Tato kniha se zaměřuje na problém vylepšování člověka v široké interdisciplinární perspektivě. Čtenáři dostávají možnost zamyslet se společně s autory nad obecnými otázkami spojenými s možnostmi součané vědy a technologie a posléze se zaměřit na specifičtější problémy, např. na otázku etického hodnocení enhancementu, různé formy vylepšování člověka, právní problémy a filosofickou reflexi tohoto zajímavého moderního fenoménu.
Jedním z hlavních námětů lidského přemítání i diskusí v moderní době je bezesporu zlo v jeho různých podobách čili to, co se dá vůbec za zlo pokládat a odkud se zlo bere; hojné obrazy zla se k nám valí z médií, literární díla provádějí jeho rozbory a nabízejí recepty k záchraně, poslanci v parlamentu se snaží jeho výstřelkům předcházet, potírání jeho důsledků je hlavní náplní práce kriminalistů, medicína odčerpává obrovské finanční prostředky pro svůj boj s ním a v drobném ho řeší lidé po hospodách. Zdá se, že nynější doba je zlem téměř uhranuta. Ovšem záhada zla a potažmo touha přimknout se k dobru zdaleka není vymožeností až přítomnosti. Odedávna, kam až lidská paměť sahá, se člověk zabýval otázkou po povaze dobra a původu zla s tím, že zlo se mu připomínalo obvykle v jeho krušných chvílích, kdežto dobrem se obíral spíše v mezidobí, dobách hojnosti a klidu.
Kniha mapuje terén palčivý pro člověka vždycky a v současnosti zejména. Doporučení typu „poznej sebe sama“ či „buď sám sebou“ i otázky jako „odkud přicházím“, „kam jdu“ a hlavně „kdo jsem“ se vkrádají do mysli stále a v dobách vyhrocených se k nim přidává ještě „proč zrovna já“ či „má život vůbec smysl?“. Smysl života je klíčovým problémem lidské bytosti provázející ji na každém kroku a otázka po něm je obzvlášť vyhrocená v nynější době, kdy se všechno mění a kdy lidé tápou. Práce filosofické povahy s řadou exkurzů k teologii, psychologii, neurologii i dalším oborům představuje zevrubnou analýzu lidské reflexe a intencionality a na tomto základě chce ukázat řešení tíživých otázek. Na rozdíl od běžného přístupu zdůrazňuje etiku naděje, důvěry a ctnosti s tím, že vztahy soukromé jsou podmínkou veřejného řádu. Avšak bylo by chybou pokládat text za návod k použití typu „udělej si sám“ či „snadno a rychle“ bez zapojení vlastního myšlenkového úsilí o to, aby život nebyl zmarem, ale zdarem.
Kniha je určena pro širokou odbornou zdravotnickou veřejnost a zejména pak pro lékaře všech oborů, včetně studentů posledních ročníků lékařství. Hlubší pochopení povahy informovaného konsenzu coby páteře vztahu mezi pacientem a lékařem je předpokladem jeho humanizace. Zkoumání se důsledně vyhýbá právním souvislostem a věnuje se pouze etické stránce tohoto vztahu.
Příručka pojednává o etice v lékařství a o přístupu lékaře k pacientovi.
Klíčovou otázkou zkoumanou v této knize je, že každý z nás i tehdy, když všechno relativizuje a nic za jisté nemá, přece si je naprosto jist tím, že smrt ho jednou potká. Dospíváme k takto zvláštnímu pevnému bodu vlastní smrti navzdory tomu, že zkušenost s vlastní smrtí samotnou nikdo z nás nikdy neměl a že představit si vlastní nebytí dokonce ani nelze. Je tudíž třeba se ptát: kde se bere ona zvláštní jistota a co z této jistoty vyplývá?
Kvalita života je jedním z hlavních témat filosofie od jejího počátku a lze dokonce směle vyslovit tvrzení, že filosofii vlastně o nic jiného než o ni nejde: sama sobě dává úkol dospět k eudaimonia, čili najít její kritéria a těmito kritérii se pak i řídit. V tomto si ovšem již od řeckých počátků podává ruku s medicínou, medicínou pythagorejskou, hippokratovskou i jinou. Též lékař se mimo jiné i kvůli tomu, aby své vznešené maximě primum nil nocere vůbec vyhověl, zabývá tím, čím by svému pacientovi prospěl, přičemž k tomu potřebuje ono kýžené dobro alespoň trochu znát. Co je tudíž dobro lékařského umění čili zdraví a v čem tkví jeho předpoklady? Vyřešit uvedenou otázku ovšem není snadné, když hlavní překážkou je zde hlavně to, že jde o hodnotu a že její nalezení je tudíž normativním úkolem. Jinak vyjádřeno, využití veškerých empirických nástrojů včetně těch, s nimiž pracuje zcela moderní výzkum, ztrácí v této souvislosti veškerou cenu; z toho, že se jistý jev vyskytuje často, přece v žádném případě nelze vyvozovat závěr takový, že o nic špatného nejde. Dokonce tomu bývá tak, že zdraví a podobně i dobro vůbec se vyskytuje spíše vzácně. Určitý pokus mapovat tuto \'krajinu lvů\' si vzala za svůj úkol skupina odborníků z různých oborů a ti předkládají profesionální i laické veřejnosti několik úvah směřujících k vymezení toho, co vymezení tak snadno uniká.
Filosofie autenticity vychází z pradávné moudrosti zachované v radě „buď sám sebou!“ z pera Sapfó. Sókratův poukaz k nápisu nad Delfskou věštírnou „poznej sebe sama!“ svou radikalitu ovšem v poměru k doporučení oné básnířky poněkud ztrácí v tom, že bezděčně předpokládá již hotové jádro vlastní osoby coby předmět poznávání. Poznávat ovšem není co. Vždyť na počátku našeho života žádné já není a v jeho povaze je, že teprve má být. Jde o úkol budovat vlastní já a psychiatrické kliniky i běžné osudy dokládají obrovské počty těch, kteří v tomto snažení selhávají. Vytvoření já je povýtce obtížným posláním každého z nás a lze ho ztotožnit s nalezením smyslu života. Život samotný totiž žádný smysl nemá a je třeba mu ho dodat vlastním úsilím, přičemž hlavní překážkou úspěchu je to, že smysl je jedinečný, a že ho tudíž díky tomu nelze nikomu propůjčit, darovat či naopak zase ukrást. Vyloučeno je tak kopírovat ho. K ničemu není dělat to, co se dělá – dělají všichni ostatní. Obvyklé konce jsou za takových okolností horší počátků. Předkládaná monografie Filosofie autenticity. Buď sám sebou je rozdělena do dvou částí. Část první je zaměřena na ontickou stránku lidské bytosti. Předmětem je tudíž zdraví coby východisko dalšího bádání. Druhý díl se pak soustředí na štěstí – místo štěstí je ale daleko vhodnější uvažovat o smyslu; smysl má ovšem již ontologickou povahu, přičemž pochopení člověka nemůže tento přístup obejít. Nástrojem zkoumání je přitom výhradně reflexe, která je povýtce nepředmětná: předmět zkoumání při ní musí být totiž vždycky provázen též ponětím o sobě samém. Cestu k tomu dláždí zvláštní a ryze lidská schopnost myslet a myšlení spočívá ve schopnosti tázat se. Jen díky důslednému tázání lze totiž dospět k nalezení vlastního já a zcela originálního smyslu života.