Antonin Artaud Knihy

V jediné větě: „Ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“ je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.

První díl textů francouzského básníka, dramatika a teoretika, jehož dílo ovlivnilo moderní myšlení o divadle a autenticitu v literární tvorbě. Artaudovo hledání alternativ k evropské kulturní tradici jej zavedlo k římskému císaři Heliogabalovi, „korunovanému anarchistovi“, a k mexickým indiánům kmene Tarahumara, jejichž rituály s peyotlem odkrývají skryté prameny poznání. Dále se zabývá Van Goghovo šíleným vířením kosmických sil a jeho střetem se společností, v němž Artaud nachází vlastní osud. V posledním díle si vyřizuje účty s pokryteckým světem a jeho iluzemi v náboženství, umění a vědě, prorokujíc příchod nového vědomí, neboť „skutečnost není dokončena“. Antonin Artaud (1896–1948) byl významnou postavou meziválečné avantgardy, jehož poselství usiluje o hlubší komunikaci, která se vyhýbá uzavření do ideologických systémů. „Slovo jen obnažuje míru naší neschopnosti, našeho odloučení od skutečnosti.“ Proto je třeba podvracet racionální podobu světa a komunikovat novým jazykem, který zasáhne celé tělo. Divák či čtenář musí být otřesen, aby došlo k alespoň částečnému prozření.

Báseň-esej, nejvýznamnější Artaudovo dílo. Vzniklo po návštěvě výstavy díla holandského malíře Vincenta van Gogha, jehož osud zneuznaného umělce připomněl Artaudovi osud vlastní a v němž našel spřízněnou duši. – Obsahuje též Nervoměr (úryvek).

Obsahuje: Nová zjevení bytí; Artaud Mômo; Zde leží; Tváří v tvář.

Druhý díl textů francouzského básníka, dramatika, teoretika a herce, jehož dílo vyrostlo z meziválečné avantgardy a mělo silný vliv na moderní myšlení o divadle i na pochopení autenticity v literární tvorbě. Surrealistické období Artaudovy tvorby se vyznačuje vehementním napadáním základů evropské civilizace a zoufalou touhou podat zprávu o vlastní neschopnosti myslet a psát, jež se později v dopisech z ústavu v Rodez proměňuje ve snahu ukázat represivní charakter panujícího řádu na osudu nekompromisního umělce, zničeného takzvanou lékařskou vědou. Neutuchající zápas s Bohem, vlastní tělesností a nepřátelskou společností kulminuje ve sbírce Přisluhovači a trýzně, kde se Artaudův jazyk dostává na hranici srozumitelnosti a paranoické vidění světa dosahuje vrcholu. „Znám stav mimo ducha, vědomí, bytí, vím, že v něm už nejsou slova ani písmena, ale vstupuje se do něj skrze křik a rány.“

Tragédie ve čtyřech dějstvích (deseti obrazech) podle Shelleye a Stendhala.

Sbírka esejů o Artaudově vizi divadla. Původní překlady Jana Kopeckého, chystané k vydání ORBISem v roce 1970 a po listopadu 1989 v rámci pětisvazkové edice věnované osobě a dílu Antonina Artauda Odeonem (ani jedno vydání se neuskutečnilo) opravil a doplnil Ladislav Šerý.

Following his release from the Rodez asylum, Antonin Artaud decided he wanted his new work to connect with a vast public audience, and he chose to record radio broadcasts in order to carry through that aim. That determination led him to his most experimental and incendiary project, To Have Done with the Judgement of God , 1947-48, in which he attempted to create a new language of texts, screams, and a language designed to be heard by millions, aimed, as Artaud said, for “road-menders.” In the broadcast, he interrogated corporeality and introduced the idea of the “body without organs,” crucial to the later work of Deleuze and Guattari. The broadcast, commissioned by the French national radio station, was banned shortly before its planned transmission, much to Artaud’s fury. This volume collects all of the texts for To Have Done with the Judgement of God , together with several of the letters Artaud wrote to friends and enemies in the short period between his work’s censorship and his death. Also included is the text of an earlier broadcast from 1946, Madness and Black Magic , written as a manifesto prefiguring his subsequent broadcast. Clayton Eshleman’s extraordinary translations of the broadcasts activate these works in their extreme provocation.

A Sinister Assassin presents translations of Antonin Artaud’s largely unknown final work from 1947–48, offering fresh insights into his obsessions with human anatomy, sexuality, societal power, creativity, and ill-will. These last writings are a remarkable part of Artaud’s prolific body of work and continue to inspire artists, filmmakers, musicians, writers, and choreographers with their fiercely exploratory and combative nature. Artaud’s conception of performance during this period—following his Theatre of Cruelty provocations of the 1930s—culminates in a dance-driven act of autopsy that generates the ‘body without organs,’ countering malevolent microbial epidemics. This book compiles Artaud’s crucial writings and press interviews from September 1947 to March 1948, conducted in a decrepit pavilion at a convalescence clinic in Ivry-sur-Seine and through the streets of Paris. Drawing from extensive consultations of Artaud’s manuscripts and original interviews with friends, collaborators, and doctors, it brings together translations of his last writings: his final notebook, letters, key texts, glossolalia, a magazine issue collecting his fragments, and two extraordinary interviews where he denounces censorship and confronts his imminent death. Edited and translated by Stephen Barber, this work illuminates Artaud’s last, most intensive and terminal efforts for the first time.