Karel Haloun Knihy

Písňové texty, básně a výtvarné exhibice originálního brněnského tvůrce a frontmana kapel Z kopce, Ošklid či A-BEAT.

Knižní dokument vydaný k 10. výročí úmrtí Jana Ivana Wünsche, baskytaristy, spoluautora písní dvou hudebních uskupení "Hudba Praha" a "Jasná páka" a výrazného hudebního publicisty. Kapely Jasná páka a Hudba Praha ovlivnily vývoj neoficiální kulturní scény v Československu 80. let a v různých obsazeních vystupují dodnes. Srdcem obou těchto uskupení byl Jan Ivan Wünsch, jehož hudební, společenský, politický a hospodský život v úvodu knihy popisuje hudební publicista Vojtěch Lindaur. Další část knihy tvoří "autorozhovor", který Wünsch napsal jako vlastní paměti koncem devadesátých let pro časopis Rock & Pop. V závěrečné části naleznete rozhovory výtvarníka Karla Halouna s šestadvaceti bývalými a současnými členy kapel Jasná Páka a Hudba Praha, kteří odpovídali na deset otázek týkajících života Jana Ivana Wünsche. Převážná část fotografií, které knihu ilustrují, jsou z osobních archívů autorů, spoluautorů i respondentů.

Publikace shrnuje téměř půl století Halounovy grafické práce pro tuzemské rockové, folkové nebo alternativní hudební skupiny a umělce (Jasná páka, Hudba Praha, Visací zámek, Michal Prokop, Vladimír Mišík, The Plastic People of the Universe, Vladimír Merta). Je nejen představením jeho grafické práce, ale také mapou tuzemské nonkonformní hudební scény. Představuje spolupráci autora s hudebními tělesy "šedé zóny", alternativní scény i takzvaného chmelnického okruhu hudebníků za uplynulých pětačtyřicet let. Kniha obsahuje vedle autorských komentářů a rozhovoru s Janem Mattušem také texty Františka Štorma a Pavla Büchlera. Reprodukované práce pocházejí převážně z archivů autorů grafické úpravy, vydavatelství Supraphon, Popmusea a soukromých sbírek. Společně s Hudbou Praha byl Karel Haloun v roce 2006 uveden do Beatové síně slávy. Knihu graficky upravili Karel Haloun, Luděk Kubík a Jan Arndt.

Groteskní komedie Nový domov Jany Giovanni Bellofato je sequelem Syflárny, ve kterém se po pětačtyřiceti letech možná proměňuje původní zloba a pragmatičnost hlavní hrdinky v relativní smířlivost, ale okolní svět je bez ohledu na režimy, zdá se, pořád stejně cynický. Doslov napsal Michal Čunderle.

Děj Syflárny se odehrává v 70. letech minulého století, v době tuhé normalizace, (jak název napovídá) na dermatologicko-venerologickém oddělení fakultní nemocnice v Praze. Opírá se o autorovy osobní zážitky; nebyl zde ovšem léčen z pohlavních chorob, ale z politického názoru – pracoval zde jako pomocný uklízeč. Sen o socialismu s lidskou tváří sní již jen hrstka nepoučitelných utopistů. Doba zlomených charakterů, úspěchů těch nejméně nadaných a ostrakizace nepoddajných je v plném proudu. Je krátce po stranických prověrkách – „pomýlení“ provedli ponižující sebekritiku, nepřátelé socialismu byli odhaleni a potrestáni tím, že jim bylo znemožněno vykonávat práci, kterou měli tak či onak rádi a které rozuměli. Tak jako v celé společnosti, panuje i v nemocnici vedle zoufalé apatie značná nervozita a podrážděnost. A to nejen mezi personálem, ale také v řadách pacientů. Ti ostatně nemají na venerologické klinice mnoho důvodů k bezstarostné uvolněnosti a optimismu. V jejich výjimečném případě dokonce zcela bez ohledu na politickou příslušnost.

„Připadá mi zvláštní, co se s naším textem pozvolna děje. Čím dál víc se mi totiž jeví, že se pozvolna emancipoval a začíná stát sám o sobě jako cosi, co nemám potřebu pojmenovat,“ píše Karel Haloun v jednom z dopisů Pavlu Büchlerovi. Původním Halounovým záměrem bylo shromáždit v korespondenci materiál pro přehledovou publikaci o Büchlerově tvorbě, která v české literatuře dosud chybí. Výměna názorů mezi dlouholetými přáteli a výtvarníky téže generace se však rozvinula do šíře – od současného umění, designu a populární kultury přes Karla Marxe, Andy Warhola nebo Franze Kafku až po otázky estetického hodnocení, funkce kritiky a mnohé jiné – a zavede čtenáře mnoha oklikami do míst, kam Pavel Büchler opakovaně a neplánovaně dochází ve své vlastní umělecké praxi. „Řídím se pravidlem, že věc je hotová v momentu, kdy jí sám přestanu rozumět a kdy se jí jaksi podaří uniknout z dosahu mých původních intencí. A pokud mě překvapí něčím, co bych od ní nebyl nikdy čekal a co nemohu nijak ospravedlnit, tím lépe a tím spíše si jsem jist, že ji mohu pustit do světa.“

Převážně dadaistická a recesistická tvorba členů známé pražské hudební skupiny vychází v grafické úpravě Karla Halouna s ilustracemi členů skupiny.

Michal Ambrož je vůdčím členem několika kapel, zejména skupiny Jasná páka a její odnože, Hudby Praha. Jasnou páku, důležitou v dějinách českého rocku a alternativní kultury své doby, založil počátkem osmdesátých let spolu s Davidem Kollerem a dalšími muzikanty a působí v ní (spolu s několika dalšími původními hráči, jako je právě David) dodnes, stejně jako v Hudbě Praha. Ambrožův knižní rozhovor s dlouhým titulem Já už si to, ty vole, nepamatuju přesně, ale dalo by se to někde dohledat a podtitulem Děravá rekapitulace navazuje na úspěšnou publikaci o svérázné postavě z téhož okruhu, Janu Ivanu Wünschovi, vydanou před třemi roky. V obdobné grafické úpravě pokračuje v dokumentaci doby a života lidí, kteří se vyjadřovali především prostředky rockové hudby a ovlivnili celou generační skupinu fanoušků i následovníků. Tentokrát jde ovšem o mnohem subjektivnější pohled - životopisnou retrospektivu, která osciluje mezi prožitky společenskými a osobními. Ambrož v ní mluví o dětství v kraji svého prastrýce, malíře Jana Zrzavého, hudebních začátcích, studiu na konzervatoři, angažmá v Divadle Semafor, Chartě 77, společenství kolem pražského Junior klubu Na Chmelnici, které bylo v osmdesátých létech pozoruhodným ostrovem nepolitického disentu u nás, i o svých dnešních aktivitách kulturního organizátora, podnikatele i zastánce legalizace marihuany a ilegalizace komunistů.

Tři sofistikované zprávy o jednom dobrodružném životě ve dvacátém století: intelektuál na nucených pracích, estébácký don Juan v patách jeho ženy a osmiletý chlapec, který vše pozoruje skrze svého komunistického dědu. Trojjediné vyprávění nejenže příběh groteskně relativizuje, ale napomáhá i jeho srozumitelnosti a lidskosti. Haloun své postavy odvozuje z reality, důležitější než jejich identita je však klima doby a potřeba sdělit, že navzdory všem „dobám“ jsou na obou stranách pomyslných i skutečných barikád lidé obdivuhodní i odporní pohromadě. A také že jisté životní zkušenosti nám umožní leccos pochopit, ale nemohou nás přimět souhlasit.

Psaný rozhovor spisovatele Lubomíra Martínka a výtvarníka Karla Halouna obsahuje kritické úvahy o normalizaci i současné společnosti a kultuře. Zajímavý dialog dvou osobností vyhraněných názorů přináší reflexi normalizačního období i polistopadového vývoje. Oba dva nonkonformní protagonisty spojují ostře negativní postoje jak ke komunistické totalitě, tak ke společnosti konzumu a požitkářstí. Martínek navíc obohacuje publikaci svými zkušenostmi z emigrace. Vedle politického vývoje se Martínek s Halounem ve svých úvahách a vzpomínkách vyjadřují ke své umělecké tvorbě, kultuře, společenské atmosféře či proměnám morálky uplynulých čtyřiceti let. Knížka vznikla na základě dlouhodobé elektronické komunikace obou autorů.