Lubomír Nový

• 15. 4. 1930 Třebíč † 15. 11. 1996 Brno

Po ukončení studií na reálném gymnáziu v Třebíči (1941–49, z toho 1946–48 na francouzském lyceu v Nimes) a na FF MU v Brně (1949–52, obor filozofie, ruština; PhDr.) nastoupil na katedru dějin filozofie FF MU, kde působil až do r. 1969, v období 1964–69 jako docent a vedoucí katedry. Byl členem Vědeckého kolegia filozofie a sociologie ČSAV v Praze (1964–69) a předsedou jeho komise pro dějiny filozofie (organizoval mj. celostátní konferenci Strukturalismus a historismus ve filozofii 20. století – Brno, duben 1968). Ve šk. r. 1965–66 byl na studijním pobytu v SRN (Kolín n. R., Frankfurt n. M.). Zúčastnil se XIV. Mezinárodního filozofického kongresu ve Vídni (září 1968) a strávil měsíc studií v Římě (říjen 1968). V r. 1969 byl přijat za člena I. I. P. (Mezinárodního filozofického ústavu) v Paříži (členství obnoveno r. 1990). V r. 1970 byl vyřazen z politických důvodů („revize“ marxismu, vyloučení z KSČ, snaha o obnovení názvu „Masarykova univerzita“) z vědeckého a veřejného života (z vědeckých společností, ze Svazu čs. spisovatelů aj.) a převeden jako odborný pracovník do laboratoře sociologického výzkumu FF MU, se zákazem přednášet, publikovat, cestovat. V lednu 1990 se vrátil na katedru filozofie jako její vedoucí (od června 1990 je profesorem dějin filozofie a sociální filozofie). Kromě účasti na řadě mezinárodních konferencí přednášel měsíc na univerzitě v Dijonu. Úzce spolupracuje s FÚ a Masarykovým ústavem AV ČR (vědecká rada, ediční rada Spisů T. G. M., redakční rada Masarykova sborníku). V lednu 1995 založil při katedře filozofie FF MU Kabinet pro studium díla T. G. M. Organizoval mezinárodní konferenci 100 let Masarykovy České otázky (Brno, září 1995). S přeryvy biografického vývoje jsou spjaty posuny tematiky jeho badatelské práce (od filozofie k sociologii a zpět k filozofii) i vývoj vlastní filozofie (od reformního marxismu k sociálně kritickému fenomenologickému strukturalismu), kterou však nezpracovává systematicky – ona tvoří spíše jistý interpretační základ pro těžiště jeho činnosti, spočívající v historiografii filozofie. V období od poloviny 50. do poloviny 60. let stojí v centru jeho zájmu kritický rozbor Masarykovy filozofie, který ještě setrvává v mezích institucionálního marxismu, vyznačuje se však návratem k ryze filozofickým aspektům a k pramenům (srovnání české a německé verze Konkrétní logiky), „antropologickým“ čtením Masaryka a snahou o postižení „vnitřní logiky“ Masarykova myšlení. Od počátku 60. let věnuje rostoucí pozornost tzv. mladému Marxovi a neortodoxním marxistům. Významně jej ovlivní studijní pobyt v SRN (diskuze o marxismu, strukturalismu a existencialismu ve Francii a v Německu, studium Frankfurtské školy, zvl. H. Marcuseho a J. Habermase, fenomenologie u prof. Landgrebeho i filozofie M. Merleau-Pontyho). Směřuje k pojetí marxismu jako otevřené filozofie, která musí přezkoumat své základy rozvíjením styčných bodů s fenomenologií a strukturalismem. V bádání o Masarykovi jej to vede k opětnému ocenění humanistických a demokratických hodnot jeho „filozofie krize, kritiky a smyslu“. Po vynuceném přechodu k sociologii (1970–89) se kromě terénních výzkumů, spojených s jeho pracovním zařazením, zabývá dějinami brněnské sociologické školy (I. A. Bláha, B. Zwicker, L. Svoboda) a zejména připravuje obsáhlý rukopis o sociologii životních drah a jejich krizových situací. Účastní se též komeniologických sympozií v Uherském Brodě. S návratem na katedru filozofie (1990) se vrací k problematice dějin české filozofie, zejména k rozborům Masarykovy filozofie a k sociálně filozofické problematice obnovy demokratické občanské společnosti v integrující se Evropě. Je zastáncem myšlenky tzv. emergentního univerzalismu, tj. potřeby jistých obecných principů a hodnot, které se z mezilidské komunikace v pluralistickém postmoderním světě pracně, zdola a postupně vynořují a – bez nároku na absolutnost – tvoří základ nezbytného konsensu každé občanské společnosti i Evropy a lidstva jako celku.