Milan Fridrich

Narodil jsem se 5. srpna 1970 a prvních 25 let mého života by mě ani ve snu nenapadlo, že budu novinářem, natož zpravodajem v Bruselu.

Vystudoval jsem filosofii na FF UK a několik let jsem si rozšiřoval vzdělání také v oborech jako jsou sociologie, historie, politologie nebo psychologie. Mí dlouholetí přátelé mi proto předurčovali, že strávím desítky let v archivech, na přednáškách a zahraničních stážích. Osud tomu nechtěl?

Myslím, že spíš dobrodružná část mé povahy se vzpříčila čistě akademickému světu a shoda náhod mě zavedla dva týdny po promoci do budovy Českého rozhlasu.

V srpnu 1995 jsem nastoupil v Radiožurnálu jako elév a každý následující rok je pro mě spojen s výraznou osobní událostí. V zimě 1995 to bylo setkání s Karlem Kynclem, který mi řekl: "Chlapče, co jste komu udělal, že jako filosof pracujete na Radiožurnálu?"

V roce 1996 jsem dostal první smlouvu do stálého pracovního poměru (na půl roku) a vyjel za první (musím přiznat, že divokou) reportáží do zahraničí (Bosna a Hercegovina a rumunské Karpaty).

V roce 1997 mě šéfredaktor jmenoval vedoucím redakce zahraničního zpravodajství.

1. října 1998 jsem poprvé otevřel dveře a zapnul počítač v mém zpravodajském bytě v Bruselu a nakonec rok 1999 - to je jednoznačně vstup ČR do NATO a 11 dlouhých týdnů leteckých útoků na Jugoslávii. Lahůdkou bylo natáčení 14 dílů Postřehů odjinud z Beneluxu s Českou televizí.

Že se vše netočí kolem politiky zatím dokázal rok 2000 - poprvé jsem viděl mezinárodní fotbalový šampionát, který pořádala Belgie s Nizozemím. Kolega a aktivní fotbalista Jan Šmíd se tomuto přiznání několik minut nejapně hlasitě smál.

Co je na práci rozhlasového zahraničního zpravodaje v Bruselu nejzajímavější? Možná skutečnost, že ráno vysílám do Ekonomiky a Ekonomického magazínu, přes den sleduji politiku do Ozvěn dne a Odpoledního nebo Večerního Radiožurnálu a před Stalo se dnes se snažím dát dohromady příspěvek do Zápisníku zahraničních zpravodajů a pročíst si zajímavé články z evropských magazínů.

Mluvit o volném čase se moc nedá, ale jak mi říkala Olga Krupauerová, mými koníčky jsou běžné věci. Třeba rád piji červené víno. Miluji posezení se zajímavými lidmi. Poslouchám stejně tak Wágnera a Dvořáka jako techno a moderní taneční hudbu. Rád se dívám na filmy od Felliniho, Buňuela, Tarkovského nebo Formana a Vláčila. Přečtu si Kunderu, Eca, Bulgakova nebo něco o historii a politice. Mezi mé sporty patří posilování a plavání.

To všechno počítám mezi své koníčky, které se dají v rádiu dobře využít také při vysílání. Existuje ale jedna výjimka. Moje působení v Českém rozhlase by se asi nachýlilo k samému závěru, pokud bych při živém vysílání ze summitu EU měl v sobě litr červeného vína, za mnou duněla Wágnerova "Jízda Valkýr" a já se svým ztěžklým jazykem snažil číst z Kunderových Směšných lásek. Někdy mají šéfové pro záliby svých podřízených prostě nulové pochopení.