Gilles Rozier Pořadí knih (chronologicky)

In 1920 begint een hechte vriendschap tussen drie jiddische dichters in Warschau. Pierre, een ingetogen jongeman, komt tijdens zijn zoektocht naar zijn Poolse grootmoeder de bijna honderdjarige Sulamita op het spoor. Ze leidt een teruggetrokken bestaan in haar stadspaleis in Rome en is het levende geheugen van een verdwenen wereld die zich uitstrekte van Moskou tot Boekarest, van Warschau tot Lviv, een wereld waar Jiddisj werd gesproken. Sulamita, die voor de Tweede Wereldoorlog uit Warschau is gevlucht, bezit zeldzame geschriften uit het interbellum, een tijd waarin het Joodse culturele leven in Oost-Europa bloeide. Tussen Pierre en Sulamita ontstaat een bijzondere vriendschap en gezeten in haar rode pluchen stoel, een van de laatste overblijfselen van de Warschause Bond van Joodse schrijvers en journalisten, vertelt zij hem over drie dichters: Perets Markisj, Oeri Tsvi Greenberg en Melech Ravitsj - over hun werk, hun leven en hun tragische lot.

Was für eine starke, sympathische Heldin! Sharon ist Köchin in Jerusalem. Sie hat die Liebe zur Küche verloren, weil sie ihre Liebsten nicht mehr bekochen kann: Ihr Sohn Eli saß im falschen Bus, er starb mit achtzehn Jahren bei einem Selbstmordattentat. Ihr Mann hat sie längst verlassen. Und jetzt? Als ihre Nachbarin Magda ein Kind bekommt, beschließt Sharon, noch einmal von vorn zu beginnen. Auch sie möchte wieder Mutter werden. Nur von den Männern hat sie genug. Doch wie lässt sich das mit dem Gesetz der Thora vereinbaren? Ihr lebenskluger Rabbi weiß Rat. Gilles Rozier erzählt mit Witz und Fingerspitzengefühl vom Kampf zwischen Sollen und Wollen, zwischen Tradition und heutiger Wirklichkeit. Er erzählt die berührende Geschichte eines Aufbruchs in einem Land, in dem ein neuer Anfang nicht selbstverständlich ist, schon weil der Terror keine Nachricht, sondern Teil des Alltags ist. Ein Land, in dem es Menschen wie Sharon braucht.

Vypravěč příběhu je vyučujícím němčiny na gymnáziu v menším severofrancouzském městě. Během německé okupace je donucen spolupracovat coby jazykový expert s místním gestapem, k okupantům však pociťuje stejnou nechuť jako většina ostatních Francouzů. Při jedné z návštěv budovy gestapa se mu odtamtud náhodou a bezmyšlenkovitě podaří odvést mladého žida (Herman), který na chodbě čeká v zástupu ostatních předvolaných k evidenci a následné deportaci. Ukryje ho v tajné skrýši ve sklepě domu, který obývá se svou matkou a sestrou, milenkou německého důstojníka. Po zbytek války se o Hermana stará, aniž se o tom někdo dozví. Kromě toho, že mu obstarává veškeré životní potřeby, se stane také zosobněním jeho duševního obzoru. Vedou spolu hovory o literatuře: také Herman je náruživým čtenářem německé literatury, kterou ovšem vstřebává v překladech do jidiš. Bezpohlavní konstrukce vypravěče nutně vyvolává vědomí, že v románu vlastně může jít o homosexuální vztah. Na rozdíl od většiny literatury, která zpracovává téma lásky mezi dvěma muži, zde však homosexuální nota není postavena do popředí. Román je prodchnutý intimní atmosférou příjemně okořeněnou mírně exotickou estetikou jazyka jidiš (v textu je řada citátů v němčině i jidiš). Postavy svým příběhem a osudem ukazují absolutní roli, kterou může hrát literatura v životě člověka.