Georges Didi Huberman Knihy

Teprve podruhé se českému čtenáři v ucelenější podobě představuje myšlení Georgese Didi-Hubermana, filozofa, historika umění a teoretika obrazu působícího na École des Hautes études en sciences sociales v Paříži, iniciátora osobitého a komplexního způsobu uvažování o obrazu, který z něho činí nejen jednu z nejzajímavějších postav na scéně současného francouzského myšlení, ale také - pokud jde o záběr, preciznost a složitost jeho teoretického projektu - jednoho z mála důstojných pokračovatelů velké generace myslitelů z šedesátých a sedmdesátých let.

Film je „forma, která myslí,“ poznamenal již režisér Jean-Luc Godard. Skladba obrazů a zvuků dokáže formulovat určité ideje, ale také reflektovat materiální, formální a narativní prvky, jež filmové médium utvářejí. Přežívá však myšlení filmem i v době digitální a postfilmové?Projekt Myslet filmem se zaměřuje na způsoby, jakými současné audiovizuální umění filmovou řeč nejen posouvá, nýbrž i navrací k jejím kořenům. Autoři textů v knize: Jiří Anger, Sandra Baborovská, Georges Didi-Huberman, Sergej Ejzenštejn, Noemi Purkrábková, Ondřej Vavrečka.

V této první české publikaci autor zkoumá koncept „pravdivosti“ obrazu a vztah člověka k viditelnému a skrytému. Umění podle něj nepřenáší pouze čitelné vědomosti, ale také vytváří smyčky „přenášených a rozložených vědomostí, vytvořených a přetvořených nevědomostí“. Jeho přístup k dějinám umění zdůrazňuje, že tyto nemohou existovat bez teoretického, psychologického a poetického postoje k předmětu. Čas hraje klíčovou roli v interpretaci obrazu a umožňuje nám z něj po určitém čase vyčíst nové významy. Obsah zahrnuje úvod, který se zabývá dějinami umění jako anachronickou disciplínou a paradoxem historie. První část se zaměřuje na archeologii anachronismu, kde se diskutuje o obrazech jako matrice a lsti, a o tom, jak je nutné historii umění neustále znovu začínat. Druhá část se věnuje modernitě anachronismu, analyzuje obrazy jako boj a aura, přičemž se zaměřuje na kritickou zkušenost a předpoklady objektu, času, místa a subjektu. Tato kniha je důležitým příspěvkem k porozumění dynamice umění a jeho historickému kontextu.

Publikácia je esej vo forme listu, ktorý francúzsky filozof a historik umenia Georges Didi-Huberman adresuje maďarskému režisérovi Lászlóovi Nemesovi. Prostredníctvom analýzy jeho filmu Saulov syn (2015), oceneného Oscarom za cudzojazyčný film, Veľkou cenou poroty a Cenou FIPRESCI na MFF Cannes, skúma hranice a možnosti zobrazenia jednej z najväčších katastrof 20. storočia – šoa, nazývanej Nemesom aj „čiernou dierou uprostred nás“. Didi-Huberman si vo svojej eseji kladie otázku, či môže fikcia a realistický filmový obraz túto „čiernu dieru“ vyniesť na svetlo.

Křesťanská pokora či zatracení, sadismus či metamorfózy pohanských témat: s pomocí analýzy čtyř deskových maleb Sandra Botticelliho, ilustrujících jednu Boccacciovu povídku, odhalíme, jak se u tohoto velkého malíře nahota splétá s krutostí a krása s neklidem, přičemž jeho dílo čerpásvé základní postupy ze snu a z fantasmatu. Díky erudovaným exkursům do dobových teoretických i literárních textů francouzský filosof a historik umění Georges Didi-Huberman poukazuje na něco, co označuje jako "hybridní charakter" italské renesance. Na její charakteristické propojování vysokého a nízkého, ideality a tělesnosti, kterému ovšem neuniká ani Botticelliho Venuše. Ba právě naopak, slavný akt Zrození Venuše se Didi-Hubermanovi stává východiskem reflexe a záminkou k polemice s tradičním pojetím tohoto obrazu jakožto ztělesnění "ideální nahoty", oproštěné od jakýchkoli tělesných konotací. Vlastní smysl teoretického gesta je "otevření Venuše". Slavný akt se otevírá nejrůznějším dobovým referencím, které velkou měrou komplikují představu Botticelliho jako idealistického umělce. V exemplární podobě je toto otevření předvedeno prostřednictvím konfrontace Zrození Venuše a enigmatické sérii čtyř obrazů, nazvané Příběh Nastagia degli Onesti, na níž je lidské tělo naopak zcela doslova otevřeno, tj. rozpáráno, a předvedeno ve své fyziologické "beztvarosti".

V srpnu 1944 se členům osvětimského Sonderkommanda podařilo tajně vyfotografovat proces vyhlazování, v jehož samém jádru byli uvězněni. Zanechali po sobě čtyři fotografie. Georges Didi-Huberman se ve své knize pokouší jednak vylíčit peripetie, kterými museli tajní fotografové projít, jednak vytvořit fenomenologii pořízených snímků a pochopit jejich nutnost, jež platí dnes stejně jako tehdy. Vychází přitom ze zkoumání podmínek, za nichž lze v oboru historie využívat vizuální prameny. Své úvahy pak završuje filozofickou kritikou myšlenky nepředstavitelnosti, s níž je šoa často spojováno. Pokouší se tedy vymezit, nakolik je zkušenost táborů navzdory všemu představitelná, a lépe tak pochopit hodnotu obrazů v dějinách.

What would a sculpture look like that has as its task to touch thought? For the French philosopher and Art Historian, Georges Didi-Huberman, this is the central question that permeates throughout the work of Italian artist Giuseppe Penone. Through a careful study of Penone's work regarding a sculptural and haptic process of contact with place, thought, and artistic practice, Didi-Huberman takes the reader on a journey through various modes of thinking by way of being. Taking Penone's artwork "Being the river" as a thematic starting point, Didi-Huberman sketches a sweeping view of how artists through the centuries have worked with conceptions of the skull, that is, the mind, and ruminates on where thought is indeed located. From Leonardo da Vinci to Albrecht Dürer, Didi-Huberman guides us to the work of Penone and from there, into the attempts of a sculptor whose works strives to touch thought. What we uncover is a sculptor whose work becomes a series of traces of the site of thought. Attempting to trace, by way of a series of frottages, reports, and developments, this imperceptible zone of contact. The result is a kind of fossil of the brain: the site of thought, namely, the site for getting lost and for disproving space. Sculpting at the same time what inhabits as well as what incorporates us.

Presents arguments about the structure of images and the histories ascribed to them by scholars and critics working in the tradition of Vasari and Panofsky.

From 1938 to 1955, Bertolt Brecht created montages of images and text, filling his working journal (Arbeitsjournal) and his idiosyncratic atlas of images, War Primer, with war photographs clipped from magazines and adding his own epigrammatic commentary. In this book, Georges Didi-Huberman explores the interaction of politics and aesthetics in these creations, explaining how they became the means for Brecht, a wandering poet in exile, to take a position about the Nazi war in Europe. Illustrated with pages from the Arbeitsjournal and War Primer and contextual images including Raoul Hausmann's poem-posters and Walter Benjamin's drawings, The Eye of History offers a new view of important but little-known works by Brecht.

Of one-and-a-half million photographs related to Nazi concentration camps, only four depict the actual process of mass killing perpetrated at the gas chambers. This book reveals that these photos of Auschwitz, taken clandestinely by one of the Jewish prisoners forced to help carry out the atrocities there, were made as a potent act of resistance.