Ádám Bodor (nar. 1936) je jedním z nejvýznamnějších současných představitelů sedmihradské maďarské literatury. Píše povídky a črty, v nichž je mistrem lakonického výrazu. Používá velmi omezené množství motivů, jež však jsou ve své vnitřní podstatě jakoby nekonečně proměnlivé a směřují k hledání všelidských hodnot. Bodorovými hrdiny jsou prostí lidé, dějový rámec je zdánlivě všední, vždy se však objevuje nějaké narušení každodennosti, které způsobí krizi. Působivá je zvláštní Bodorova kompozice, velmi prostá, téměř nezřetelně posunující děj až k nečekaně prudkému závěru.
Temný příběh bezejmenného člověka, který se ocitá v ponuré hornaté krajině Sedmihradska, kde žijí jen zkrachovalci, odsouzenci, zoufalci a několik zástupců státní moci. Nikdo tu nemá důvod k radosti a po obloze čas od času přelétne brkoslav – dávný symbol zkázy a smrti. Jména lidí jsou zde bezpředmětná, stejně tak jako jejich život, se kterým mohou nadřízení nakládat, jak je jim libo, protože ve zdejších horách, v katastru dobrinského polesí už na ničem nezáleží. Hlavní hrdina však přichází dobrovolně, aby našel dávno ztraceného syna a pokusil se o jeho záchranu. I když nad vším se vznáší temný stín hrozby a údajné epidemie... je však otázkou, koho anebo co tato epidemie ohrožuje.
První vydání.
Ádám Bodor, přední maďarský spisovatel, se narodil na území Sedmihradska, tedy na území maďarské menšiny žijící na území Rumunska.. I když později přesídlil do Budapešti, témata svých románů ponechal kraji, odkud přišel. V tomto románu dominuje kolorit, ladění a především neopakovatelná, bravurně vystižená atmosféra této svébytné „zatvrzelé“ a nesporně dramatické země, jež leží sice v Evropě, ale z určitého úhlu pohledu jako by z této Evropy vytržena. Její specifika tvoří v „Návštěvě arcibiskupa“ nejen kulisu, ale svým způsobem charakter hlavního hrdiny, ne-li hlavního hrdinu jako takového – protože zdaleka nejde jen o základní linku příběhu, ale právě o tyto širší souvislosti, které sice existují nedaleko České republiky, ale my o nich vůbec nic netušíme. Kvalita titulu je zaštítěna i jménem překladatelky, výsostné hungaristky Anny Valentové.
Birds of Verhovina is a description of an unnamed totalitarian society in all its irrationality, absurdity, and implacability; provoking both laughter and shuddering in the reader.
Ádám Bodors Welten sind an den Rändern der Zivilisation verortet, im Dämmerlicht ihres Niedergangs. Bodor, ein Meister der Verquickung von Realem und Imaginären, führt uns in diesen exakt komponierten Variationen über letzte Tage an einen nicht näher bestimmten ehemaligen Kurort irgendwo in Transsilvanien: zeitlich verortet zwischen tiefer Vergangenheit und Gegenwart, eingebettet in eine wuchtige, magisch aufgeladene Natur. Adam, der Pflegesohn von Brigadier Anatol Korkodus, wartet am verfallenen Bahnhof auf einen Jungen aus einer Besserungsanstalt. Kurz darauf wird Korkodus aus unerfindlichen Gründen verhaftet. Was dahinter steckt, verbirgt sich im Unfassbaren, Geheimnisvollen. Es berührt aber zugleich wirkungsmächtig alles Geschehen: Die Vögel – unbestechlich im Lesen drohender Signale – sind bereits fort. Die äußerst unterschiedlichen Bewohner der Ortschaft aber halten mit rauen Eigensinn dem Schicksal die Kraft ihrer Würde entgegen. Plötzlich auftauchende Personen, deren Präsenz nichts Gutes verheißt, verschwinden wieder, während die schwefelhaltigen Quellen von Verhovina weiterhin sprudeln, bis sie schließlich ihre Substanz verändern. Ein grotesk-komisches Sinnbild über das Wesen totalitärer Gesellschaften in all ihrer Irrationalität, Absurdität und Unerbittlichkeit – das den Leser beides, lachen und schaudern lässt.
Pisarstwo Adama Bodora jest czymś wyjątkowym. Jego spokojny ton, pewien rodzaj
fatalizmu narracji, w której wszystkie zdarzenia wydają się nieuniknione i
nieodwołalne, to coś, z czym nigdy wcześniej się nie spotkałem. To pisarstwo,
które ani przez moment nie próbuje się usprawiedliwiać czy zalecać do
czytelnika. W skromnej biograficznej notce wyczytałem kilka ważnych dla mnie
informacji: mieszkał w Transylwanii, studiował teologię, był więźniem
politycznym. W mojej prywatnej klasyfikacji zajęć okołopisarskich teologia i
więzienie zawsze stały bardzo wysoko. No i jeszcze ta Transylwania - Andrzej
Stasiuk
Bodor Ádám kötetbe szerkesztett tárcái 1978 és 1981 közt keletkeztek és az Utunk számára, majd közlésük után hosszú időre „feledésbe merültek", illetőleg a novellisztikusabb darabok átdolgozva bekerültek a szerző novellásköteteibe. 2006-ban, Bodor Ádám 70. születésnapja alkalmából az életműve előtt tisztelgő Székelyföld folyóirat közölte az egyik „elfeledett" tárcát (Az elvtársak üdvözletüket küldik), és ekkor Molnár Vilmos időrendbe szedte és listát készített a kötetben meg nem jelent darabokról. Nem sokkal később Báthori Csaba is összegyűjtötte ezt az anyagot, amit aztán az Élet és Irodalom újraközölt 2007 és 2010 között. Az üde nyelvezetű és humorú, ma is frissnek ható, szépirodalmi igénnyel megformált tárcákban ráismerhetünk a novellák, a Sinistra körzet és Az érsek látogatása összekeverhetetlenül Bodor Ádám-i atmoszférájára, sűrűségére és enigmatikusságára. Bár eredeti szándékuk szerint ezek a tárcák pillanatnyi, időszerű hangulatok, kisívű történetek elmesélésére születtek, egyben olvasva – könyvformában – őket, sokkalta összetettebb és izgalmasabb irodalmi kaland lehetőségét hordozzák.
Brygada Anatola Korkodusa pilnuje wody, kt�ra tutaj, na końcu świata, jest
rzeczą świętą. Trysnęła ongiś za sprawą świętej Militzenty, Matki Tr�jnogiej
przybyłej z Niemego Lasu, a powstałe źr�dła termalne pozwalają utrzymać się
miejscowej ludności, kt�ra sprzedaje wodę za kupony, smalec lub mydło.
Wszystko wok�ł jest śladem przeszłości: była gospoda, stary zakład fryzjerski,
dawny szpitalik. O zanikaniu tego, co było, i braku tego, co mogłoby się
zdarzyć, opowiada Adam, narrator, przybrany syn Anatola Korkodusa, w parę lat
po jego porwaniu i tajemniczej śmierci Ptaki Wierchowiny m�wią o naturze
świata, kt�rą kształtują władza, hierarchia i przemoc. To rodzaj przypowieści
o człowieku, o dwoistości jego natury, o instynktach i potrzebie metafizyki, o
czekaniu na kogoś, kto nam wreszcie powie, po co tu jesteśmy. `Trudno
por�wnywać rzeczy niepor�wnywalne. Bo oczywiście można stwierdzić, że u �d�ma
Bodora M�rquez zderza się z totalitaryzmem, a Kafka z surową pustką g�rskich
dolin, ale to nie wystarczy, by dojrzeć dojmującą samotność prozy znakomitego
węgierskiego pisarza, jej lakoniczne wyczucie absurdu, smutek zabarwiony
ponurą ironią. Bodor pisze o wielkich przestrzeniach, chociaż w jego świecie
brak powietrza, a gł�wnymi zasadami rzeczywistości są strach, kt�rego nie
spos�b i nie wolno nazwać po imieniu, oraz osobliwa fatalistyczna
rezygnacja w oczekiwaniu na wyrok. W każdym razie wchodzicie tam na własną
odpowiedzialność. Wr�cą tylko nieliczni.` Piotr Kofta
