Ze zázračného dítěte, publikujícího už v předpubertálním věku, vyrostl nonkonformní poeta doctus, bytostný ironik a sebeironik, který se sice dočkal prestižní Kossuthovy ceny, ale až do smrti (1989) nepřestal být enfant terrible maďarské poezie. Totalitní režimy zlobil meditativním humanismem, historicky poučeným zejména z antiky a z kultur orientálních. Svému programově potlačovanému lyrickému JÁ vymyslel spoustu převleků, podob, i životní CREDO: „... nadosobní uměj být, svlíkni velkobásnickost, géniovi ducha služ, dej mu svoji člověčkost“.
