Norbert Elias

Norbert Elias se narodil do židovské, německy mluvící rodiny obchodníka a továrníka Hermanna Eliase. Jeho otec byl rozhodnut poskytnout svému synovi univerzitní vzdělání, které si sám v mládí nemohl dovolit. Proto Norbert navštěvoval renomované pruské Jahannesovo gymnázium, kde se seznámil s klasickou němecckou a antickou literaturou. 8. května 1915 odmaturoval rozhodnut pokračovat ve studiích germanistiky a filozofie na vratislavské univerzitě. Na podzim 1915 ale stejně jako celý jeho ročník narukoval a odjel na frontu. Během války jako telegrafista prošel mimo jiné bitvou na Sommě. Následkem válečných útrap se psychicky zhroutil a vrátil do Vratislavi, kde dosloužil v sanitární službě.

V roce 1918 začal opět studovat na univerzitě filozofii a na otcovo přání i medicínu. Přestože v medicíně dokončil pouze preklinickou část studia, dala mu důležité základy znalostí přírodních věd a kritický přístup k poznání. Část roku 1919 strávil na univerzitě v Heidelbergu, kde se seznámil s Karlem Jaspersem a jeho prostřednictvím i s dílem Maxe Webera, a část roku 1920 ve Freiburgu. Zde mimo jiné studoval i u Husserla.

V červnu 1922 složil rigorózní zkoušku z psychologie, filozofie, dějin umění a chemie, ale další rok se musel vlivem hospodářské krize živit prací v továrně na drobné železářské zboží. Až v roce 1924 dostal možnost nastoupit na univerzitu v Heidelbergu studovat sociologii. Eliase sem zřejmě přílákalo klima, které zde vzniklo působením, byť krátkodobým, Maxe Webera. Obor sociologie zde byl veden jeho méně slavným bratrem Alfredem, u kterého začal Elias studovat. Ve městě žila i vdova po Weberovi, která se snažila uchovat jeho odkaz a jejíž salón, kde se scházela intelektuální elita města, Elias navštěvoval. V Heidelbergu se seznámil se Karlem Mannheimem, který mu v roce 1928 nabídl pozici svého asistenta na univerzitě ve Frankfurtu, kde měl nastoupit jako docent.

Eliasova habilitační práce, na které ve Frankfurtu pracoval v letech 1930–1933 se již věnovala problematice jemu typické. Její název zněl Der höfische Mensch: Ein Beitrag zur Soziologie des Hofes, der Höfischen Gesellschaft und das absoluten Königtums a zabývala se zkoumáním dvorské absolutistické společnosti Francie 17. a 18. století. Získání docentury v roce 1933 bylo přerušeno Hitlerovým nástupem k moci. Z univerzity museli odejít všichni Židé a mezi nimi i Elias. Po počátečním tápání Elias odešel do Paříže, především s ohledem na svou znalost francouzského jazyka. Volba to nebyla šťastná. V Paříži neměl moc známých, neměl ani možnost získat akademické povolání. Pokusil se tedy podnikat (založil továrnu na výrobu dětských hraček), ale během několika měsíců přišel o všechny prostředky. Na naléhání přátel tedy v roce 1935 odjel do Londýna.

V Londýně jeho vyhlídky nebyly o nic lepší. Sociologie v této době nebyla na britských ostrovech ještě etablovaná a Elias navíc neuměl anglicky. Vhodné povolání tedy nebylo možné získat. Dostal nízké stipendium a to mu umožnilo další tři roky prakticky strávit v čítarně Britského muzea, kde vznikl jeho dvousvazkový spis O civilizačním procesu (orig. Über den Prozeß der Zivilisation). Kniha vyšla po značných problémech (a financována Eliasovým otcem) ve Švýcarsku v roce 1939. Právě začínala válka a z tohoto důvodu se jí nedostalo takové pozornosti odborné veřejnosti, jaké by si zasluhovala. Svým způsobem se jednalo o práci velmi originální, nezapadající do žádně sociologické školy a to mohl být další důvod jejího zapadnutí.

V roce 1941 konečně získal stálou práci v oddělení pro výchovu dospělých na University of London, kde zústal až do roku 1954. Neztrácel kontakt s akademickým prostředím a příležitostně přednášel na London School of Economics, Bedford College na University of London, resp. univerzitě v Hullu. Publikoval krátké studie a články. V roce 1954 byl Eliasovi konečně nabídnut post docenta na univerzitě v Leicesteru, který přijal. Pod vedením Eliase a Ilyi Neustata zde vzniklo nové pracoviště sociologie, které brzy patřilo k nejvýznamnějším v Británii. Přesto, že se v relativně pokročilém věku stal konečně docentem, neznamenalo toto povýšení průlom. Elias jako spisovatel nebyl v Británii znám, kniha O civilizačním procesu ještě pořád nebyla přeložena do angličtiny (částečně Eliasovou vinou, protože několik pokusů o překlad neschválil). To bylo zdrojem flustrací, ke kterým se připojovalo i přehlížení mladších kolegů dané situací v sociologii 60. a 70. let, kdy orientace na procesy probíhající v minulosti byla považována za okrajovou záležitost. Další oblastí Eliasova zájmu v té době byla sociologie sportu (Quest for Excitement: Sport and Leisure in the Civilizing Process spolu s Ericem Dunningem) a také otázka sociální nerovnosti ve společnosti (The Established and the Outsiders, v roce 1965 spolu s Johnem L. Scotsonem).

V roce 1964 byl penzionován a odešel na dva roky do Ghany, kde přijal post profesora na univerzitě v Akkře. V letech 1964–1976 hostoval na různých evropských univerzitách, od roku 1975 žil trvale v Holandsku.

Až v roce 1976 přišel průlom. Vyšlo třetí, paperbackové vydání O civilizačním proocesu a kniha měla úspěch. Elias získal řadu ocenění, titul emeritního profesora university ve Frankfurtu a penzi. I v této věkově pokročilé době zůstal vědecky činný. Věnoval se problematice vývoje vědeckého poznání a vědění. Výsledkem tohoto studia byly knihy Engagement und Distanzierung a Über die Zeit.

Věnoval se také psaní poezie. V roce 1989 vyšla sbírka jeho básní a básnických překladů Los der Menschen. Svůj život zakončil ve věku 93 let v Amsterdamu. Celý jej věnoval své práci. Nikdy nebyl ženat a také se nikdy politicky neangažoval.

Eliasova písemná pozůstalost je uložena v Německém literárním archivu v Marbachu nad Neckarem. Na šíření a vydávání jeho děl dohlíží Nadace Norberta Eliase sídlem v Amsterdamu. Jeho dílo vzbudilo ohlas hlavně v Německu a Holandsku, v Anglii již méně a bez ohlasu je zatím v USA.