Karel Gott
14. červenec 1939 – 1. říjen 2019
Karel Gott byl český zpěvák a hudební ikon, narozený 14. července 1939 v Plzni. Jeho kariéra trvala více než 50 let a zahrnovala široké spektrum žánrů, včetně popu, operety a muzikálu. Gott získal obrovské množství ocenění, včetně několika Zlatých slavíků, a jeho hity, jako „Trezor“ a „Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš,“ se staly klasikou české hudební scény. Zemřel 1. října 2019, ale jeho hudba a vliv na českou kulturu přetrvávají.
Karel Gott se narodil 14. července 1939 v Plzni jako jediný potomek pozdějšího náměstka ministra těžkého průmyslu Karla Gotta (26. října 1911 Plzeň – 1982) a Marie, rozené Valešové (16. října 1910 Plzeň – 1977). V mládí chtěl být malířem a po ukončení školní docházky v Plzni se v Praze neúspěšně pokoušel o studium výtvarného umění. Když nebyl přijat, odešel do učení (ČKD) v oboru elektromontér. Během učňovských let se věnoval své druhé velké lásce – hudbě a zpěvu. Aby se stal zpěvákem, šel na konzervatoř. V 50. letech příležitostně vystupoval zároveň jako zpěvák-amatér a účastnil se různých pěveckých soutěží. Poprvé na sebe upozornil v roce 1957, tedy v době, kdy v Československu stále ještě doznívala éra swingu a rock and rollu bylo možné slyšet jen v klubech (Akord klub, Reduta). U poroty sice zcela propadl, dostal však nabídku na angažmá v pražských tanečních kavárnách s orchestry (např. Karel Krautgartner). Vedle svého zaměstnání v ČKD začal poloprofesionálně vystupovat jako zpěvák. Karel Gott se v roce 1958 přihlásil do soutěže amatérských zpěváků, kde pod pseudonymem Karel Matějíček získal první místo a začal častěji vystupovat v různých kavárnách. Tato večerní vystoupení se dostávala do konfliktu s jeho zaměstnáním, a proto se v roce 1960 rozhodl definitivně odejít z ČKD a začít se věnovat profesionálně zpěvu (v dokumentu z roku 1986 na tento krok vzpomínal s tím, že pak míval časté špatné sny o tom, jak zpívá před sálem, kde sedí pouze jeho mistr a jeho otec, který říká: „Proč jen se ten chlapec raději nedržel řemesla...“) Nastoupil na pražskou státní konzervatoř, kde do roku 1963 studoval operní zpěv u Konstantina Karenina (žák ruského pěvce Šaljapina) a ještě do roku 1966 dálkově. V roce 1960 se také poprvé objevil v televizi, v programu věnovaném patnáctému výročí osvobození Československa Rudou armádou vystoupil jako zpěvák s jazz bandem s coververzemi amerických bluesových písní Blues in the Night a Careless Love. Ve stejném roce se také stal jedním ze zpěváků Jazzového orchestru Československého rozhlasu.Zpočátku u publika budil smíšené a kontroverzní pocity, způsobené jeho projevem, který se zcela vymykal zažitým trendům ze začátků 60. a celých 50. let v Československu. Až éra twistu v letech 1962–64 přinesla do české populární hudby výrazné oživení. Tehdy se začala také prosazovat divadla malých forem, v nichž se rodila moderní česká populární hudba. V roce 1962 se stal jeho duet s Vlastou Průchovou („Až nám bude dvakrát tolik“) hitem roku. Píseň se objevila straně EP vydaném v témže roce, čímž se stala jeho první publikovanou nahrávkou.Milníkem kariéry bylo jeho vystupování v divadle Semafor, které začalo v roce 1962, i když Jiří Suchý zpočátku jeho angažmá nepodporoval. Píseň Oči sněhem zaváté z pásma Zuzana není pro nikoho doma, kterou Karel Gott zpíval, ovládla první příčku československých hitparád, stala se hitem roku a Karlu Gottovi dopomohla k získání prvního Zlatého slavíka. V roce 1965, po odchodu ze Semaforu, založil se svými novými spolupracovníky, bratry Štaidlovými (textařem Jiřím a skladatelem Ladislavem), vlastní divadelní scénu Apollo a stal se její hlavní hvězdou až do roku 1967, kdy bylo divadlo rozpuštěno. Od té doby ho na všech koncertech doprovázela nově založená Skupina Ladislava Štaidla. V tomto roce také vydal singl, který se později stal rock‘n’rollovým hitem – jednalo se o píseň „Trezor“. Na festivalu Bratislavská lyra získal v roce 1966 zlatou Bratislavskou lyru za píseň „Mám rozprávkový dom“ (Vieroslav Matušík / Eliška Jelínková). Právě v roce 1966 se nacházel šéf nahrávací společnosti Polydor na služební cestě v Bratislavě, kde na festivalu uslyšel zpívat Karla Gotta a okamžitě ho pozval do Západního Berlína k natočení první singlové desky (druhá strana „Weißt Du wohin“). Gott se seznámil v této době také se skladatelem Karlem Svobodou, který pro něj napsal hudbu k několika výrazným písním. Spolu s ním a bratry Štaidlovými v roce 1967 odletěli na 7 měsíců trvající angažmá do Las Vegas ve Spojených státech amerických. Zde zpíval v rámci tříhodinové československé estrády Europa ’68 v kasinu New Frontier, kde mu byla vyhrazena půlhodina. Představení nebylo moc úspěšné.V roce 1967, kdy pobýval v USA, se jeho největšímu „rivalovi“ Waldemaru Matuškovi podařilo opět zvítězit v anketě Zlatý slavík. Ze Spojených států amerických se vrátil jako sebevědomý profesionál. Po úspěších v USA, Kanadě, východní i západní Evropě, kde mu vyšlo jeho první (a hned zlaté) album a kdy jeho jméno začal zdobit ozdobný přívlastek „Zlatý hlas z Prahy“, se pustil do nové práce také na domácí scéně. V roce 1968 reprezentoval Rakousko na mezinárodní prestižní hudební soutěži Eurovision Song Contest s písní „Tausend Fenster“, kterou pro nėj složil Udo Jürgens (text Walter Brandin). Skončil třináctý a díky účasti na této soutěži se dostal do povědomí v mnoha zemích a stal se oblíbeným v Německu, Rakousku, Švýcarsku a nastartovala se jeho zahraniční kariéra. Dne 18. května 1968 odvysílala západoněmecká televize ARD svou pravidelnou sobotní show «Einer wird gewinnen», na které Karel Gott vystoupil před miliony televizních diváků s písní „Weißt du wohin“ a 1. října 1968 vydala agentura POLYDOR jeho první LP-desku (Karel Gott – Die goldene Stimme aus Prag), která mu vynesla první místo v západoněmecké hitparádě (Nummer-eins-Hit in Deutschland 1969) a první turné po 10 největších městech Západního Německa (NSR). V roce 1968 mu také Karel Svoboda složil hudbu pro Karneval v Riu jeho nejúspěšnější píseň „Lady Carneval“, která byla následně přeložena do třinácti jazyků. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se nacházel na festivalu v Sopotech, kde si začal dělat starosti, jak to bude nadále s jeho pracovními závazky v NSR. Ze Sopot se vrátil do Prahy a hned pokračoval na turné do Hamburku. V roce 1969 získal bronzovou Bratislavskou lyru s písní „Hej, páni konšelé“, kterou následně zkritizoval ve svém projevu Gustáv Husák slovy narážejícími na text písně, že Karel Gott by chtěl na zemi ráj, žít jako v kapitalismu a pracovat jako v socialismu. V tomto období pak jeho popularita dosáhla mezinárodního rozměru. Jeho image v NSR vytvářela nadále firma Polydor. Po celou dekádu sedmdesátých let si v Československu udržoval bezkonkurenční pozici jak v žebříčcích popularity (Zlatý slavík), tak v prodejnosti zvukových nosičů. Z domácích autorů dodával Karlu Gottovi úspěšné písně nadále především Karel Svoboda (Mistrál, Nápoj lásky č. 10, Mám zlatej důl) a Ladislav Štaidl (Kávu si osladím, Přijela pouť). Karel Svoboda složil také písně určené pro festivaly v Řecku (Hej, hej, baby, 1970) a v Japonsku (Ať láska má kde kvést, 1974; Jdi za štěstím, 1977). Příležitostně pro Karla Gotta komponovala i řada dalších významných osobností československé populární hudby (Petr Hapka, Angelo Michajlov, Milan Drobný, Lešek Semelka). Z převzatých melodií ze zahraničí dosáhly v 70. letech hitových rozměrů písně Má první láska se dnes vdává, Je jaká je, Běž za svou láskou, Babylon nebo Stokrát chválím čas. Počínaje rokem 1974 se na několik let stalo tradicí, že jeho novinková alba u Supraphonu byla pojmenována pouze letopočtem. Ještě více alb mu vycházelo v německy mluvících zemích, u firmy Polydor jen v roce 1976 vydal šest LP desek. Jeho německá produkce kromě novinek zahrnovala různé žánry od klasiky přes operetní melodie až k převažující lidové tvorbě vycházející často z českého prostředí. Na západoněmeckém trhu si udržoval výjimečné postavení mezi zahraničními interprety, v prodejnosti desek předstihl například skupiny Bee Gees a ABBA. Počet zlatých desek za prodaná alba v Německu převyšoval stejná ocenění v Československu. Komerčně nejúspěšnější deskou v kariéře Karla Gotta bylo v ruštině nazpívané album Карел Готт (1977), kterého se v Sovětském svazu prodalo přes 4,5 miliónu kusů. Téhož roku byl v Sovětském svazu vyhlášen jako nejpopulárnější zahraniční zpěvák. Vedle Zlatých slavíků a zlatých desek získal řadu dalších trofejí v různých zemích, mimo jiné byl oceněn Stříbrným lvem Radia Luxembourg za umístění svých písní v hitparádách. V roce 1974 získal ocenění Hvězda roku od britského hudebního časopisu Music Week. Kromě Československa a Německa vystupoval ve všech evropských zemích, vlastní televizní pořady měl v Rakousku, Nizozemí nebo Sovětském svazu, hostem televizních programů byl také v Belgii, Švýcarsku nebo Španělsku. Každoročně absolvoval turné po Československu a Německu, koncertní šňůry měl také v Rakousku, Itálii a Polsku. Velkým úspěchem bylo turné po Sovětském svazu v roce 1972. V roce 1979 vystupoval poprvé na country festivalu v Nasvhillu, kam byl pak pozván ještě několikrát. V Německu byl hlavní hvězdou večera v rámci mezinárodního programu na Letních olympijských hrách v Mnichově (1972) nebo při slavnostním otevření Paláce republiky v Berlíně (1976). V Paláci republiky později často vystupoval ve východoněmecké televizní show Ein Kessel Buntes. V Československé televizi dostal velký prostor v samostatném recitálu Zpívá Karel Gott, který se natáčel v divadle ve Slaném a v letech 1973–1978 vzniklo deset pokračování. Výběr písní a směsí natočených pro tento pořad vyšel na dvojalbu Zpívá Karel Gott (1976). Po ukončení seriálu ze Slaného pořizovala Československá televize několik následujících let záznamy Gottových vánočních koncertů z Lucerny (1978–1982). Vedle televize příležitostně spolupracoval také s filmem, v několika snímcích hrál sám sebe (Třicet panen a Pythagoras, 1973; Romance za korunu, 1974; Parta hic, 1976). Slabiny jeho herectví před kamerou se projevily v jediné hlavní roli v muzikálu Hvězda padá vzhůru (1974) natočeném na motivy Strakonického dudáka. Film neměl příliš velký ohlas a Karel Gott sám krátce poté řekl, že do časově náročného filmového natáčení s nejistým výsledkem se již nikdy nepustí. V řadě dalších filmů zazněly Gottovy písně, z těch je na místě uvést Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? (1973) z pohádky Tři oříšky pro Popelku od Karla Svobody. Karel Svoboda také Gotta v Německu přesvědčil k nazpívání titulní písně Biene Maja ke stejnojmennému animovanému seriálu. Singl Biene Maja byl mimořádným úspěchem a v roce 1978 za něj Gott se Svobodou obdrželi od Polydoru pět zlatých desek (v české a slovenské verzi byla píseň pořízena až v roce 1985 při uvedení seriálu v Československu). Počátkem roku 1977 podepsal Antichartu a jako přední zástupce hudební scény přednesl politicky angažovaný projev v Divadle hudby (4. února 1977). S tímto vystoupením byl později často konfrontován, ale pochybení řadu let odmítal. Jako své selhání přiznal podpis Anticharty až v posmrtně vydané autobiografii Má cesta za štěstím (2021). Do souvislosti s Gottovým podpisem Anticharty bývá někdy dáván titul Zaslužilého umělce, který v květnu téhož roku převzal od prezidenta Gustáva Husáka. Zároveň v roce 1977 nazpíval píseň Kam tenkrát šel můj bratr Jan, která byla coververzí hitu All By Myself. Píseň byla údajně věnována Janu Palachovi, což nebylo v době vzniku nijak veřejně prezentováno. Píseň byla zařazena na album Romantika (1978), kterému se od odborníků dostalo velmi příznivého hodnocení a o rok později bylo pořízeno i v anglické exportní verzi. Doprovodným hudebním tělesem Karla Gotta zůstával Orchestr Ladislava Štaidla, který po rozšíření o kategorii skupin získal dvakrát první místo v anketě Zlatý slavík (1977, 1978). Členy Štaidlova orchestru byli vynikajicí hudebníci, kteří v rámci koncertů Karla Gotta dostávali prostor k sólovým vystoupením (Rudolf Rokl, Felix Slováček). Po zkušenostech ze zahraničí pojali Ladislav Štaidl s Karlem Gottem počátkem 70. let myšlenku oživit soubor ženskými vokály. Pokus získat Marii Rottrovou ztroskotal na její nechuti opustit Ostravu a skončil pořízením jediné společné nahrávky (Mít pouhej tejden, 1970). V roce 1972 byla angažována slovenská zpěvačka Jana Kocianová, k níž nedlouho poté přibyla Jitka Zelenková. Po odchodu Jany Kocianové na sólovou dráhu byly osloveny Vlasta Kahovcová a Jarmila Gerlová (1973). Trio Zelenková-Kahovcová-Gerlová pak doprovázelo Karla Gotta do roku 1978, kdy došlo k další obměně souboru. V 80. letech vystupoval Karel Gott nejen v Československu, ale také v Sovětském svazu, stejně jako jinde v Evropě, zvláště v Německu, v zámoří i v Asii. Svůj repertoár rozšířil od popu přes „lidovky“ až po upravené skladby klasické hudby. Objevil se i v několika celovečerních hraných filmech a v krátkých dokumentárních snímcích. V televizi se často vysílaly záznamy jeho koncertů z Lucerny (z let 1979, 1980, 1981 a 1982), ale i z jiných sálů. Kromě množství alb vydal i vánoční album Bílé Vánoce, které navázalo na jeho vánoční album Vánoce ve zlaté Praze z roku 1969, jež se stalo nejprodávanějším albem Československa. Každoročně pořádal několik turné, počet jeho koncertů se v té době odhadoval na přibližně 258 za rok. Účinkoval v mnoha hudebních pořadech, kde představoval své písně. V polovině 80. let jeho popularita v Československu i v zahraničí dosáhla vrcholu. Na domácí scéně mu vyrůstala konkurence v podobě mladých zpěváků, která však jen nakrátko přerušila jeho kralování. Poprvé od roku 1967 byl sesazen z první příčky ankety Zlatý Slavík. Mimo to v roce 1984 oslavil 20 let trvající spolupráci se Skupinou Ladislava Štaidla dvojkoncertem ve vyprodané pražské Lucerně. V roce 1985 získal tehdy nejvyšší možné ocenění národní umělec – jako první zpěvák pop music v historii. Kromě toho se v roce 1985 vysílala německá show Karel, Hits und Karneval. Koncem 80. let byl opět na vrcholu. Stále častěji vystupoval ve sportovních halách, které vyprodával, a některé koncerty ze sportovní haly v Praze byly zaznamenány Československou televizí. Německá televize natočila záznam tří velkých koncertů Karla Gotta z Paláce republiky (1985, 1986 a 1987). Vydal tři alba zaměřená na romantické písně, ale i množství dalších desek – například Muzika, Loď snů, Hrátky s láskou, Posel dobrých zpráv. Karel Gott v té době neusiloval za každou cenu o první příčku v hitparádách a dával přednost rozmanitějšímu výběru písní, které podle něho jeho posluchače mohly emocionálně nabít. V roce 1989, těsně před sametovou revolucí, oslavil své 50. narozeniny vyprodaným koncertem v pražské Lucerně, kterého se zúčastnily tehdejší hvězdy československé pop music. Ve stejném roce byla rozpuštěna Skupina Ladislava Štaidla a od té doby jej doprovázel ve stejném roce založený Orchestr Karla Gotta pod vedením Pavla Větrovce. V době sametové revoluce zazpíval při demonstraci na Václavském náměstí 4. prosince československou hymnu spolu s Karlem Krylem, společné vystoupení měl navrhnout Václav Havel jako symbolické usmíření disentu s většinovou společností. Kryl si své rozhodnutí zpívat s Gottem, vnímaným jako popstar normalizace, později vyčítal a vnímal ho jako politickou chybu.V roce 1990 se Gott rozhodl ukončit svou kariéru. Jako rozloučení uspořádal mamutí turné po sportovních halách v Československu a Německu. Nicméně úspěch turné jej donutil rozhodnutí přehodnotit. V roce 1991 absolvoval turné po SRN, Rakousku, Belgii, USA, na Malorce a Kanárských ostrovech, domácí turné po Československu a byl uveden do Síně slávy hudebních cen Anděl a v roce 1992 se jeho album Když muž se ženou snídá stalo nejprodávanější deskou roku (stejná ocenění obdržel také v letech 1995 a 1997). Během 90. let se začal více věnovat malování. Obrazy vystavoval v Česku i v zahraničí. Z důvodu ztráty některých autorů se obrátil na mladší tvůrce, kteří mu v 90. letech psali písně. Spolu s Františkem Janečkem založil v lednu 1993 agenturu GOJA, jež nahradila Supraphon ve vydávání alb a stála i za jeho koncerty. V květnu 1993 oznámil na tiskové konferenci založení Nadace Karla Gotta Interpo. Jejím cílem bylo pomáhat dětem policistů, kteří přišli o život při výkonu služby. Gott nadaci věnoval při jejím založení čtyři miliony korun, jeho partneři (kontroverzní podnikatel František Mrázek a Miroslav Provod) dali každý půl milionu. Ohlas mělo turné Karel Gott ’94, které zakončil koncertem v pražské Lucerně – koncert byl natáčen pro televizi. Na základě Janečkova nápadu omezil vystupování v menších městech a zaměřil se na veliká turné po Česku, Slovensku, Německu a dalších evropských státech. V roce 1995 a 1996 absolvoval západoevropské turné, slovenské koncertní turné, čtyřikrát vyprodal Lucernu a hostoval v silvestrovské show v Alpine Village v Los Angeles. Výdělky z několika svých koncertů věnoval pro dobročinné účely. V obnovené anketě Český slavík, navazující na československého Zlatého slavíka, obsadil v roce 1996 s velkým náskokem opět první místo, které si (kromě let 1998 a 2012) udržel až do roku 2017. V roce 1998 v předvolební kampani před volbami do Poslanecké sněmovny podpořil ODS Václava Klause.V roce 1997 se jeho společné album s Lucií Bílou s názvem Duety stalo nejprodávanějším albem roku. Toto album představili na svém společném turné. O rok později (1998) Gott na svůj vánoční koncert do Lucerny pozval jako hosta italského zpěváka Albana Carrisiho. 90. léta završil koncerty ve Spojených arabských emirátech a v Číně, dále před 600 miliony diváky Eurovize a v Carnegie Hall v New Yorku. Roku 2000 absolvoval Karel Gott koncert v newyorské Carnegie Hall, kam se vrátil i podruhé v roce 2005. Záznam jeho vánočního koncertu v Lucerně natočila TV Nova. Ukončil spolupráci s agenturou GOJA, z níž odstoupil kvůli neshodám s Františkem Janečkem, a vrátil se k Supraphonu. V roce 2002 se jeho album Pokaždé stalo nejprodávanějším albem roku. Roku 2006 zakončil své mezinárodní vánoční turné vyprodaným koncertem v O2 areně, kterou později vyprodal ještě pětkrát. V letech 2007, 2008 a 2009 absolvoval tři česká turné a dvě německá, přičemž to české roku 2008 zakončil ve vyprodané Tipsport aréně v Praze. Ještě v roce 2008 získal trojnásobnou platinovou desku Supraphonu za prodej svých alb a o rok později mu na galakoncert k jeho 70. narozeninám přišlo do O2 areny 130 zpěváků a zpěvaček a 15 000 diváků. V rámci těchto narozenin vydal kompilační alba Mé písně a Když jsem já byl tenkrát kluk aneb 70 hitů. Obě alba obdržela Zlatou desku Supraphonu. V roce 2010 se vrátil do Lucerny, kde se uskutečnil jeho koncert s Evou Urbanovou, který zaznamenala Česká televize a byl vydán na DVD a CD. V roce 2012 absolvoval Tour 2012 zakončené ve vyprodané O2 areně. Tento koncert nahradil tradiční Vánoční koncert. O dva roky později absolvoval další turné pod názvem Tour 2014, které zakončil tentokrát dvěma koncerty v O2 areně. Během let 2009–2014 vydal šest alb, z nichž dvě jsou zaměřená na přejaté světové popové hity. Po zdravotních potížích v roce 2015 se znovu vrátil na pódia na jaře 2016. Ve stejném roce vydal album 40 slavíků, které bylo poděkováním za čtyřicet prvních míst v anketách Zlatý slavík a Český slavík. V roce 2018 absolvoval koncertní šňůru zakončenou vyprodaným koncertem v Bratislavě. V červnu vydal studiové album Ta pravá a absolvoval koncert ve vyprodané O2 areně před 20 000 diváky. V témže roce si zahrál v pohádce Když draka bolí hlava a po jeho boku i dcery Charlotta a Nelly. Na jaře roku 2019 absolvoval turné, které začalo koncertem v Plzni a vyvrcholilo vyprodanými halami v Brně a Košicích. Obzvláště úspěšným hitem se stala novinková píseň Srdce nehasnou, kterou nazpíval jako duet se svou dcerou Charlottou a která dosáhla během sedmi měsíců na YouTube 38 miliónů zhlédnutí a úspěšná čísla má také na Supraphononline, Spotify, nebo AppleMusic. V létě vydal u příležitosti svých 80. narozenin dvě kompilační alba a znovu nazpívanou píseň „Jdi za štěstím“. Dne 14. července 2019 věnovala německá televize MDR Karlu Gottovi k 80. narozeninám 90minutový filmový portrét autorky Heike Sittner «Ein Abend für Karel Gott», ve kterém Karel Gott hovoří nejen o svém dětství, o jeho konfrontaci s otcem, o pochybnostech nad svým dosavadním profesním vzděláním, o lásce k vlasti, ale také o tom, jak vypadal jeho život zpěváka, který pendloval mezi dvěma světy – o neustálém strachu při celních kontrolách v období železné opony. Vedle Karla Gotta v dokumentu vystoupili také jeho kolegové a přátelé: dlouholetý Gottův hudební manažer Wolfgang Kaminski, Dagmar Frederic, Helena Vondráčková, Frank Schöbel, Ralph Siegel (napsal pro Gotta píseň Babitschka/Babička), Felix Slováček a rapper Bushido. V říjnu 2015 mu bylo diagnostikováno zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin, se kterým se léčil ve VFN Praha na I. interní klinice hematologie u jejího přednosty, profesora Marka Trněného. Dne 18. března 2016 média oznámila, že Karel Gott nad rakovinou definitivně zvítězil. V roce 2018 se u Karla Gotta objevila porucha krvetvorby a v polovině září následujícího roku (2019) problémy přerostly v akutní leukémii, kvůli níž zrušil veškerá nadcházející vystoupení a zahájil ambulantní léčbu, opět ve VFN Praha. Ve věku 80 let zemřel ve spánku před půlnocí 1. října 2019 doma na Bertramce v rodinném kruhu. Média úmrtí oznámila následujícího dne dopoledne. Všechny hlavní televizní stanice v České republice zařadily do svých programů mimořádné zpravodajství nebo vzpomínkové pořady a svůj program upravily i stanice Českého rozhlasu a Rádio Impuls. Vláda na mimořádném zasedání 2. října schválila vypravení státního pohřbu a den pohřbu vyhlásila státním smutkem. O den později však premiér Babiš od záměru státního pohřbu ustoupil s tím, že by se mělo jednat jen o pohřeb se státními poctami, podobně jako např. v případě Otakara Motejla v roce 2010. Na prezidentském zámku v Lánech byly z rozhodnutí prezidenta na znamení smutku staženy státní vlajky na půl žerdi, podle někdejšího protokoláře Jindřicha Forejta tím však došlo k hrubému porušení zákona o užívání státních symbolů České republiky.Uctění památky pro veřejnost se konalo v pátek 11. října 2019 v pražském Paláci Žofín, jímž během dne prošlo zhruba 50 000 lidí. Pohřeb se státními poctami se pak uskutečnil pro pozvané hosty v sobotu 12. října v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Pohřeb vysílala v přímém přenosu televize a na velkém plátně na Hradčanském náměstí, kde se shromáždilo přes 3 000 lidí. Gottovy ostatky byly krátce po obřadu zpopelněny v Motolském krematoriu. 20. prosince 2019 byla jeho urna uložena do hrobu na Malvazinském hřbitově.