Veronika Zapletalová

Veronika Zapletalová (* 1971) je česká sochařka a fotografka.

Po Střední odborné škole výtvarné v Praze strávila dva roky na dějinách umění na FF UK v Praze, kde ji nejvíce zajímala lidová architektura. Poté studovala VŠUP Praha v Ateliéru intermediálních technik Adély Matasové. V této době se zúčastnila několika stáží – na Ecole Nationale des Arts Décoratifs v Paříži, Academie Beldeende Kunsten v Maastrichtu v Holandsku a na AVU v Praze u Františka Hodonského. Zkoumala zde krajinomalbu, prostorové práce, různá výtvarná řemesla a materiály (mozaiku, grafické techniky, keramiku, sochařské techniky, kovářství, svařování, fotografii, textil, kresbu) a školu zakončila u Kurta Gebauera v Ateliéru sochařství na VŠUP diplomovou prací Krajinky. Poté několik let navštěvovala Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V roce 1996 obdržela cenu Nová jména vydáváním Pražským domem fotografie PHP.

Vždy ji zajímala krajina, stále více krajina obývaná a její soužití s člověkem. Od prvotních zájmů o malbu a sochu se postupně dostala k fotografii, avšak i zde je její přístup výrazně sochařský. Poslední dobou její práce získává filmovou podobu.

Jeden z nejstarších jejích souborů nazvaný Krajinky obsahuje 30 soch krajin z různých, většinou měkkých materiálů, které vycházejí z fotografií a mírně se pohybují, „dýchají“, či jim „pulsuje tep“. Během studia na ITF v Opavě se ocitla na Moravě, kde několik let vytvářela různá stvoření z dubu v Pivečkově lesoparku ve Slavičíně. K tomuto projektu později vydala katalog. Když byl park náhle téměř zničen, měla potřebu uchopit krajinu komplexněji, zachycovat sochy již existující a upozorňovat na ně. Tak mimo jiné vznikl i fotografický soubor Rourouni (1998–1999). Tato potrubí za socialismu „vyhřezlá“ v Baťově funkcionalistické továrně ve Zlíně původně chtěla na místě natřít na růžovo a upozornit na ně jako na sochy již stojící, ale nakonec byl výsledkem soubor černobílých fotografií s růžově dobarvenými rourami, které jako nádory vyrostly na budovách bývalých baťových závodů, a k nim doprovodný katalog ve formě dětského leporela, určený ovšem pro dospělé.

Následně v letech 2000–2005 vznikl kamerou sochaný soubor Chatařství (s malým katalogem z roku 2002 a následně roku 2007 vydanou knihou), zachycující chaty jako sochy, jako zhmotnělé lidské sny o štěstí. Systematicky mapovala výrazně český fenomén chatařství, snažila se víceméně věcně a chronologicky postihnout typologii rekreačních staveb, včetně lokálních proměn a módních vln. Drobné snímky prezentovala „sochařsky“, na silné podložce je instalovala v podobě mozaiky a v reakci na konkrétní výstavní prostor.

Dalším jejím projektem byly dlouhými časy exponované fotografie organicky se vrstvících staveb, jimiž zachytila orientální architekturu jako holistický celek plný nevšední barevnosti a atmosféry. Tento projekt nazvaný Architektura Jordánska a Sýrie podpořilo UNESCO a získala za něj cenu UNESCO: Aschberg program, Artist in Residence, 2002. Dále má na kontě knihu ilustrací Kočičí zaklínání, Irské balady a pověsti (nakladatelství Argo), jež zpracovává perokresbou pohledy na krajinu i interiéry a využívá chyb a záběrů fotografického laika, poté fotograficky zpracovaný projekt Místa – Bukurešt zachycující urbanistické vztahy mezi budovami a vliv působení jednotlivých míst a projekt Auta – Vozítka, který se vrací k otázce nejen českého fenoménu funkčních rukodělných domácích vozítek; sestává z dokumentačních fotografií automobilů, které jsou ozvláštněny nejrůznějšími okrašlujícími nebo improvizačními účelovými zásahy svých majitelů.

Žije v Praze. Od roku 1991 vystavuje, většinou v zahraničí. Je na volné noze a živí se nejčastěji komerční kresbou, grafikou, corporate designem, navrhováním interiérů, výstav, nástěnnou malbou, výjimečně fotografií a její výukou a dalším.