Rozsáhlá vázaná publikace shrnující dosavadní umělcovu tvorbu s autorskou přílohou. „Každý večer se několik miliónů lidí se zájmem dívá, jak dvěma desítkám rodin řeka vyplavila sklep, nebo pozoruje auto, namotané na strom u cesty, ve kterém všichni cestující zahynuli. Drobné katastrofy občas nahradí velká, pokud možno obtížně představitelná hrozba: malárií nakažení komáři nebo šílenci vkládající žiletky do kojeneckých výživ. Jako kdyby naše civilizace potřebovala nové a nové důvody ke strachu, stále hledá nepřátele a scénáře možných katastrofických situací. Jsme pečliví pozorovatelé vzdálených neštěstí. Podobné zprávy nám přinášejí aspoň dočasný pocit jistoty.“
Cílem výstavy je sledování tendence současné české malby, která se zaměřuje na figurální náměty a vychází z neoexpresionismu různých tradic, přičemž vnáší do malby obsesivní, existenciální a emocionální témata. Lubomír Typlt, který studoval na Kunstakademie v Düsseldorfu, přináší do své tvorby bohaté zkušenosti. Vladimír Skrepl, vedoucí ateliéru Malba II na AVU v Praze, reaguje na „Neue Wilde“ a jeho autentická a nepředvídatelná díla neustále překračují tematické a stylové hranice. Josef Bolf, finalista ceny Jindřicha Chalupeckého, remixuje komiksová vyprávění a techniky z dětských knih, čímž vyjadřuje osobní emoce spojené s autodestrukcí a smrtí. Luděk Rathouský, člen umělecké skupiny Rafani, reflektuje aktuální společenskou situaci a dění na umělecké scéně v paradokumentární poloze. V dílech všech čtyř autorů se projevuje vzájemné postavení kresby a malby, obě média jsou na obrazové ploše vyvážená. Projekt se snaží propojit umělce z různých prostředí, kteří dosud spolu nevystavovali, a zároveň hledá spojení mezi českým a německým kulturním kontextem. Všichni autoři usilují o překračování vlastních limitů a hledání nových možností ve své tvorbě.
Transcedentální příběh emzáků v reálném světě – ač trochu jiném, než ho známe my – a v říši smrti, kde dochází k neuvěřitelným odhalením na cestě duše po destrukci její fyzické schránky.
Román Mondschein je znepokojivou vizí světa po blíže neurčené katastrofě; sledujeme v ní komunitu přeživších, soustředěnou v severo či východoevropských kulisách, jejichž neurčitá pochmurnost odráží neradostnou situaci hrdinů: ti prošli dokonalým vymytím mozků a nyní žijí v totalitním státě, jenž odměnou za naprosté podrobení nabízí "oddych" ve virtuálním světě zvaném "Dorma" (původně šlo zřejmě o vojenský simulátor, nyní však Dorma nabízí lidem paralelní existenci, iluzi plnohodnotného života, ne-li dokonce iluzi svobodné vůle). Většina lidí toto uspořádání přijímá trpně; Eriku Vilksovi, hlavnímu hrdinovi knihy, se však pomalu začíná zajídat. Jeho nespokojenost přiživují matné záblesky vzpomínek na "svět předtím", na realitu vně Města i vně Dormy; přesto, že Erik patří k privilegované kastě členů "Ústředí" a klást si podobné otázky je proti jeho přísaze, rozhodne se přijít na to, kdo vlastně je a zda je daný stav skutečně tak nevyhnutelný, jak tvrdí establishment Města… Štindlova dystopie v mnohém odkazuje na zahraniční klasiky (Huxley, Orwell, Dick), v mnohém je zavázána domácí literární tradici (Egon Bondy); přitom ovšem nabízí svébytný, původní a napínavě vystavěný příběh o hledání lidské identity a fungování lidské společnosti. Svébytnou, paralelní rovinu příběhu vytvářejí ilustrace Josefa Bolfa, jenž je zároveň spoluautorem námětu knihy.
Nová próza Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Autor svou oblíbenou postavu – Oskara – vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu, nevěrám či jisté smrti, kterou sice Oskar přežije, ale s těžkými následky. Jedním z nich je rozvod. V povídkách si vychutnáme jejich literární rozmanitost i další autorovy přednosti, včetně ironie, nadsázky i melancholické grotesknosti. Stručně řečeno: náš nejpopulárnější spisovatel je zpátky ve hře.
Katalog k výstavě kreseb a prací na papíře Jiřího Načeradského (1939 – 2014), Josefa Bolfa (1971) a Lubomíra Typlta (1975) je prezentací tvorby bývalého profesora a jeho dvou výrazných žáků. Námětem výstavy je zpřítomnění něčeho, co všechny tři autory zároveň propojuje a zároveň přesahuje. Jedná se tu o podchycení něčeho, co bychom mohli pojmenovat jako společný zájem všech tří umělců na rozvíjení určité vizuální tradice stejně jako zájem na jejím rozbití a tvůrčím překonání.
“Výběr prací se záměrně nedrží žádných omezujících kritérií. Zahrnuje různě datované kresby (nejstarší kresba z roku 1962, nejmladší z roku 2014) různé povahy (skici, studie, kvaše, samostatné kresby apod.). Jediným kurátorským měřítkem výběru je důraz na příbuznou výrazovou rezonanci, která prostupuje jednotlivé práce. Směrodatný je přístup všech tří umělců k tvorbě. Prozrazuje příbuzné stanovisko ve vztahu k minulosti, kterou je třeba modifikovat a podrobit současnému výrazu. Nejde o to zříci se minulosti a malířské tradice, ale o to, získat z ní to, co rezonuje se současností. A naopak do demontovaných matric tradice integrovat cizorodé prvky současnosti, aby obraz neztratil kontakt se svou dobou a naplňoval svou základní funkci – prolomit se do svého času a učinit z něho tvar”, vysvětluje koncepci výstavy i katalogu kurátor Petr Vaňous.
