Světlana Alexandrovna Alexijevič Pořadí knih

Ohne Bewusstsein der Vergangenheit lässt sich in der Gegenwart keine Zukunft entwerfen und lenken. Die Literaturnobelpreisträgerin Swetlana Alexijewitsch und der Außenpolitiker Ruprecht Polenz sprechen über die Beziehungen zwischen Russland und Europa, das Vermächtnis der Sowjetunion im „homo sovieticus“ sowie über Möglichkeiten öffentlichen oder privaten Widerstands. Freiheit, darüber sind sie sich einig, kann nicht importiert oder allein durch äußeren Druck erzwungen werden. Sie muss sich aus einer gesellschaftlichen Ordnung heraus entwickeln, aus einem Sog, den das Freiheitsversprechen auslöst.

Uvedením Posledních svědků završujeme vydání pěti svazků nositelky Nobelovy ceny, které autorka považuje za své kompletní knižní dílo. Jedná se, stejně jako v ostatních jejích svazcích, o knihu sestavenou ze stovek rozhovorů, jež Alexijevičová vedla s účastníky dějinných událostí. V případě Posledních svědků jimi byli převážně váleční sirotci, kteří přežili vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světové války. Kniha přináší mimořádné svědectví o nepředstavitelném rozsahu této katastrofy, při němž němečtí fašisté zničili 619 vesnic i s obyvatelstvem. A rovněž o traumatech, jež válka přináší dětem.

Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.

Šokujci pohľad na jednu z najväčších nukleárnych katastrof sveta. Autorka prostredníctvom výpovedí mnohých ľudí (likvidátorov, odborníkov, ale aj bežných rodín) zobrazuje osud bieloruského a ukrajinského národa. Kniha je akýmsi kukátkom do obdobia, keď z roztaveného reaktoru vyletovali do ovzdušia rádioaktívne splodiny, ktoré navždy pochovali krajinu a mnohé obce zo zasiahnutých oblastí. Obrazy zúfalých ľudí, evakuácia 30 km zóny, ale aj práca nič netušiacich mladých likvidátorov. Pri čítaní si začnete vážiť svoj život a bežné starosti, pretože žiť s Černobylom je žiť s neustálym strachom o vaše zdravie a o zdravie vašich detí. Absurdné opisy starých ľudí v zóne, smutný obraz vdovy po požiarnikovi a jej hrozné svedectvo o dlhom umieraní manžela, choré deti v nemocnici a začarovaná krajina opustenej zóny, v ktorej je všetko otrávené.