Jak nás formuje zděděné rodinné trauma a jak je překonat Deprese. Úzkosti. Chronické bolesti. Fobie. Obsedantní myšlenky. Tyto obtíže v některých případech nemívají žádnou konkrétní příčinu. Odkud se tedy berou? Kořeny těchto problémů se mohou skrývat v životě našich rodičů, prarodičů, a dokonce i praprarodičů. Nejnovější vědecké výzkumy podporují to, co mnozí již dlouho tušili – traumatická zkušenost se může předávat z generace na generaci. Dokonce i v případě, že osoba, která původní trauma utrpěla, zemřela, její příběh byl zapomenut či se o něm nemluvilo, mohou vzpomínky a pocity žít dál v jejích dětech a vnucích. Toto dědictví bývá často zakódované a sehrává v našem emocionálním a fyzickém zdraví mnohem větší roli, než by se zdálo. Mark Wolynn, přední americký odborník na zděděná rodinná traumata, jakožto ředitel Ústavu rodinných konstelací v San Francisku vycvičil ve svém oboru stovky lékařů. Je vyhledávaným lektorem a vede semináře o dopadu traumatických zkušeností na další generace v nemocnicích, na klinikách, konferencích a výukových centrech po celém světě.
Mark Wolynn Knihy
Mark Wolynn je přední autoritou v oblasti zděděného rodinného traumatu a zakladatel několika institutů, které se tomuto tématu věnují. Jeho práce se zaměřuje na hluboké propojení mezi jazykem a traumatem, přičemž analyzuje, jak symptomy a zvolená slova mohou odhalit kořeny problémů, často spojené s rodinnou historií nebo raným dětstvím. Wolynn věří, že objevení našeho „základního jazyka“ může osvobodit od opakovaného prožívání traumat, která nám nepatří. Jeho přístup pomáhá porozumět a přerušit cykly zděděného traumatu a nacházet uzdravení.
Depresja, zaburzenia lękowe, chroniczny ból czy obsesje nie zawsze muszą być efektem wydarzeń, których doświadczyliśmy osobiście. Ich korzenie czasem sięgają czasu naszych rodziców, dziadków, a nawet pradziadków. Badania dowodzą, że traumatyczne doświadczenia mogą być przekazywane z pokolenia na pokolenie. Niniejsza książka czerpie z wniosków czołowych ekspertów zajmujących się zagadnieniem zespołu stresu pourazowego, m.in. Rachel Yehudy i Bessera van der Kolka. Nawet jeśli osoba, która doświadczyła traumy, od dawna nie żyje, albo historia tego doświadczenia została zapomniana lub przemilczana ? ślady emocjonalne tego zdarzenia mogą wciąż pozostać żywe. Często są głęboko ukryte, zakodowane w genach i języku i mogą odgrywać znacznie większą rolę, niż do tej pory przypuszczano.