Jiří Kostúr Životopis
- řidič
Jirka byl signatářem Charty 77, undergroundovým básníkem a spisovatelem. Za bolševika stál s Čuňasem v roce 1979 u zrodu samizdatového časopisu Vokno, kam psal články o kultuře a ekologii, a který pomáhal tisknout. Šířil samizdat a byl zaslouženě nenáviděn fízly a komunisty. O svých zážitcích z dob undergroundu napsal povídkovou knihu Satori v Praze, komentáře k dochovaným třísetstránkovým záznamům StB o své osobě shrnul v knize Dobrý práskač Švejk. Spolu s Františkem Čunasem Stárkem vydal knihu rozhovorů a textů, které vznikaly na venkovských usedlostech, tzv. barácích, v nichž sídlil od šedesátých let český underground a z nichž se často stala významná centra druhé kultury (Baráky. Souostroví svobody). Dále vydal (vedle Ročních dob z r. 1973) básnické sbírky Lesní hovory, Stařec a láska, a sbírku povídek z normalizačních dob Povídky ze zadní kapsy. Napsal také řadu cestopisných knih (většinou formou e-knih), kde popisoval své zážitky z putování po celém světě.
Jiří Kostúr se narodil 8. září 1942 v pražských Jinonicích do česko-slovenské rodiny. Po vyučení na soustružníka v Praze-Vysočanech nastoupil do ČKD Sokolovo, odkud byl propuštěn kvůli absencím ve škole. Následně našel práci v ČKD Stalingrad. Významné životní zkušenosti získal během pobytu ve vojenském vězení v Sabinově, kde strávil třináct měsíců za krádež auta, a později i ve věznici na Pankráci, kam se dostal za to, že neohlásil plán svých spoluvězňů na loupež muničního skladu a útěk za hranice.
Po neúspěšném pokusu o přijetí na Střední odbornou školu výtvarnou, známou jako „Hollarka“, se živil různými manuálními profesemi – byl topičem, dřevorubcem i kočím – a zároveň se věnoval psaní. Nakonec se přestěhoval na Mostecko. Uvolněnější atmosféra po Pražském jaru mu umožnila získat půlroční výjezdní doložku do Francie, kde navštívil malíře Miloslava Mouchu a živil se prací na pile v Alsasku. V Mnichově se setkal s Josefem Jedličkou a Ivanem Divišem, jehož básně pak přepisoval pro vydání v zahraničí.
V roce 1973 mu díky redaktorovi Josefu Volákovi a básníku Miroslavu Florianovi vyšla oficiálně první básnická sbírka Roční doby, zaměřená na přírodní lyriku. V době, kdy žil a pracoval v Mostě – nejprve jako závozník v ČKD Prunéřov, poté jako řidič OÚNZ Most – se seznámil s tamní undergroundovou scénou. Brzy se stal jedním z dvanácti spolumajitelů statku v Nové Vísce, kde roku 1979 společně s Františkem Stárkem (Čuňasem) spoluzaložil samizdatový časopis Vokno. Přispíval do něj texty o kultuře a ekologii a podílel se i na jeho tisku.
V dubnu 1981 podepsal Chartu 77. O několik měsíců později, v listopadu, StB provedla rozsáhlou razii proti redaktorům Vokna, po níž byl časopis dočasně zastaven. Zatčeni byli mimo jiné František Stárek, Miroslav Skalák (Šimako) a Ivan Martin Jirous (Magor). Kostúr se vězení vyhnul, ale jako „nepohodlná osoba“ čelil četným výslechům, sledování a nakonec i nucenému vystěhování – nejprve z Nové Vísce, později i z pronajaté fary v Rejšicích.
Své zkušenosti z tohoto období zpracoval v povídkové knize Satori v Praze (Pragma, 1993) a také v publikaci Dobrý práskač Švejk, kde komentoval třísetstránkové dochované svazky Státní bezpečnosti. Jiří Kostúr zemřel v pondělí 23. října 2023 ve Francii na své poslední cestě.