Petr Skarlant Pořadí knih

Co uspořádal Skarlant v slavné pařížské zahradě v Latinské čtvrti? Jen pár kroků od Pantheonu odvážně shromáždil všechny světové básníky. Sešly se odlišné generace, Češi nechybějí. Nezval vstupuje v 21. století do Lucemburské zahrady. Je mu právě 116 let. Rázně odmítá vztah k ženě bez pohlavního života. Bezpohlavní vztah? Na ty já jsem mladý, zas mám radost… Naše těla spolu ladí. Co dělají vznešení duchové na pomyslném kongresu? Jsou okouzleni krásou města, žen i rozmanitostí kuchyně. Ale především se napomínají, vyčítají si, hádají se. Rimbaud tajně chlastá, neumí se chovat. „Žádný souboj!“ Puškin okřikuje Lermontova. V Paříži jsou všichni jako doma. Ale proč? Paříž bylo první multikulturní velkoměsto na světě. Léta u Seiny v míru bydlí, žije a pracuje víc než 100 národností. Slovy: STO! New York postavili přistěhovalci. Umělecký svět Paříže rozvinuli cizinci. Italové. Rusové. Češi…

Básnická zpověď zestárlého Pavla Skotáka, hrdiny řady Skarlantových románů, o milostném vztahu s o půl století mladší studentkou, odehrávajícím se v pařížských kulisách. Příběh mladičké Jeanne ze zapomenuté vesničky v Alpách u hranic se Švýcarskem autor vypráví brýlemi baudelairovského sonetu. Zamilovaný klošár si uvědomuje: dostávám oběť a dar, prožívám plnohodnotný vztah. Ale poslední. Po pěti letech harmonického soužití a pohodlného bydlení pod Montmartrem a v bytech na Montparnassu, se oba po dohodě v kavárně Rue de la Gaité rozcházejí. Každý jde za svou budoucností: Promovaná historička verše pravděpodobně do studeného manželského lože s dobře situovaným docentem Sorbonny, Pavel Skoták do rozestlaného hrobu, ale celý vyhřátý a prohřátý mladým tělem a posledními horkými paprsky upřímné lásky.

Po téměř dvou desítkách let přichází básník, prozaik a překladatel Petr Skarlant s novou básnickou sbírkou Mezinárodní expres Potěmkin. Zřetelně v ní dominují především dvě základní polohy: doléhající léta a tendence k bilancující a rekapitulující reflexi životní dráhy na jedné straně, na druhé je to pak reflexe současného světa se stavbami potěmkinovských vesnic jako samozřejmé součásti „díla“ dnešních politiků, státníků, reklamní mašinérie, médií a bohužel i oficiálních dějepisců, kteří vrací Potěmkino zpátky do života. Knihu veršů doplňuje rozhovor s autorem.

Teprve v 90. letech minulého století poprvé vyšel soukromý deník proslulého zakladatele francouzské moderní poezie Guillauma Apollinaira, který si básník s určitými přestávkami vedl po dvacet let – od roku 1898 až do své smrti v roce 1918. Je třeba říci, že tyto texty zcela nenaplňují to, co rozumíme pod pojmem deník. Mnohem spíše je lze charakterizovat jako nahlédnutí do autorovy tvůrčí dílny. Apollinaire zde zachycoval situace, ke kterým se chtěl posléze vrátit. Ale i tak tu naleznete např. záznam o jeho seznámení s Alfredem Jarrym na prvním večírku časopisu La Plume, verše na sousedku z domu, kde bydlel, zmínku o autorově vyloučení ze střední školy v r. 1897 v Cannes či zápisky o vlastní svatbě. Defiluje tu celá řada známých jmen, které dnes již patří k legendám nejen francouzského, ale i světového umění – Pablo Picasso, Henri Matisse, Rachilde, Henri de Régnier, Paul Fort a další. Vydání deníku bránila vdova po básníkovi, „krásná rusovláska“ Jacqueline Kolbová, proto vyšel až po řadě desetiletí od autorovy smrti. Českým čtenářům se tento biografický skvost dostává do rukou vůbec poprvé v překladu Jany Podhorské a se znamenitým úvodním esejem Aleše Pohorského.

Vůbec první překlad proslulé básnické sbírky populárního francouzského autora do češtiny (doposud z ní u nás vycházely pouze výbory), vydávané ke 100. výročí narození tohoto velkého básníka. Sbírka, která ve Francii vyšla v roce 1945 a od té doby její náklad překročil několik milionů výtisků, vznikala původně jako texty k písním, jako verše určené k předčítání v literárních kabaretech, veršované příběhy do nočních klubů za doprovodu hudby, řada těchto textů zlidověla díky podání známých šansoniérů, jako byli např. E. Piaf, M. Dietrich, Y. Montand, J. Greco aj. Prévertovu legendární sbírku přebásnil Petr Skarlant, který ji také doprovodil zasvěceným komentářem.

Věk rozkoší je milostný román o třech částech (Věk ráje, Věk náruživostí a Věk slasti). Zachycuje autorovo dětství, dospívání a věk mladosti, léta čtyřicátá, padesátá a šedesátá, části jsou na sobě závislé, plynule na sebe navazují v toku času, i když každá vznikala v jiném desítiletí. Jedna osvětluje druhou. Intimní osudy podnikatelské rodiny Skotáků jsou zasazené do panoramatu doby. Počátek románu se rodil z deníkových záznamů v šedesátých letech. Petr a Pavel pocházejí z prostředí, kde se o značkách aut mluvilo častěji a někdy s větší úctou nežli o lidech. Proto se ve Věku ráje značky vozů píší s velkým písmenem jako vlastní jména; jde o součást autorské poetiky. Jak říká rodinný lékař doktor Ráž své dceři Heleně, budoucí herečce: "Hrdinou dvacátého století přestal být král, prezident, vojevůdce, kardinál, filozof. Ale hrdiny se staly věci. Auto. Ponorka. Tank. Radar. Radio. Tiskárna. Televizor. Penicílín. Letadlo. Atomová bomba… A takovou roli, Helenko, ty nemůžeš nikdy dostat. Pravý úspěch mají už jen věci." A co napsal tatínek Petra a Pavla jejich devatenáctiletému bratrovi Julíkovi do Londýna o úspěchu? Citoval mu svého bývalého zaměstnavatele Henryho Forda: "Jestli je nějaké tajemství úspěchu? Je jenom jedno. Vidět věci, jak je vidí ten druhý." Vidět všechno z perspektivy druhého. V lásce to platí dvojnásob.

Obrazová publikace o díle našeho současného předního grafika Karla Demela. Vyšlo v české a anglické verzi.

V řeči, písmu a písních Francouzů je erotika všudypřítomná. V běžném životě se jí vše podřizuje. Mnoho věcí se děje jen kvůli lásce lze ve Francii téměř vše nejen vysvětlit, ale i omluvit! Erotické narážky prostupují každodenní hovor, texty písní umělých i lidových. V žádném jazyce neznějí slova milostných vyznání tak krásně, melodicky a svůdně. Ani Češi si nemyslí, že francouzština je méně svůdná než za časů našich babiček. Již antičtí bohové měli milostné poměry, byli podváděni (v erotických anekdotách se už po tisíciletí nasazují parohy), propadali vášni, pili a smáli se a těšili z krásy nahých milenek. Na Ovidia, Catulla, Marcia navázali francouzští básníci, galantní poezie se rozvíjela už od renesance; tehdy se uvolnila fantazie a vznikla svoboda pro milostná vypravování; vrcholu dosáhla v 17. a 18. století. Psala se ve století devatenáctém, píše se dodnes, neboť smát se a obracet tragiku lásky v žert uzdravuje a těší zkrušená srdce. Rozmarné lásky hraní vycházejí dvojjazyčně. Co se mezi dvěma lidmi při lásce děje, je dvojjazyčné.