-35 představuje nový standard pro USA a mnohé spojenecké země. Navazuje na veleúspěšné F-16 Fighting Falcon, které díky kontinuálním flotilovým modernizacím vydržely ve službě více než čtyřicet let. A právě toto dlouhé časové rozpětí poskytlo konstruktérům nového letounu čas na to, aby jej dokončili v podobě, která se schopnostmi předchozí generaci značně vzdaluje. O F-35 se proto mnohdy hovoří jako o prvním plnohodnotném letounu páté generace, který je navržen pro síťové plně digitální bojiště. Senzorové schopnosti letounu nemají srovnání s žádným jiným typem na světě a překonávají dokonce i prvoliniové F-22 Raptor. Letoun je navíc navržen pro široké sdílení informací mezi jednotlivými stroji i uživateli zároveň a poprvé přichází se skutečně garantovanou kompatibilitou mezi jednotlivými státy. Oproti předchozí generaci se změnil i přístup výrobce, který již nechce umožňovat jednotlivým uživatelům provádět samostatné modernizace stroje, ačkoliv je jejich průmysl zapojen do výroby. Naopak vše má být centralizované, aby byla i do budoucna zachována široká míra kompatibility. F-35 je rovněž letounem, který přináší i novou úroveň variability, neboť je vyráběn ve verzi pro klasické použití z pozemních základen, či ve variantě pro kolmé přistání nebo provoz z krátkých palub letadlových lodí. Na druhou stranu byly F-35 od počátku terčem ohromné kritiky, ať již v období porovnávání prototypů X-32 a X-35, v době zkoušek prvních předsériových F-35 nebo během zavádění strojů do řadové služby. Jedněmi z nejčastějších výtek je vysoká cena, omezená manévrovatelnost a vysoké nároky na údržbu. Jenže po bližším seznámení s konceptem F-35 nelze než dojít k závěru, že schopnosti letounu jsou tak široké, že jeho nasazení v klasickém manévrovaném boji by bylo důsledkem naprostého nepochopení a nevyužití schopností letounu.

Víceúčelový letoun JAS-39 Gripen je výsledkem vývoje a výroby švédského leteckého průmyslu. Ten se již od předválečných let ubíral cestou maximální samostatnosti s důrazem na plnění specifických potřeb domácího letectva. Výsledkem vývojové linie proudových letounů je pak víceúčelový typ JAS-39 Gripen, který navazuje na předchozí modely Tunnan, Lansen, Draken a Viggen. Všechny švédské konstrukce byly v mnoha ohledech unikátní a v některých rysech nadčasové, což lze říci i o typu Gripen. JAS-39 Gripen se na trhu setkával s letouny F-16 a F-35, kterým podlehl ve většině porovnání. Důvodem toho nebyly nižší kvality, ale politická síla Spojených států a také ekonomické parametry, kdy po rozpadu bipolárního uspořádání světa došlo k výprodejům letounů F-16 z výzbroje několika evropských států a zákazníci mnohdy volili jejich pořízení namísto nákupu nového letounu. Gripen byl rovněž vždy omezen v oblasti kompatibility s dalšími prostředky NATO, což bylo jedním z dalších faktorů omezených prodejů. Snahu švédské vlády podpořit export lze vidět v pronájmu JAS-39C/D hned dvěma zemím, České Republice a Maďarsku. Gripen je tak jediný bojový letoun na světě, jehož dvě pětiny (a po přistoupení Brazílie k projektu jedna třetina) zákazníků jej získaly formou pronájmu. Bohužel, ani takto aktivní přístup korunovaný nabídkou Švédska na nedávný bezplatný převod stávajících letounů ČR v případě objednání nové generace JAS-39E/F k úspěchu nevedl. Gripen je totiž i přes všechny své modernizace v poslední verzi stroj čtvrté generace s některými vylepšenými schopnostmi a na nové typy letounů jako je F-35 technologicky dramaticky ztrácí. Ze stávajících zákazníků již Česká republika stanovila horizont pro vyřazení typu. Jeho další osud je proto spojen se Švédskem, Maďarskem, Brazílií a po určitou dobu i Jihoafrickou republikou a Thajskem. Nicméně víceúčelový letoun JAS-39 Gripen bude už navždy spojen i s historii našeho letectva díky své již téměř dvacetileté službě v našem letectvu. Publikace popisuje letoun od jeho vývoje až po současnost včetně jeho uživatelů.

Stíhací letoun Su-27 byl v době svého vzniku synonymem technologického vzestupu vojenského leteckého průmyslu SSSR. Zásadní pokrok ve znalostech aerodynamiky, nová generace avioniky i senzorů a navýšení výkonů dané novou generací motorů umožnily sestrojit letoun, který výrazně rozšiřoval letovou obálku stíhacího typu a výrazně překonával své západní soupeře. Jen málo proudových letounů se může pochlubit tím, že jsou po nich či po jejich letcích pojmenovány akrobatické manévry. U Su-27 k tomu ale došlo, protože manévry jako je tzv. Pugačevova kobra byly natolik nové a vzdálené letové obálce konkurenčních typů, že si tuto poctu vysloužily. Schopnosti letounu, pro nějž byly vyvinuty i speciální palubní systémy a řízená výzbroj, překonávaly rané verze prakticky všech západních typů. Jenže i přes svou pokrokovost se u Su-27 projevila i některá negativa včetně exponenciálně rostoucí jednotkové ceny ve srovnání s předchozí generací. Proto byl Su-27 do služby sovětského letectva zařazen v početně omezeném množství neporovnatelném s předchozí generací a pro svou technologickou nadčasovost i vysokou cenu nestihl být do okamžiku rozpadu SSSR exportován. O to bohatší měl ale kariéru po rozpadu SSSR, kdy se stal předmětem zájmu několika desítek zemí, a dokonce došlo k dohodě o jeho licenční výrobě v Číně. Asijská velmoc se posléze rozhodla povedený koncept využít a již bez ruského oprávnění jej dále rozvíjet a zdokonalovat, čímž se z rodiny klonů J-16 stal typ schopný plnit extrémně široké množství rolí. Další letouny se poté dostaly do služby ať již z novovýroby, nebo formou výprodejů z postsovětských zemí. Již od doby zavedení do služby v sovětském letectvu představují Su-27 a jeho následovníci dominantní typ, který po čtyřech desítkách let nahrazují až letouny o generaci mladší. I přes své kvality jsou ale Su-27 výrazně rozšířeny jen v postsovětském prostoru a v Číně, protože oproti akvizičně i provozně mnohem méně náročným MiGům 29 je jejich provoz přeci jen výrazně složitější i dražší. Praktické poznatky z posledních bojových akcí jen potvrzují, že pokud protivníkem není stát disponující technikou páté generace, Su-27/30/35 nadále plně postačují ke splnění úkolů na ně kladených. Toto vydání se věnuje vzniku a službě úvodních verzi Su-27, v následujících pak budou popsány i pozdější deriváty.

Knižní novinka je vystavěna na dobových materiálech, mnohdy odtajněných až při sbírání podkladů, s posláním přinést na světlo trvalý důkaz o tom, co se mimo jiné v Československu podařilo v leteckém průmyslu zkonstruovat, vyrobit a úspěšně ozkoušet.

Druhý díl, v návaznosti na první díl, pokračuje v popisu služby různých verzí letounů F-16. Začíná samozřejmě v domácím letectvu v USA. Dále popisuje výběr a službu v Evropěa to v Belgii, Dánsku, Nizozemí a Norsku. Následují dodávky na Blízký východ včetně plánovaných dodávek do Iránu, které se uplatnily nakonec v Izraeli, který se stal jejich významným uživatelem. V Africe to byl Egypt a Maroko. V dalších kapitolách publikace pojednává o službě v ostatních zemích NATO a v časové návaznosti pokračuje s dodávkami opět na Blízký východ, do Asie nebo do Polska.

Cobra, Apache, Hind, Mangusta a mnoho dalších. Bitevní vrtulníky jsou jedním z nejpodivuhodnějších příkladů technologického vývoje vojenské techniky ve druhé polovině 20. století. Od války v Alžírsku, přes Koreu, Vietnam a Afghánistán, až po současné konflikty v Sýrii a na Ukrajině – všude sehrály bitevní vrtulníky svou roli a ze všech těchto nasazení vzešly další převratné vývojové stupně a modifikace. Seznamte se nejen s historií, ale i s technikou, konstrukcí a výzbrojí těchto nebezpečných létajících strojů.

Publikace navazuje na AERO č.76 a věnuje se hlavně použití letounů MiG-29 v zahraničí. Na rozdíl od letounů Su-27 byly stroje MiG-29 od počátku zamýšleny i pro široký export. Dlouhodobý zájem o letouny projevovala Indie, která hledala cestu jak vyvážit schopnosti pákistánského letectva. To v roce 1983 získalo vcelku překvapivě své první letouny F-16 Block 15 výměnou za podporu amerických zpravodajských operací v době sovětské intervence v sousedním Afghánistánu. A protože měl Islámábád původně získat starší F-5E Tiger II, pořízení výrazně modernějších F-16 vyvolalo nutnost adekvátní modernizace letectva na indické straně. První požadavky na dodávku letounů předala indická diplomacie do Moskvy v roce 1982, aniž by přesně znala výkony letounu. Teprve během návštěvy ministra obrany SSSR Dimitrije Ustinova v Dillí v únoru 1984 došlo k příslibu dodávek čtyř desítek letounů MiG-29 a čtyř MiG-29UB a dokonce se diskutovalo i o možnosti následné licenční stavby dalších 110 strojů přímo v indickém závodě HAL. Nechybí samozřejmě i dodávky MiGů-29 do států Varšavské smlouvy koncem 80. let a do dalších zemí až po současnost.

Stíhací letoun MiG-29 byl v době svého vzniku synonymem technologického vzestupu vojenského leteckého průmyslu SSSR. Zásadní pokrok ve znalostech aerodynamiky, nová generace avioniky i senzorů a navýšení výkonů dané novou generací motorů umožnily sestrojit letoun, který výrazně rozšiřoval letovou obálku stíhacího typu a umožňoval do bojové činnosti zařadit do té doby nemyslitelné agilní manévry jako například souvrat, které by při střetném boji, pokud by k němu došlo, představovaly podstatnou výhodu. Navíc byl letoun schopný nést velké množství výzbroje a kvalitní senzorové a avionické vybavení, které bylo v mnoha ohledech do řadové služby na východní straně Železné opony zavedeno ve velkém měřítku poprvé. Letoun si od počátku vysloužil velkou pozornost západních zpravodajských služeb a leteckých sborů, neboť byl jedním z prvních typů, u nějž bylo možné již na základě prvotních neúplných informací usuzovat na výkony přinejmenším odpovídající západním soupeřům či je dokonce převyšující. Pro SSSR měl MiG-29 představovat páteř ochranné a útočné síly a na rozdíl od souběžně vyvíjeného většího typu S-27 byl určen i k širokému exportu a ještě před rozpadem východoevropské hospodářsko-politické soustavy se objevil ve výzbroji mnoha zemí na několika kontinentech, včetně Československa. Dnes lze v západních archivních pramenech nalézt četné zmínky o tom, že MiGy 29 byly tím typem techniky, který u států NATO vyvolával nutnost výrazně navýšit své obranné schopnosti, neboť byl rovnocenným soupeřem nejnovějších amerických a evropských typů. K přímému střetu obou vlivových sfér naštěstí nikdy nedošlo a MiGy 29 se do přímých bojových akcí vyjma íránsko-irácké epizody zapojily až na počátku devadesátých let, kdy měl Západ možnost kvality typu důkladně ozkoušet nejen díky součinnostním cvičením s nově demokratickými východoevropskými státy, ale i díky možnosti získat letouny z nedávno sjednocené Spolkové republiky Německo. A nutno dodat, že i přes odhalení mnoha slabin vzájemné porovnání letounů jasně ukázalo, že obavy západních zemí po zavedení MiGů 29 do výzbroje byly oprávněné.