Josef Fulka Knihy

Cílem této studie je nastínit některé z podob interakce mezi freudovskou a lacanovskou psychoanalýzou a jinými humanitními disciplínami ve francouzském kontextu. Její první část je věnována stručnému úvodu do některých aspektů Freudovy a Lacanovy teorie (status subjektu, topika, psychický symbolismus). Druhá část se zabývá různými způsoby, jakými byla psychoanalytická teorie ve francouzském prostředí přijímána, přetvářena i kritizována: Deleuzova a Guattariho kritika oidipovského psychoanalytického modelu, Derridova polemika s lacanovským pojetím signifikantu, Barthesovo specifické přejímání psychoanalytického pojmosloví atd. Spíše než o vyčerpávající shrnutí dané problematiky se jedná o konkrétní vhledy do „života" psychoanalytického diskursu po Freudovi a Lacanovi.

Kniha věnovaná Michelu Foucaultovi se skládá ze dvou částí. V první se Pavel Barša zabývá Foucaultovou politickou filozofií. Foucault bývá díky své kritice modernity zařazován mezi postmodernisty, kteří odmítají osvícenství. Barša naopak chápe Foucaultovu politickou filozofii jako radikalizaci osvícenství. Je-li osvícenství kritikou mýtů a strháváním model, pak ho Foucault dovádí jen o krok dál, když strhává modlu moderního rozumu a vysmívá se kultu člověka. Josef Fulka se zaměřil na texty, které Foucault věnoval literatuře a kterým se interpreti obvykle vyhýbají, neboť jsou v rámci jeho díla považovány za marginální. Vezmeme-li je však jako celek, zjistíme, že nejde o standardní interpretaci literárních děl, ale že zároveň nastiňují velmi svébytnou teorii subjektu i jeho vztahu ke světu a k jazyku, která nám umožňuje v mnohých ohledech objasnit jak Foucaultovo dílo, tak i jeho rezonanci s díly jinými.

Sociologický pohled na nomádství, které umožňuje život na cestě a stává se typickým rysem postmoderního člověka.

Studie systematicky zkoumá ideovou soustavu významného francouzského filozofa Denise Diderota. Podstatu Diderotovy myšlenkové koncepce představuje analýza zkušenosti ne-myšleného v myšlení. Mluvčím daných textů totiž jsou nositelé mezních, anomálních a atypických stavů (např. spící, slepec, šílenec), které charakterizuje privilegovaný vztah k pravdě. Další typický rys spočívá ve velice specifických bizarnostech, jež jsou prezentovány jako cosi zcela přirozeného. Důraz na bizarní jedinečnost řadí francouzského encyklopedistu přímo do současných myšlenkových trendů.

Kniha filozofa, literárního teoretika a překladatele Josefa Fulky interpretuje některé – zejména filosofické – texty, jež tím nebo oním způsobem tematizují otázku gesta a znakového jazyka. V úvodu se zabývá některými metodologickými nesnázemi, které takový projekt nevyhnutelně obnáší, především složitým vztahem mezi gestikulací a znakovým jazykem. Až do 19. století nebyly tyto oblasti nijak striktně oddělovány a teprve ve století dvacátém se začala lingvistika znakových jazyků vyvíjet samostatně. První dvě kapitoly tematizují dvě paradigmata chápání hluchoty a znakového jazyka v západním myšlení: první z nich lze označit jako paradigma privativní, v jehož rámci je hluchota chápána jako deficit, druhé paradigma nahlíží hluchotu jako určitý typ diference, tedy jako přítomnost jiných komunikačních kompetencí a jiného „stylu“ vnímání. Třetí kapitola se věnuje jazykovým genealogiím, především Condillacovi a Rousseauovi. A konečně poslední kapitola je věnována filosofii M. Merleau-Pontyho a jeho pojetí vztahu řeči a gesta.

Monografie Kapitoly z filosofie nové hudby se věnuje některým podobám interakce mezi hudbou, filosofií, literaturou a filmem v průběhu 20. století. Zaměřuje se především na způsob, jakým byla v literatuře a filosofii reflektována tzv. schönbergovská reforma vedoucí ke zrušení tonálního systému. Druhou podstatnou proměnou, jíž hudební jazyk v průběhu minulého století prošel a jež se stala předmětem pozoruhodných teoretických reflexí, je rovněž rušení rozdílu mezi (hudebním) zvukem a (přírodním) hlukem, jak k němu docházelo např. v konkrétní hudbě. Mezi autory, kteří se stávají předmětem zájmu Fulkovy knihy, patří Claude Lévi-Strauss, Theodor W. Adorno, Michel Foucault, Marcel Proust, Thomas Mann či Alain Robbe-Grillet. Přestože neusiluje o vyčerpávající přehled různých podob, jakých zmiňovaná interakce nabývá, v reprezentativní podobě ukazuje rozmanitost a bohatost různých způsobů teoretického uvažování o problematice „nové hudby“.

Jaroslav Havlíček je čtenářské veřejnosti znám především díky románům Petrolejové lampy a Neviditelný, které se staly i předlohami filmového zpracování. Ojedinělost a významová vrstevnatost Havlíčkových děl však dnes ustupuje poněkud do pozadí, a to i přesto, že leitmotivy Havlíčkových textů mají stále čím oslovit. O postižení této aktuálnosti a předvedení interpretační otevřenosti Havlíčkových textů se pokouší soubor studií "Fascinace neviditelností". Nejde přitom cestou historicko-literární ani cestou systematické motivové analýzy, nýbrž rozvíjí některé dílčí motivy, a to v rozmanitých interpretačních přístupech. Interpretační alternativy formulované z pozic hermeneutiky, fenomenologie, strukturalismu, existencialismu či psychoanalýzy tak otevírají vhled do významové a motivové vrstevnatosti Havlíčkových děl.

Nietzsche a filosofie je klíčovou monografií Deleuzova raného období. Nejedná se zde jen o velmi fundovanou a systematickou interpretaci Nietzscheho textů, ale rovněž o svébytný výklad, díky němuž se Nietzsche zařazuje do jakýchsi Deleuzových „soukromých“ dějin filosofie (spolu s Lucretiem, Bergsonem, Spinozou a dalšími), charakterizovaných určitým kritickým projektem, založeným na valorizaci afirmace a na anti-dialektickém způsobu myšlení, jehož domýšlení bude hrát zásadní roli při vypracovávání Deleuzovy vlastní filosofie.

Společnost spektáklu (1967) je nejzávažnější teoretickou prací francouzského situacionisty Guye Deborda (1931–1994). Tvořivě v ní navazuje na Hegela, Marxe a Lukácse, aby postihl strukturu, fungování a rozpory soudobé kapitalistické společnosti, a to zejména její západní formy. Kniha silně ovlivnila nejen společenskou a kulturní kritiku následujících desetiletí, ale i praktickou podobu protestů, které se snažily a snaží „uškodit spektakulární společnosti“. Její myšlenky našly v roce 1968 rozsáhlou odezvu mezi revoltujícím francouzským studentstvem. V češtině druhé, zcela přepracované vydání s rozšířeným poznámkovým aparátem.

Roland Barthes o Rolandu Barthesovi je klíčovou prací Barthesova středního období. Sestává se ze sledu stylizovaných biografických fragmentů, ve kterých se úvahy o vlastní subjektivitě a tělesnosti prolínají s teoretickým myšlením. Vymezuje se zde tak oblast psaní a uvažování, která s postupem času začíná být pro Barthesa stále typičtější.