Max Horkheimer Životopis
Max Horkheimer byl klíčovou postavou Frankfurtské školy, skupiny myslitelů, kteří se zabývali kritikou moderní společnosti. Jeho práce, zejména ve spolupráci s Theodorem Adornem, analyzuje temné stránky osvícenství a rozumu. Horkheimer zkoumal, jak se nástroje modernity mohou obrátit proti lidskosti, a jeho vliv na kritickou teorii je dodnes patrný. Jeho přístup zdůrazňuje potřebu neustále zpochybňovat mocenské struktury a ideologie, které formují náš svět.
Max Horkheimer (14. února 1895 Zuffenhausen u Stuttgartu – 7. července 1973 Norimberk) byl německý intelektuál a sociální filosof, jeden ze zakladatelů tzv. Frankfurtské školy.
ŽIVOT Horkheimer pocházel z rodiny židovského továrníka. Původně se měl stát nástupcem svého otce a také několik let pracoval v jeho firmě, ale poté byl povolán do armády a nakonec se rozhodl pro studium na univerzitě. V letech 1919–1922 studoval v Mnichově, Freiburgu a Frankfurtu; zde byl po promoci asistentem Hanse Cornelia.
V roce 1930 se stal ředitelem Institutu pro sociální bádání (Institut für Sozialforschung) při Goetheho univerzitě ve Frankfurtu, střediska tzv. frankfurtské školy. Nástupu nacismu jej přiměl k emigraci a k přenesení Institutu na newyorskou Columbia University. Roku 1941 přesídlil do Los Angeles, kde byl sousedem Thomase Manna a kde společně s Th. W. Adornem sepsal své stěžejí dílo Dialektika osvícenství. Roku 1949 se Horkheimer vrátil do Frankfurtu, obnovil domovský institut a roku 1951 se stal rektorem. Ke konci života se přestěhoval do Švýcarska; pochován je na židovském hřbitově v Bernu.
KRITICKÁ TEORIE Horkheimer se na univerzitě nejprve zabýval filozofií a psychologií a při studiu Marxe se začíná více orientovat na sociologii. Jeho základní myšlenkou při práci v sociologii bylo, aby pracoval pro dobro společnosti. Z této myšlenky také vychází Horkheimerova nejznámější teorie a to teorie Kritická, která je mezioborovou teorií vycházející z marxismu a částečně z psychoanalýzy a dalších podnětů. Horkheimer se v rámci této teorie pokusil znovu otevřít témata jako militarismus, autoritářství a chudoba mas. Horkheimer zde také kritizoval buržoazní (kapitalistickou) společnost a snažil se rozkrýt její kořeny. Základními myšlenkami této teorie bylo utrpení a štěstí (zde patrná inspirace Jungovou psychologií), kombinovaná kritika pozitivismu a metafyziky, role racionality v emancipaci a metodologie mezioborového výzkumu.
DÍLO V díle Ke kritice instrumentálního rozumu hovoří o rozumu „subjektivním“, zaměřeném na prostředky a cíle, které jsou „rozumné“ v subjektivním smyslu, tj. pro sebezáchovu. Naproti tomu chybějící „objektivní rozum“ si podržuje působnost „nejen v individuální sebe-vědomí, nýbrž také v objektivním světě – ve vztazích mezi lidmi a společenskými třídami, v institucích, v přírodě a jejích manifestacích“. Tato práce je považována za jeho nejznámější a nejdůležitější.
Instrumentalita rozumu, který zkoumá nikoli aby pochopil, nýbrž aby ovládl, je v Dialektice osvícenství popsána jakožto temná stránka dědictví osvícenství. Kritická teorie vyčítá vědě nedostatek sebereflexe, která vede k technokracii a manipulaci a přispívá ke zrodu totalitarismu. Představitelé kritické teorie jakožto „nedogmatičtí marxisté“ považovali stalinismus a komunistickou diktaturu za nepřijatelnou. Horkheimer měl velký vliv na studentské hnutí v 60. letech, v českém prostředí je však velmi málo. První české vydání Dialektiky osvícenství spatřilo světlo teprve v druhé polovině roku 2009 (v překladu filozofa Michala Hausera).