Světlana Alexandrovna Alexijevič Knihy

Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.

Uvedením Posledních svědků završujeme vydání pěti svazků nositelky Nobelovy ceny, které autorka považuje za své kompletní knižní dílo. Jedná se, stejně jako v ostatních jejích svazcích, o knihu sestavenou ze stovek rozhovorů, jež Alexijevičová vedla s účastníky dějinných událostí. V případě Posledních svědků jimi byli převážně váleční sirotci, kteří přežili vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světové války. Kniha přináší mimořádné svědectví o nepředstavitelném rozsahu této katastrofy, při němž němečtí fašisté zničili 619 vesnic i s obyvatelstvem. A rovněž o traumatech, jež válka přináší dětem.

Otřesné výpovědi prostých Bělorusů o důsledcích výbuchu jaderné elektrárny Černobyl v r. 1986 - zkáza, smrt a trvalá tělesná i duševní postižení. Současná běloruská spisovatelka jezdila tři roky po zemích bývalého Sovětského svazu a zpovídala svědky černobylské katastrofy. Jejich svědectví vypovídají nejen o strašných lidských osudech, o hrůzách nemocí z ozáření či záměrné neiformovanosti sovětské i světové veřejnosti o skutečném stavu věcí, ale především o bezcitnosti sovětské totality, pro niž neměl lidský život vůbec žádný význam. Kniha výpovědí je uvedena několika citáty z odborné literatury s hrůznými statistikami důsledků černobylské katastrofy.

Běloruská autorka Světlana Alexijevičová jezdila čtyři roky po Sovětském svazu a setkávala se s ženami, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Hovořila s dělostřelkyněmi, spojařkami, tankistkami, letkyněmi, zdravotními sestrami, partyzánkami… Z jejich vzpomínek vytvořila velmi osobité, často až otřesně působící literární dílo, výrazné protiválečné varování. Proud vzpomínek působí hluboce lidsky, autenticky, vyhýbá se zbytečnému patosu a velkým slovům. Šestnáctileté dívky se učí zabíjet – a přitom pláčou, že už tři dny neviděly mámu. Ani návrat do mírového života není lehký, mnohé ve válce ztratily svou ženskost, zešedivěly, v noci se probouzejí hrůzou – a jsou to dvacetileté dívky, které mají všechno před sebou – lásku, manželství, děti…

Zinkoví chlapci je knihou o válce v Afghánistánu. Je sestavena z autorčiných rozhovorů se sovětskými vojáky, kteří Afghánistán přežili, a s příbuznými těch, kteří se odtud vrátili v zinkových rakvích. Alexijevičová sama Afghánistán v době války navštívila a tuto zkušenost považuje za zlom ve svém uvažování o podstatě sovětského režimu i o oprávněnosti jakékoliv války. Kniha je ostře protiválečná, Afghánistán ukazuje jako místo naprosté devalvace ceny lidského života a rozvratu mravních hodnot a současně obžalovává Sovětský svaz z nezájmu o své vlastní vojáky, které posílá na smrt. Kniha je doplněna materiály dokumentujícími soudní proces, který byl proti autorce v Bělorusku v souvislosti s vydáním této knihy veden.

Knižní prvotina pozdější laureátky Nobelovy ceny, napsaná v novém žánru „románu hlasů“, vznikala čtyři roky, během nichž autorka se stovkami žen, které se dobrovolně přihlásily do Rudé armády ve velmi mladém věku, vedla rozhovory. Mozaika jejich vzpomínek odhaluje nehrdinskou stránku Velké vlastenecké války, popisuje špínu, zimu, hlad, sexuální násilí a utrpení, a vytváří tak hluboce lidské a nepatetické protiválečné svědectví. Kniha byla poprvé publikována v Sovětském svazu v roce 1984, následovalo knižní vydání a český překlad v roce 1986, avšak obě verze byly cenzurovány. Po osmnácti letech se autorka k dílu vrátila, přepracovala ho, zrekonstruovala cenzurované části a doplnila nové materiály, včetně rozhovoru s cenzorem a úryvků ze svého deníku. V roce 2002 vyšla kniha v nové, definitivní podobě, a během patnácti let byla vydána ve 44 zemích, čímž se stala autorčiným nejúspěšnějším dílem.

Svetlana Alexijevič vo svojej knižnej sade skúma hlboké psychologické a sociálne aspekty života v postsovietskom priestore. Prvá časť sa zameriava na osudy mladých mužov, ktorí sa ocitli v zložitých podmienkach a museli čeliť výzvam, ktoré im priniesol život v období transformácie. Autorka prostredníctvom rozhovorov a osobných príbehov zachytáva ich vnútorné boje, túžby a sklamania. Druhá časť sa zaoberá témou vojny a jej dopadom na ženy, pričom analyzuje, ako vojna mení identitu a každodenný život. Alexijevič sa sústreďuje na hlasy žien, ktoré prežili vojnové hrôzy, a odhaľuje ich silu a odolnosť v ťažkých časoch. Tretia časť skúma koniec ideológie a transformáciu spoločnosti, pričom sa zaoberá otázkami identity, pamäti a osobného prežitia v kontexte historických zmien. Kniha je prepletená osobnými svedectvami, ktoré odrážajú komplexnosť a mnohovrstevnosť ľudskej existencie v turbulentných obdobiach. Celkový tón diela je introspektívny a kritický, pričom sa snaží preniknúť do psychológie jednotlivca a jeho vzťahu k širšiemu spoločenskému kontextu.

Ohne Bewusstsein der Vergangenheit lässt sich in der Gegenwart keine Zukunft entwerfen und lenken. Die Literaturnobelpreisträgerin Swetlana Alexijewitsch und der Außenpolitiker Ruprecht Polenz sprechen über die Beziehungen zwischen Russland und Europa, das Vermächtnis der Sowjetunion im „homo sovieticus“ sowie über Möglichkeiten öffentlichen oder privaten Widerstands. Freiheit, darüber sind sie sich einig, kann nicht importiert oder allein durch äußeren Druck erzwungen werden. Sie muss sich aus einer gesellschaftlichen Ordnung heraus entwickeln, aus einem Sog, den das Freiheitsversprechen auslöst.