Emil Filla
4. duben 1882 – 7. říjen 1953
Emil Filla (4. dubna 1882 Chropyně – 7. října 1953 Praha) byl český kubistický malíř, grafik a sochař.
Narodil se do rodiny železničního úředníka, dětství prožil v Brně, kde také absolvoval obchodní školu a pracoval jako úředník pojišťovny. Práce úředníka jej však naprosto nenaplňovala a proto po několika měsících odchází do Prahy.
Od roku 1903 studoval v Praze Akademii výtvarných umění. Školu však opustil po třech letech kvůli konvenčním metodám a náplní výuky a spolu s několika svými spolužáky se rozhodl sám hledat novou cestu. V prvním období jeho tvorby jej výrazně ovlivnila především tvorba malíře Edvarda Muncha, který měl v roce 1905 v Praze výstavu. Stal se členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. Z této doby pochází jeho expresionistické dílo (Čtenář Dostojevského, 1907; Hráči šachů, 1908; Červené eso, 1908). V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, v němž byl nepřetržitě členem – s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců (1911–1914) – až do své smrti.
V roce 1910 se v jeho tvorbě poprvé začínají objevovat prvky kubismu, nejprve jako kuboexpresionismus (Podzim, 1910; Salome, 1911; Utěšitel, 1911; Dvě ženy, 1912; Koupání 1912), který byl mj. ovlivněn dílem raně barokního malíře El Greca, postupně se však v jeho díle stále silněji objevují i díla vysloveně kubistická, silně ovlivněná kubistickým dílem Pabla Picassa a Georgesa Braqua. V té době maloval především zátiší (Zátiší s koflíkem a lahví, 1913; Zátiší s podnosem, 1914; Zátiší se sklenicí, 1914). Zabýval se však také sochařskou tvorbou (Hlava, 1913), figurální malbou (Kuřák, 1913; Čtenář, 1913; Žena, 1914) a v zátiší se objevují i prvky koláže (Zátiší s tabákem, 1914), protože do svých zátiší vlepuje části novinového textu, etikety atp.
V roce 1913 se oženil s dcerou profesora filozofie na pražské univerzitě Hanou Krejčí, která mu byla celoživotní ideální partnerkou. Těsně před první světovou válkou odešel do Paříže, ale po jejím vypuknutí musel dramaticky prchnout do Holandska. Vedle intenzívní malířské tvorby (Zátiší se slanečkem, 1915; Čtenářka, 1915; Muž v klobouku, 1916; Zlaté rybičky u okna, 1916; Holandské zátiší, 1917) se v tomto holandském období soustředil také na práci v českém odboji, v tzv. české Maffii.
Po válce působil jako velvyslanecký rada v Holandsku. Pak se však vrátil do Československa a pracoval na Ministerstvu zahraničí. Podobně jako před téměř dvaceti lety této práce po několika měsících zanechal a opět se intenzivně pustil do malování. V této době byla středem jeho malířského zájmu dále především zátiší (Zátiší na stole, 1920; Zátiší, 1922; Zátiší s notami, 1923; Zátiší s rakem, 1927; Zátiší s lahví sklenicí a lulkou, 1929; Zátiší s loutnou, džbánem a ovocem, 1929; Zátiší s kytarou, 1929), ovšem na rozdíl od Holandského období v nich nyní dominovala barva. Ve třicátých letech se pak v jeho tvorbě objevilo téma ženy (Dívka s mandolínou, 1929; Stojící ženská postava, 1930; Hlava dívky, 1930; Žena s býčí hlavou, 1930; Hlava, 1934; Žena se psem, 1936; Tři ženy, 1937). Vzrůstající nebezpečí nacismu ve druhé polovině 30. let vedlo k potřebě varovat před ním. Filla se proto aktivně spoluúčastnil akcí, jež před nacismem varovaly. Pochopitelně na toto nebezpečí reagoval i umělecky. Vytvářel proto cyklus zápasů Héraklových, cyklus českých a slovenských lidových písní (Bude vojna, bude, Člověk a smrt, Válka, 1939), a především cyklus Boje a zápasy, v nichž spolu zápasí zvířata (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). V této době opět vytváří i drobná sochařská díla.
Hned v první den 2. světové války (napadení Polska) byl spolu s řadou dalších významných osobností (mj. s Josefem Čapkem) nacisty zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Dachau a později v Buchenwaldu. V koncentračním táboře nemaloval, ale zato zde napsal řadu teoretických textů a dokonce několik básní. Na rozdíl od mnoha dalších přežil a hned v roce 1945 mu byla uspořádána výstava v „Mánesu“, na níž byla vystavena dosud nevystavovaná díla z let 1938–1939, vesměs z okruhu Bojů a zápasů.
V roce 1945 byl jmenován profesorem nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Protože však v Buchenwaldu prodělal šest infarktů a jeho zdraví bylo těžce podlomené, trvalo ještě rok než se pustil do jakékoli práce. V malbách i grafikách navázal na předválečné cykly. Intenzivně se věnoval zátiší. Třikrát se vrátil k tématu Buchenwaldu (Osvobození Buchenwaldu, 1947). Od roku 1947 až do smrti vytvářel krajinomalby Českého středohoří (Slavětín u Peruce, 1949, Hazmburk u Stradonic, 1950; Od Brníkova, 1951; Hazmburk, 1951; Lounské kopce, 1951; Stradonice, 1952; Kamýk u Litoměřic, 1952; Chožov, 1952). Tuto aktivitu umožnilo to, že v roce 1946 dostal k užívání jedno křídlo zámku v Peruci. V krajinách Českého středohoří Filla mj. reaguje na dílo holandského krajináře Jana van Goyena, o němž v téže době také napsal knihu. Zároveň mu tyto krajiny zřejmě byly i jistou formou jakési terapie z válečných hrůz. Od roku 1947 pracoval také na svém nejvýznamnějším poválečném díle, cyklu monumentálních maleb na papíře (a hedvábí) na téma slovenské zbojnické písně (Ovce moje ovce, 1951; Hej nebudem rolníkom, 1951; Zaleť sokol biely vták, 1950), v níž Filla umělecky vycházel nejen z kubismu, ale také z lidového umění a dokonce i z tradiční čínské tušové malby. Zároveň tímto dílem navázal na předválečný cyklus na téma Erbenovy Kytice a cyklus lidových písní (Žloval sa pták ptákovi; Bude vojna bude). Tyto práce měly být v roce 1951 vystaveny. Tomu však bylo politicky zabráněno s poukazem na to, že tyto obrazy jsou „ohavné“ a neodpovídají tehdy striktně prosazovanému socialistickému realismu. Fillovi pak bylo zakázáno vystavovat cokoli kromě krajin Českého středohoří. V té době byl také zbaven možnosti pedagogicky působit na VŠUP.
Věnoval se mnohotvárné činnosti – byl především malíř a grafik. Působil však i jako sochař, sběratel, teoretik, redaktor, organizátor, diplomat. Jeho výrazná osobnost formovala směřování našeho kulturního dění už krátce před první světovou válkou a hlavně v období meziválečném.
Často cestoval, především před první světovou válkou – po Francii, Itálii a Německu. Smyslem těchto cest bylo především poznání starého i tehdy současného výtvarného umění.
Jeho teoretické texty vznikaly především pro časopis Volné směry, jichž byl redaktorem. Odráží se v nich problémy, které Filla v té době řešil v malbě, a jsou tak dobrým klíčem k pochopení jeho malířského díla. Zvláštní kapitolou jsou pak texty z Buchenwaldu, které jsou velmi emotivní a dnes slouží spíše jako doklad doby než jako seriózní text o umění, filosofii, historii atp. Filla jeden z nich charakterizuje takto: „Toto není kniha. Není to také deník. Psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul“. Značná emotivnost, nesystematičnost a v podstatě přístup zapáleného diletanta jsou znaky všech Fillových textů, a je proto nutné k nim tak i přistupovat.
Zemřel 6. 10. 1953 v Praze na svůj sedmý infarkt. Byl pohřben na hřbitově v Praze-Střešovicích (Cukrovarnická 15/131), kde sdílí hrob se svou ženou, akademickou malířkou Hanou Fillovou (1890–1958), rozenou Krejčovou, a švagrem, hudebním skladatelem Išou Krejčím (1904–1968).
Roku 1998 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.