Marek Otisk Knihy

Kniha se na vybraných tématech myšlení 10. a 11. století věnuje důležitosti peripatetické tradice v rámci tehdejšího (nejen) filosofického dialogu. Postupně se věnuje konceptu sedmi svobodných umění a snaze o začlenění filosofie do tohoto konceptu, otázce dělení věd (filosofie), rozvoji dialektiky (logiky) a užívání dialektických postupů v nejrůznějších oblastech lidských teoretických aktivit této doby, filosofii jazyka (sémantice), opětovně především se zřetelem na nepřehlédnutelnou roli Aristotelových spisů (především Kategorií, ale také důležitost díla O vyjadřování), sporu o univerzálie, především pak tzv. vokalismu, ovšem stranou pozornosti nezůstávají ani teologické přesahy raně nominalistických koncepcí, které vedly např. ke sporu o výklad trojjedinosti Boha. Na závěr je řešen problém, který je na jedné straně inspirován Aristotelovým pojednáním O vyjadřování, zároveň je v něm bytostně přítomná rovněž náboženská pravda výklad omnipotence boží. S tímto tématem úzce souvisí úvahy o determinaci a svobody lidské vůle, budoucích náhodných a svobodných událostech, předvědění a předurčení, spravedlnosti a neměnnosti Boha atp.

Klášterní škola v Le Bec/ Lanfrank z Pavie a Anselm z Canterbury

Tato fotopublikace s fotografiemi Petra Sikuly přibližuje čtenářům ostravský městský obvod Poruba.

Kniha se zabývá problematikou utváření metafyziky jako vědy v arabském prostředí a následnou recepcí těchto trendů v latinské středověké filosofii. Ve druhé části následují překlady vybraných pasáží Ibn Sínovy Knihy o první filosofii neboli božské vědě a Ibn Rušdovy Epitomé k Aristotelově Metafyzice, včetně latinských znění obou vybraných částí.

Zevrubná studie se věnuje osobnosti Gerberta z Aurillacu, který pod jménem Silvestr II. zastával v letech 999–1003 papežský úřad. Tento učenec je již od přelomu 10. a 11. století nezřídka uváděn v souvislosti s ďábelskou pomocí, která mu umožnila získat neobvyklé vědění na poli sedmi svobodných umění i výrazně usměrnila jeho kariéru v církevní správě (opat v Bobbiu, arcibiskup v Remeši a Ravenně, papež). Kniha nabízí představení nejznámějších variant legend o jeho životní pouti, včetně pokusu o výklad téhož bez zmínek o aktivním ďáblově zásahu, a dále se podrobněji zabývá filosofií a vědou na přelomu prvního milénia, s hlavním důrazem na témata, jimž Gerbert věnoval pozornost nebo je s nimi tradičně spojován jeho věhlas (spor o rozdělení filosofie, disputace o predikaci, abakus a abacistické počtářské umění, astronomické pedagogické přístroje, uvedení astrolábu na latinský křesťanský Západ, horologium).

Kniha se věnuje komplexní problematice vzájemného vztahu, vymezování i ovlivňování tradice a modernosti. Na osmi vybraných tématech (Diógenés a antické náboženství, Lyotardova interpretace Kanta, Rortyho antiesencialismus, povědomí nejmladší dospělé generace o socialistické éře, osvojení si arabských astronomických znalostí latinským světem, Rusko mezi Východem a Západem, hospoda jako sakrální prostor a logika možných světů), v podobě detailně propracovaných sond se snaží o interdisciplinární průnik do probírané látky, přičemž zohledňuje různé aspekty synchronního i diachronního propojování tradice s moderností.

Publikace představuje vybrané výsledky stejnojmenného vědeckého setkání, které se uskutečnilo v roce 2015 v Polsku. Jednalo se v pořadí již o čtvrtou akci šiřeji zaměřeného výzkumného projektu, který řeší roli vzdělance v provincii. Kolektivní monografie se skládá ze dvou částí. V první části (Na okraji filosofie) se šest autorů zaměřuje na témata, která jsou tradičně považována za marginální v rámci hlavního proudu filosofického myšlení. Druhá část knihy (Filosofové v provincii) pojednává o vybraných filosofech napříč dějinami filosofie a nabízí devět různých pohledů na tzv. „regionální“ filosofy od antiky až po současnost.

Mimořádné číslo se zaměřuje na vnímání a smysly v dějinách filosofie mezi 11. a 17. stoletím, přičemž pozornost je věnována scholastickým myslitelům jako Anselm, Petr Olivi a Duns Scotus, a také starším autorům, jako je Aristotelés, a jejich současníkům, jako je Plethón. Studie zpochybňují představy o scholastice jako homogenní tradici založené na aristotelském dědictví. I když aristotelismus má mezi scholastiky významné postavení, na myšlení této doby silně působí také platónská a augustinovská tradice. Čtenář se v jednotlivých příspěvcích setkává s prolínáním a vzájemným soupeřením aristotelských a platónsko-augustinovských myšlenek. Platónská a augustinovská tradice zdůrazňuje roli pozornosti při vnímání, extramisní chápání zraku, metafyziku světla, teorii iluminace a perspektivu první osoby. Naopak aristotelská tradice se zaměřuje na ontologii vnímatelného předmětu, jeho kauzalitu, roli prostředí a klasifikaci vnitřních smyslů. Tímto způsobem se ukazuje komplexnost a rozmanitost myšlení v rámci scholastiky, což přispívá k hlubšímu porozumění filosofickému diskurzu této doby.