Lubomír Dorůžka

Dorůžka, Lubomír, muzikolog, publicista a překladatel, narozen 18. 3. 1924, Praha (jeho synem je publicista Petr Dorůžka, vnukem kytarista David Dorůžka).

Po maturitě na gymnáziu v rodišti (1943) byl totálně nasazen v továrně Walter (1943–45), pak studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy hudební vědu a estetiku a připravoval disertační práci o jazzu. Po únoru 1948, kdy se jazzová tematika stala nežádoucí, přešel na obor anglická a americká literatura a absolvoval (PhDr. 1950) prací Američtí romanopisci jazzového věku. Hře na klavír se učil od dětství u své matky, zájem o jazz (resp. dobovou swingovou hudbu) se u něj objevil již v době středoškolského studia, kdy se setkal s později vlivnými jazzovými hudebníky Vlastimilem Hálou a Miloslavem Ducháčem, s nimiž prošel několika amatérskými skupinami. Absolvoval kursy někdejší Unie hudebníků, kde o jazzu přednášeli Josef Stanislav, Jan Šíma, Emanuel Uggé, od 1942 do konce války studoval skladbu soukromě u Jana Rychlíka (později napsal několik aranžmá pro Orchestr Karla Vlacha).

Dorůžkova inklinace k jazzové publicistice se vyjevila velmi záhy: od 1941 si na téma jazz korespondoval s Miloušem Vejvodou a tato soukromá korespondence přerostla 1944 v ilegálně rozmnožovaný a kolportovaný amatérský jazzový časopis Okružní korespondence, na němž s ním spolupracovali Ludvík Šváb a Luboš Vorel. To zaujalo pozornost R. A. Dvorského, který ihned po válce Dorůžku angažoval jako zahraničního tajemníka svého nakladatelství (zde se Dorůžka mimo jiné dostal do styku s problematikou obchodu s nakladatelskými právy, kterou se měl později zabývat ve vydavatelství Supraphon). Současně na Uggého výzvu začal působit jako redaktor časopisu Kulturní politika, který řídil E. F. Burian, a vedl též jazzovou rubriku deníku Mladá fronta, kam psal i recenze o vážné hudbě. V letech 1947–48 byl redaktorem měsíčníku Jazz. Rychlík jej ještě během okupace uvedl do Společnosti pro soudobou hudbu, kde pak Dorůžka ihned po válce po dva roky působil jako odpovědný redaktor časopisu Rytmus; 1945–48 byl jednatelem spolku Gramoklub, orientovaného na jazzovou hudbu.

Společenské změny po únoru 1948 zproblematizovaly jazzovou sféru a tak se Dorůžka stal tajemníkem mezinárodní klavírní soutěže při festivalu Pražské jaro; poté přešel do sekretariátu festivalu a odtud do sekretariátu tehdejšího Syndikátu (později Svazu) československých skladatelů. Po návratu z vojenské služby, konané 1950–52 (jako harmonikář získal tehdy se svým kulturním souborem první místo v Armádní soutěži tvořivosti), působil ve skladatelském svazu jako redakční tajemník Hudebních rozhledů a pracovník aparátu. Roku 1954 přešel do Státního hudebního vydavatelství, kde byl postupně redaktorem pro soudobou hudbu, redaktorem zahraničních edicí a vedoucím nově zřízeného zahraničního oddělení. Od 1958 zde vydával propagační leták Hudba pro radost, který v době neexistence specializovaného časopisu aspoň zčásti suploval jeho funkci; od 1960 předal redakci Stanislavu Titzlovi.

Proměna společenské atmosféry v 60. letech se projevila i vznikem nového měsíčníku Melodie, specializovaného na moderní populární hudbu, jehož vedoucím redaktorem se Dorůžka stal v roce 1964. Časopis byl za jeho vedení významnou publicistickou resp. kritickou platformou několika generací přispěvatelů, měl mimořádný čtenářský ohlas a získal všeobecný respekt. V závěru dekády resp. době doznívajícího Pražského jara (1969–70) se k měsíčníku přidružil aktuálněji laděný čtrnáctideník, vedený Čestmírem Klosem. Protestem proti jeho zrušení zdůvodňoval Dorůžka svůj odchod z vydavatelství Orbis; funkci vedoucího redaktora Melodie předal (opět) Titzlovi. Dorůžka se vrátil do vydavatelské sféry jako do oboru, v němž místo ideologických tlaků stály na prvním místě ukazatele ekonomické, a pracoval v Supraphonu (až do svého odchodu do invalidního důchodu po úrazu pravé ruky, 1981) jako vedoucí oddělení v odboru zahraničních vztahů.

Jazyková aprobace, diplomatické schopnosti, detailní znalost hudební a speciálně jazzové scény u nás i v zahraničí předurčily Dorůžku k významným počinům a pozicím v organizaci jazzového dění. Patřil od 1964 k zakladatelům Mezinárodního jazzového festivalu Praha, kde do 1969 zastával funkce vedoucího programu a pak ředitele. Byl 1969 jedním z iniciátorů a zakládajících členů Evropské (později) Mezinárodní jazzové federace (člena UNESCO), v níž působil 1969–79 jako viceprezident, pak 1979–80 prezident. Prezidentskou funkci přenechal Angličanu Charlesovi Alexanderovi, aby nový prezident, sídlící mimo území ČSSR, mohl účinněji zasahovat do konfliktu mezi tehdejší českou Jazzovou sekcí a českým ministerstvem kultury. Mezinárodní organizace měla sloužit k překonání rozdělení Evropy a k podpoře příznivců jazzu za tehdejší železnou oponou. Když po roce 1989 tyto důvody pominuly, organizace postupně zanikla; Dorůžka byl členem jejího výboru až do konce její činnosti. Od 1969 byl Dorůžka členem International Society for Jazz Research v Grazu, v 60. letech stálým spolupracovníkem dramaturgie rozhlasových a televizních koncertů Jazz Workshop v Hamburku a lektorem jazzových kursů v Remscheidu; za zásluhy o polský jazz obdržel 1982 polské státní vyznamenání. Doma byl dlouholetým místopředsedou České jazzové společnosti , 1988–89 redaktorem jejího bulletinu Akcent, atp.

Dorůžkovy literární aktivity jsou mimořádně košaté a bohaté. Jádrem je řada knižních publikací, věnovaných většinou jazzu, velmi početná a kvalitní je časopisecká apod. publicistika, úrovní a dosahem působení vyniká i překladatelská tvorba. Tato posledně jmenovaná činnost byla umožněna zaměřením Dorůžkova studia i bohatými zahraničními styky, ovlivnilo ji jeho vkusové zaměření a celoživotní přátelství i spolupráce s Josefem Škvoreckým. V Dorůžkově překladatelském díle se najdou jak četné překlady stěžejních děl zejména novější angloamerické literatury, tak překlady americké lidové poezie a výpovědí jazzových hudebníků, atp. I tematické rozpětí knižních publikací je značné: zahrnuje pokus osvětlit kořeny a souvislosti dobové populární hudby (Od folklóru k Semaforu), úsilí o zpracování dějin českého jazzu (Československý jazz. Minulost a přítomnost, Český jazz mezi tanky a klíči. 1968–1989, zčásti i memoárová publikace Panoráma paměti), pohledy do dobově aktuálního dění (Panoráma populární hudby 1918–1978, Panoráma jazzu, Fialová koule jazzu), monografie dvou hudebnických osobností (Karel Vacek, Karel Vlach), esteticko-sociologicko-psychologicko-ekonomický rozbor fenoménu populární hudba (Populárna hudba: Priemysel, obchod, umenie). Dorůžkovy pohledy do minulosti svědčí o intimním sepětí s danou scénou, teoretická kniha o „ontologické podstatě“ populární hudby, která v normalizační atmosféře mohla vyjít jen na Slovensku, patří k nedoceněným průkopnickým činům nejenom v domácích souvislostech. Početná Dorůžkova publicistika obsahuje pojednání o stylové a ekonomické problematice moderní populární hudby a speciálně jazzu, hudebnické portréty, recenze a kritiky, komentované informace, atp. Publikoval zejména v časopisech Melodie, Aktuality Melodie, Hudební rozhledy, Opus musicum, Slovenská hudba, Gramorevue, Jazz, Mladý svět, Věda a technika mládeži a dalších, z novin zejména v Mladé frontě. Přispíval též do zahraničních časopisů Billboard (Cincinnati), Musikmarkt (Mnichov), Jazz Hot (Paříž), Jazz Revue (Ženeva), Jazzforschung (Graz), Jazz Forum (Varšava), Jazz Journal (Londýn), Music Week (Londýn).

Dorůžkova činnost se rozkládá i v řadě dalších oblastí. Velmi rozsáhle a významně spolupracoval Dorůžka s domácím i zahraničním rozhlasem: připravil více než půldruhého tisíce pořadů, tematicky zaměřených především na světový jazz. Cykly: Jazz na objednávku (s L. Šeredou, 60. léta), Jazz na dovolenou, Jazzová setkání (od 1981, později jako Jazzová ochutnávka, Postavy a příběhy českého jazzu (1998–dosud), Hlasy jazzových nástrojů (od 2003), dále seriály pro cizojazyčné vysílání Československého rozhlasu; psal i pro zahraniční rozhlasové stanice Bayrischer Rundfunk, Bern, Brémy, Brusel, Budapešť, Deutsche Welle, Helsinki, Hessischer Rundfunk, Hilversum, Kodaň, Lublaň, Norddeutscher Rundfunk, Oslo, Österreichischer Rundfunk, RIAS Berlín, Saarbrücken, Sarajevo, Stockholm, Süddeutscher Rundfunk, Varšava, Vídeň a jiné. Menší rozsah (účast v diskusích apod.) měla spolupráce s televizí. Významná byla Dorůžkova autorská a redakční spolupráce na všech ročnících sborníků Taneční hudba a jazz (Praha 1960–69). Má příspěvky i v jiných knižních publikacích: Opera – průvodce operní tvorbou (ed. Anna Hostomská, Praha 1962 a další vydání), Kniha o Praze (sborník, Praha 1965), Jiří Šlitr (sborník, ed. Jiří Suchý, Praha 1970, 22002), ABC diskofila (ed. Jiří Macek, Praha 1976), Lov motýlů (antologie šansonových textů, ed. Pavel Kopta, Praha 1980), má hesla ve všech svazcích Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (I–1980, 21983, II–1986, III–1987, IV–1990). Připravil libreto a scénář zájezdového pořadu Opravdu blues pro manžele Wardovy a Pražský dixieland (1955), napsal libreto a písňové texty k rozhlasové hudební komedii Zmatek kolem Lydie (pod pseudonymem J. Benda, hudba Zdeněk Jonák, uvedeno v Československém rozhlase 1960). Významná byla i jeho práce jako nakladatelského lektora, propagátora autorů jako J. R. Tolkien, William Styron, Ruth Rendell a dále v oblasti soudobých detektivních příběhů. Rozvíjel i pedagogickou činnost: v 60. letech působil na Lidové škole umění – Lidové konzervatoři a v různých osvětových kursech pro jazzové hudebníky, 1960–61 byl spoluvedoucím ročního jazzového kursu na pražské konzervatoři, 1978–79 přednášel úvod do teorie a estetiky populární hudby na katedře hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, na zprostředkování Škvoreckého konal 1987 a 1989 přednáškové turné po amerických a kanadských univerzitách; 1993 přednášel na univerzitě v Hongkongu, jaké problémy ji mohou očekávat po jejím přechodu do socialistické Číny.

Rozsahem svých aktivit, množstvím vykonané práce, šíří záběru (a zároveň uměním koncentrace na ústřední téma jazzu), vzdělanostní erudicí (včetně jazykové), kvalitou informovanosti, uvážlivostí a diplomatickými schopnostmi, schopností stále přijímat a zpracovávat nové podněty (přes bytostné zakotvení v hudbě epochy swingu) představuje Dorůžka zcela mimořádný zjev v české hudební kultuře, který přesahuje svým významem užší oblast působení. Spolu s generací mladších nastupujících jazzových hudebníků (Rudolf Dašek, Jiří Stivín a další) pomohl překonávat v 60. a 70. letech izolaci našeho jazzu od světového dění a získal si velký respekt na mezinárodní scéně; na domácí scéně představuje mezigenerační svorník. Ve svých čtivě napsaných memoárech podal plastický, byť přirozeně subjektivně laděný obraz širokého společenského i uměleckého (hudebního) dění v rozpětí téměř tří čtvrtin 20. století (některé pasáže tvoří pendant k beletristickému zpracování v dílech Škvoreckého). Zásluhy byly oceněny 1998 udělením Ceny F. X. Šaldy za uměleckou kritiku.