Nikolaj Terlecký

Nikolaj Terlecký - Nikolaj Nikolajevič Terleckij, rusky: Николай Николаевич Терлецкий (13.9.1903 — 18.8.1994) byl ruský spisovatel, který podstatnou část svého života strávil v Československu, a posledních 27 let ve Švýcarsku.

Narodil se Petrohradu do rodiny vysokého carského důstojníka. Od roku 1914 studoval na petrohradské kadetce, které nedokončil, když musel se svými rodiči emigrovat v roce 1917 po bolševické revoluci. Od roku 1919 do roku 1921 pokračoval ve studiu na ruském gymnáziu v Istanbulu.

Na tomto gymnáziu došlo k úřednímu omylu v zápisu do jeho dokladů u data narození, na nesprávný rok 1906. Terlecký tento nesprávný údaj o svém narození používal až do konce svého života. Putování z Ruska mladého Nikolaje Terleckého skončilo v roce 1922 v tehdy ještě mladém Československu. Středoškolská studia ukončil na ruském gymnáziu v Moravské Třebové a po maturitě se v roce 1928 zapsal na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a navštěvoval přednášky ze slovanské filologie a z filozofie.

Během studií se projevilo jeho mimořádné jazykové nadání a velmi rychle a hlavně dokonale zvládnul češtinu. Po ukončení studí od roku 1932 až do roku 1937 prošel nejrůznějšími profesemi, počínaje od boxera, přes choreografa nebo jako model na Umělecko průmyslové škole v Praze. Po roce 1933 se hlavně věnoval soukromému vyučování ruštiny a mezil jeho žáky patřila skupina zejména levicových intelektuálů, jako Jan Drda, Vítězslav Nezval nebo Marie Majerová a dal.

V průběhu 30. let konvertoval ke katolicismu a stal se řádným členem kroužku ruských emigrantských literátů SKIT. V roce 1936 u něj propukla tuberkulóza, kterou se mu nepodařilo nikdy plně doléčit. V období let 1937 až 1939 pracoval jako soukromý učitel v Mukačevě a současně i jako režisér podkarpatského Národního divadla. V roce 1939 se vrátil do Prahy do roku 1942 byl profesorem na Berlitzové škole v Praze. Od roku1942 až do osvobození se živil jako soukromý učitel jazyků.

Po válce se stal překladatelem Úřadu předsednictva vlády v Praze a po dobu dvou mlet byl také lektorem nakladatelství Za svobodu a vykonával funkci dramaturga ve FS Barrandov. Delší dobu byl, počínaje rokem 1951, bez stálého pracovního poměru. V letech 1953 až 54 učil na gymnáziu v Chebu, a od roku 1954 do roku 1956 byl redaktorem překladové redakce nakladatelství Mladá fronta.

Po dlouhém léčení v sanatoriu mu byl vyměřen invalidní důchod a ještě ve stejném roce 1960 nastoupil na místo knihovníka v Národním muzeu v Praze. V roce 1965 emigroval do Rakouska, odkud se přesunul do Davosu ve Švýcarsku, kde pobýval v letech 1966 až 1967. Ve Švýcarsku již zůstal natrvalo a žil v Curychu. Od roku 1972 byl v důchodu.

Časopisecky publikoval Nikolaj Terlecký poměrně ojediněle v Lidové kultuře a Plameni, (1965 zde povídka Noc), dále v Literárních novinách, Svědectví (1965, povídka Commedia dell’arte, kterou později sám přepracoval na divadelní hru; 1966 část dramatu Útěk ze hry) a časopisu Obrys vydávaného v Mnichově (publ. 1983–84 ve dvou pokračováních povídku Bůh druhý).

Český rozhlas uvedl v roce 1995 dramatizaci Terleckého povídky Cirkus Zambezi (dram. Hana a Miloň Čepelkovi). Dosud nerealizované hry jsou v rukopisné podobě uloženy v knihovně Divadelního ústavu v Praze. Hlavní téma jeho próz i dramatické části jeho díla tvoří problematika lidské svobody a přirozenosti, odmítání sociálního inženýrství a v še, co narušuje podstatu lidské svobody. V roce 1946 debutoval knižně sbírkou próz - Šest metrů úsměvu (1946, v překl. z ruštiny od M. Majerové).

Další prozaické práce: novela Den osmý (1947, z ruštiny přel. I. Terlecká); sbírka povídek Vítr se vrací /1948/ a pod delší přestávce vydává v češtině novelu Andělé tady nebydlí (1976, Curych) a dále Pláž u San Medarda (1977, Kolín nad Rýnem); Don Kichot ze Sodomy (1986, Curych) a vzpomínky Curriculum vitae (1997); scénicky: Commedia dell’arte (1971, i prem. Bonn) a dal.

Zemřel 18. srpna 1994 v Curychu ve věku nedožitých 91 let.