Světlana Alexandrovna Alexijevič Knihy

Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.

Uvedením Posledních svědků završujeme vydání pěti svazků nositelky Nobelovy ceny, které autorka považuje za své kompletní knižní dílo. Jedná se, stejně jako v ostatních jejích svazcích, o knihu sestavenou ze stovek rozhovorů, jež Alexijevičová vedla s účastníky dějinných událostí. V případě Posledních svědků jimi byli převážně váleční sirotci, kteří přežili vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světové války. Kniha přináší mimořádné svědectví o nepředstavitelném rozsahu této katastrofy, při němž němečtí fašisté zničili 619 vesnic i s obyvatelstvem. A rovněž o traumatech, jež válka přináší dětem.

Šokujci pohľad na jednu z najväčších nukleárnych katastrof sveta. Autorka prostredníctvom výpovedí mnohých ľudí (likvidátorov, odborníkov, ale aj bežných rodín) zobrazuje osud bieloruského a ukrajinského národa. Kniha je akýmsi kukátkom do obdobia, keď z roztaveného reaktoru vyletovali do ovzdušia rádioaktívne splodiny, ktoré navždy pochovali krajinu a mnohé obce zo zasiahnutých oblastí. Obrazy zúfalých ľudí, evakuácia 30 km zóny, ale aj práca nič netušiacich mladých likvidátorov. Pri čítaní si začnete vážiť svoj život a bežné starosti, pretože žiť s Černobylom je žiť s neustálym strachom o vaše zdravie a o zdravie vašich detí. Absurdné opisy starých ľudí v zóne, smutný obraz vdovy po požiarnikovi a jej hrozné svedectvo o dlhom umieraní manžela, choré deti v nemocnici a začarovaná krajina opustenej zóny, v ktorej je všetko otrávené.

Běloruská autorka Světlana Alexijevičová jezdila čtyři roky po Sovětském svazu a setkávala se s ženami, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Hovořila s dělostřelkyněmi, spojařkami, tankistkami, letkyněmi, zdravotními sestrami, partyzánkami… Z jejich vzpomínek vytvořila velmi osobité, často až otřesně působící literární dílo, výrazné protiválečné varování. Proud vzpomínek působí hluboce lidsky, autenticky, vyhýbá se zbytečnému patosu a velkým slovům. Šestnáctileté dívky se učí zabíjet – a přitom pláčou, že už tři dny neviděly mámu. Ani návrat do mírového života není lehký, mnohé ve válce ztratily svou ženskost, zešedivěly, v noci se probouzejí hrůzou – a jsou to dvacetileté dívky, které mají všechno před sebou – lásku, manželství, děti…

Zinkoví chlapci je knihou o válce v Afghánistánu. Je sestavena z autorčiných rozhovorů se sovětskými vojáky, kteří Afghánistán přežili, a s příbuznými těch, kteří se odtud vrátili v zinkových rakvích. Alexijevičová sama Afghánistán v době války navštívila a tuto zkušenost považuje za zlom ve svém uvažování o podstatě sovětského režimu i o oprávněnosti jakékoliv války. Kniha je ostře protiválečná, Afghánistán ukazuje jako místo naprosté devalvace ceny lidského života a rozvratu mravních hodnot a současně obžalovává Sovětský svaz z nezájmu o své vlastní vojáky, které posílá na smrt. Kniha je doplněna materiály dokumentujícími soudní proces, který byl proti autorce v Bělorusku v souvislosti s vydáním této knihy veden.

Během druhé světové války bojovalo v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž příběhy zůstaly prakticky neznámé. Knižní prvotina pozdější laureátky Nobelovy ceny se zaměřuje na tyto ženy. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, poprvé použila žánr, který ji proslavil, a sestavila text z autentických rozhovorů se svými hrdinkami. Autorka strávila čtyři roky cestováním po Sovětském svazu a hovořila se stovkami dobrovolnic, které se do armády přihlásily ve velmi mladém věku. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, utrpení a smrti. Tato nepatetická a hluboce lidská výpověď vydává silné protiválečné svědectví. Kniha byla poprvé vydaná v Sovětském svazu v roce 1984, avšak byla cenzurována. Alexijevičová se k ní po osmnácti letech vrátila, přepracovala ji a doplnila o cenzurované části a nové materiály, včetně zápisu rozhovoru s cenzorem. V roce 2002 vyšla v nové, definitivní podobě a během patnácti let byla publikována ve 44 zemích, čímž se stala autorčiným nejúspěšnějším dílem.

Svetlana Alexijevič vo svojej knižnej sade skúma hlboké psychologické a sociálne aspekty života v postsovietskom priestore. Prvá časť sa zameriava na osudy mladých mužov, ktorí sa ocitli v zložitých podmienkach a museli čeliť výzvam, ktoré im priniesol život v období transformácie. Autorka prostredníctvom rozhovorov a osobných príbehov zachytáva ich vnútorné boje, túžby a sklamania. Druhá časť sa zaoberá témou vojny a jej dopadom na ženy, pričom analyzuje, ako vojna mení identitu a každodenný život. Alexijevič sa sústreďuje na hlasy žien, ktoré prežili vojnové hrôzy, a odhaľuje ich silu a odolnosť v ťažkých časoch. Tretia časť skúma koniec ideológie a transformáciu spoločnosti, pričom sa zaoberá otázkami identity, pamäti a osobného prežitia v kontexte historických zmien. Kniha je prepletená osobnými svedectvami, ktoré odrážajú komplexnosť a mnohovrstevnosť ľudskej existencie v turbulentných obdobiach. Celkový tón diela je introspektívny a kritický, pričom sa snaží preniknúť do psychológie jednotlivca a jeho vzťahu k širšiemu spoločenskému kontextu.