Antonin Artaud byl francouzský dramatik, básník a divadelní režisér, jehož vliv na moderní divadlo je nezměrný. Zpočátku spojený s literárními a uměleckými kruhy surrealistů, později se od nich distancoval, aby mohl svobodněji realizovat své radikální divadelní vize. Artaud kritizoval konvenční západní divadlo, které považoval za příliš uhlazené a závislé na literárním textu. Prosazoval divadlo jako syrový, fyzický zážitek, který by diváka zcela pohltil a ovlivnil, a experimentoval s neotřelými formami osvětlení, zvuku a scénografie, aby dosáhl účinku "víru", v němž by divák ztratil moc a byl zcela vtáhnut do děje.
V jediné větě: „Ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“ je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.
Heliogabalus aneb Korunovaný anarchista; Tarahumarové; Tři přednášky v Mexiku; Van Gogh, zasebevražděný společností; Skoncovat s Božím soudem; Divadlo krutosti
Báseň-esej, nejvýznamnější Artaudovo dílo. Vzniklo po návštěvě výstavy díla holandského malíře Vincenta van Gogha, jehož osud zneuznaného umělce připomněl Artaudovi osud vlastní a v němž našel spřízněnou duši. – Obsahuje též Nervoměr (úryvek).
Druhý díl textů francouzského básníka, dramatika, teoretika a herce, jehož dílo vyrostlo z meziválečné avantgardy a mělo silný vliv na moderní myšlení o divadle i na pochopení autenticity v literární tvorbě.
Surrealistické období Artaudovy tvorby se vyznačuje vehementním napadáním základů evropské civilizace a zoufalou touhou podat zprávu o vlastní neschopnosti myslet a psát, jež se později v dopisech z ústavu v Rodez proměňuje ve snahu ukázat represivní charakter panujícího řádu na osudu nekompromisního umělce, zničeného takzvanou lékařskou vědou. Neutuchající zápas s Bohem, vlastní tělesností a nepřátelskou společností kulminuje ve sbírce Přisluhovači a trýzně, kde se Artaudův jazyk dostává na hranici srozumitelnosti a paranoické vidění světa dosahuje vrcholu. „Znám stav mimo ducha, vědomí, bytí, vím, že v něm už nejsou slova ani písmena, ale vstupuje se do něj skrze křik a rány.“
Sbírka esejů o Artaudově vizi divadla. Původní překlady Jana Kopeckého, chystané k vydání ORBISem v roce 1970 a po listopadu 1989 v rámci pětisvazkové edice věnované osobě a dílu Antonina Artauda Odeonem (ani jedno vydání se neuskutečnilo) opravil a doplnil Ladislav Šerý.
Following his release from the Rodez asylum, Antonin Artaud decided he wanted his new work to connect with a vast public audience, and he chose to record radio broadcasts in order to carry through that aim. That determination led him to his most experimental and incendiary project, To Have Done with the Judgement of God , 1947-48, in which he attempted to create a new language of texts, screams, and a language designed to be heard by millions, aimed, as Artaud said, for “road-menders.” In the broadcast, he interrogated corporeality and introduced the idea of the “body without organs,” crucial to the later work of Deleuze and Guattari. The broadcast, commissioned by the French national radio station, was banned shortly before its planned transmission, much to Artaud’s fury. This volume collects all of the texts for To Have Done with the Judgement of God , together with several of the letters Artaud wrote to friends and enemies in the short period between his work’s censorship and his death. Also included is the text of an earlier broadcast from 1946, Madness and Black Magic , written as a manifesto prefiguring his subsequent broadcast. Clayton Eshleman’s extraordinary translations of the broadcasts activate these works in their extreme provocation.
