Josef Fulka Pořadí knih (chronologicky)

Monografie Kapitoly z filosofie nové hudby se věnuje některým podobám interakce mezi hudbou, filosofií, literaturou a filmem v průběhu 20. století. Zaměřuje se především na způsob, jakým byla v literatuře a filosofii reflektována tzv. schönbergovská reforma vedoucí ke zrušení tonálního systému. Druhou podstatnou proměnou, jíž hudební jazyk v průběhu minulého století prošel a jež se stala předmětem pozoruhodných teoretických reflexí, je rovněž rušení rozdílu mezi (hudebním) zvukem a (přírodním) hlukem, jak k němu docházelo např. v konkrétní hudbě. Mezi autory, kteří se stávají předmětem zájmu Fulkovy knihy, patří Claude Lévi-Strauss, Theodor W. Adorno, Michel Foucault, Marcel Proust, Thomas Mann či Alain Robbe-Grillet. Přestože neusiluje o vyčerpávající přehled různých podob, jakých zmiňovaná interakce nabývá, v reprezentativní podobě ukazuje rozmanitost a bohatost různých způsobů teoretického uvažování o problematice „nové hudby“.

Společnost spektáklu (1967) je nejzávažnější teoretickou prací francouzského situacionisty Guye Deborda (1931–1994). Tvořivě v ní navazuje na Hegela, Marxe a Lukácse, aby postihl strukturu, fungování a rozpory soudobé kapitalistické společnosti, a to zejména její západní formy. Kniha silně ovlivnila nejen společenskou a kulturní kritiku následujících desetiletí, ale i praktickou podobu protestů, které se snažily a snaží „uškodit spektakulární společnosti“. Její myšlenky našly v roce 1968 rozsáhlou odezvu mezi revoltujícím francouzským studentstvem. V češtině druhé, zcela přepracované vydání s rozšířeným poznámkovým aparátem.

Cílem této antologie je předložit čtenáři reprezentativní průřez teoretickým myšlením některých klíčových skladatelů druhé poloviny dvacátého století. Vybrané texty se týkají široké škály témat: otázky využití náhody v hudební kompozici (Pierre Boulez), vztahu instrumentální a elektronické hudby (Karlheinz Stockhausen), konkrétní hudby (Pierre Schaeffer), možností a mezí hudebního serialismu (Iannis Xenakis), vztahu hudby a řeči (Steve Reich), problematiky hudební formy (György Ligeti), ale i obecnějších otázek hudebního experimentování (John Cage) nebo hudební estetiky (Morton Feldman). Poválečné „hudební myšlení“ se tak čtenáři prostřednictvím těchto úvah otevírá ve vší své rozmanitosti.Úvodní studií opatřil Jaroslav Bláha, z francouzských, německých a anglických originálů přeložili Josef Fulka, Jan Petříček a Petr Zvěřina.

Kniha filozofa, literárního teoretika a překladatele Josefa Fulky interpretuje některé – zejména filosofické – texty, jež tím nebo oním způsobem tematizují otázku gesta a znakového jazyka. V úvodu se zabývá některými metodologickými nesnázemi, které takový projekt nevyhnutelně obnáší, především složitým vztahem mezi gestikulací a znakovým jazykem. Až do 19. století nebyly tyto oblasti nijak striktně oddělovány a teprve ve století dvacátém se začala lingvistika znakových jazyků vyvíjet samostatně. První dvě kapitoly tematizují dvě paradigmata chápání hluchoty a znakového jazyka v západním myšlení: první z nich lze označit jako paradigma privativní, v jehož rámci je hluchota chápána jako deficit, druhé paradigma nahlíží hluchotu jako určitý typ diference, tedy jako přítomnost jiných komunikačních kompetencí a jiného „stylu“ vnímání. Třetí kapitola se věnuje jazykovým genealogiím, především Condillacovi a Rousseauovi. A konečně poslední kapitola je věnována filosofii M. Merleau-Pontyho a jeho pojetí vztahu řeči a gesta.

Roland Barthes o Rolandu Barthesovi je klíčovou prací Barthesova středního období. Sestává se ze sledu stylizovaných biografických fragmentů, ve kterých se úvahy o vlastní subjektivitě a tělesnosti prolínají s teoretickým myšlením. Vymezuje se zde tak oblast psaní a uvažování, která s postupem času začíná být pro Barthesa stále typičtější.

Myšlení Maurice Merleau-Pontyho prošlo od jeho raných prací o vnímání složitým vývojem, vedoucím až k nezavršenému pokusu o vybudování ontologie smyslově vnímatelného. Předkládaný sborník, sestavený z větší části ze sekundárních textů předních merleau-pontyovských specialistů a doplněný ukázkami Merleau-Pontyho poznámek k přednáškám věnovaným pojmu založení, nabízí různé pohledy na problematiku vymezenou dvěma pojmy, které jsou pro pozdní Merleau-Pontyho myšlení určující: pojmy ideality a založení. Vzhledem k tomu, že právě uvažování o tematice spojené s těmito dvěma pojmy vedlo některé Merleau-Pontyho následovníky k vypracování vlastních fenomenologických projektů, lze tento svazek považovat nejen za průvodce pozdní Merleau-Pontyho filosofií, ale také za průhled do současné francouzské fenomenologie.

Tato studie se zaměřuje na Barthesovy texty z tzv. „středního období“ (S/Z, Sade, Fourier, Loyola, Rozkoš z textu, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi), a to se zřetelem ke dvěma pojmům, které v nich – více nebo méně explicitně – hrají ústřední roli: k pojmům ideologie a fantasmatu. Jestliže jedním z ústředních motivů četby Balzakovy povídky Sarrasine, jak je předvedena v S/Z, je demaskování určitého typu ideologie, která je u Barthesa počínaje jeho ranými pracemi konstantně spojována s tzv. realistickou literaturou, v pozdějších dílech se Barthes stále více uchyluje ke specifické teorii fantasmatu a čtenářovy psychiky, díky nimž podle něho je – třebaže zpravidla nepřímo – možné z literární ideologie uniknout. Tato práce se snaží tento Barthesův teoretický itinerář co nejpřehledněji shrnout, upozornit na některé jeho sporné body, ale také ilustrovat barthesovské teze s pomocí literárních příkladů jiné než barthesovské provenience.

Jaroslav Havlíček je čtenářské veřejnosti znám především díky románům Petrolejové lampy a Neviditelný, které se staly i předlohami filmového zpracování. Ojedinělost a významová vrstevnatost Havlíčkových děl však dnes ustupuje poněkud do pozadí, a to i přesto, že leitmotivy Havlíčkových textů mají stále čím oslovit. O postižení této aktuálnosti a předvedení interpretační otevřenosti Havlíčkových textů se pokouší soubor studií "Fascinace neviditelností". Nejde přitom cestou historicko-literární ani cestou systematické motivové analýzy, nýbrž rozvíjí některé dílčí motivy, a to v rozmanitých interpretačních přístupech. Interpretační alternativy formulované z pozic hermeneutiky, fenomenologie, strukturalismu, existencialismu či psychoanalýzy tak otevírají vhled do významové a motivové vrstevnatosti Havlíčkových děl.

Cílem této studie je nastínit některé z podob interakce mezi freudovskou a lacanovskou psychoanalýzou a jinými humanitními disciplínami ve francouzském kontextu. Její první část je věnována stručnému úvodu do některých aspektů Freudovy a Lacanovy teorie (status subjektu, topika, psychický symbolismus). Druhá část se zabývá různými způsoby, jakými byla psychoanalytická teorie ve francouzském prostředí přijímána, přetvářena i kritizována: Deleuzova a Guattariho kritika oidipovského psychoanalytického modelu, Derridova polemika s lacanovským pojetím signifikantu, Barthesovo specifické přejímání psychoanalytického pojmosloví atd. Spíše než o vyčerpávající shrnutí dané problematiky se jedná o konkrétní vhledy do „života" psychoanalytického diskursu po Freudovi a Lacanovi.

Kniha věnovaná Michelu Foucaultovi se skládá ze dvou částí. V první se Pavel Barša zabývá Foucaultovou politickou filozofií. Foucault bývá díky své kritice modernity zařazován mezi postmodernisty, kteří odmítají osvícenství. Barša naopak chápe Foucaultovu politickou filozofii jako radikalizaci osvícenství. Je-li osvícenství kritikou mýtů a strháváním model, pak ho Foucault dovádí jen o krok dál, když strhává modlu moderního rozumu a vysmívá se kultu člověka. Josef Fulka se zaměřil na texty, které Foucault věnoval literatuře a kterým se interpreti obvykle vyhýbají, neboť jsou v rámci jeho díla považovány za marginální. Vezmeme-li je však jako celek, zjistíme, že nejde o standardní interpretaci literárních děl, ale že zároveň nastiňují velmi svébytnou teorii subjektu i jeho vztahu ke světu a k jazyku, která nám umožňuje v mnohých ohledech objasnit jak Foucaultovo dílo, tak i jeho rezonanci s díly jinými.

Studie systematicky zkoumá ideovou soustavu významného francouzského filozofa Denise Diderota. Podstatu Diderotovy myšlenkové koncepce představuje analýza zkušenosti ne-myšleného v myšlení. Mluvčím daných textů totiž jsou nositelé mezních, anomálních a atypických stavů (např. spící, slepec, šílenec), které charakterizuje privilegovaný vztah k pravdě. Další typický rys spočívá ve velice specifických bizarnostech, jež jsou prezentovány jako cosi zcela přirozeného. Důraz na bizarní jedinečnost řadí francouzského encyklopedistu přímo do současných myšlenkových trendů.

Mytologie jsou jedním z nejvýznamnějších Barthesových děl. Úvodní část tvoří řada krátkých a snad až překvapivě zábavných, ovšem mimořádně dobře propracovaných úvah o některých dobových aspektech konzumní společnosti (wrestling, astrologie, kuchařské recepty v časopisech); druhá část je pokusem zasadit tyto texty do obecnějšího teoretického rámce. Je pozoruhodná mimo jiné tím, že jde o jeden z prvních pokusů o aplikaci sémiologického přístupu na konkrétní kulturní jevy (v tomto ohledu bude mít Barthes nesčetné množství následovníků v oblasti teorie kultury, literární teorie, ale i politologie nebo třeba gender studies). Mytologie zásadním způsobem přispěly k proměně francouzské intelektuální scény ve druhé polovině 20. století: jsou jedním z prvních projevů nástupu nového způsobu uvažování, které se vzdá fenomenologické a existencialistiké orientace (Sartre, Camus, Merleau-Ponty) ve prospěch strukturální a synchronní analýzy dějinných i aktuálních jevů (Foucault, Althusser, Derrida aj.).

Nietzsche a filosofie je klíčovou monografií Deleuzova raného období. Nejedná se zde jen o velmi fundovanou a systematickou interpretaci Nietzscheho textů, ale rovněž o svébytný výklad, díky němuž se Nietzsche zařazuje do jakýchsi Deleuzových „soukromých“ dějin filosofie (spolu s Lucretiem, Bergsonem, Spinozou a dalšími), charakterizovaných určitým kritickým projektem, založeným na valorizaci afirmace a na anti-dialektickém způsobu myšlení, jehož domýšlení bude hrát zásadní roli při vypracovávání Deleuzovy vlastní filosofie.

Sociologický pohled na nomádství, které umožňuje život na cestě a stává se typickým rysem postmoderního člověka.