Autorka popisuje ve své knize osudy italských židů za 2. světové války. Při vyprávění příběhů ze svého dětství konfrontuje dětské vidění událostí s dospělým postojem, opírajícím se o životní zkušenosti a dokumenty doby. Spojením těchto dvou rovin tak individuální příběhy získávají zobecňující přesah. Rasistické myšlení nenašlo v Itálii mnoho příznivců, neboť narazilo na individuální odpovědnost a svědomí, na samostatné rozhodování a živé kulturní povědomí většiny Italů, kteří bez ohledu na přízeň nebo nepřízeň doby pomáhali ohroženým lidem.
